Disharmonici dostali nabídku sobotního termínu do Lampy. Dokonce šlo o takový termín, kdy všichni z nás mohli. Navíc jak praví stará česká lidová blbost, "na Hromnice o koncert více", tak to jsme museli prostě zajistit. A tak jsme termín potvrdili. Dokonce i šikovnou spolukapelu jsme sehnali - naše staré známé The Rockles (tedy v překladu "bez kamenů"). Takto exkluzivní klub i spoluhráči nám částečně vynahradili i smutnou okolnost, že jsme časově kolidovali s Úmrtí Sida festem, který probíhal nedaleko v Bílým medvědovi, a vystupovaly tam i tak skvělé kapely, jako Znouzectnost, S.A.S. nebo britští 999, plus dalších asi 5 vesměs dobře poslouchatelných kapel. Konkurenční akci jsem tedy oplakal, utřel slzu, vysmrkal se a šel hrát.
Když jsem dorazil na místo činu, musel jsem napřed vlisovat svoje auto do tak úzké mezery, že jsem sotva vystoupil. Před Lampou už pokuřovala většina Rockles, zatímco Spok s Doctorem již pomáhali Vedoucímu nosit bicí. Přípravy a zvučení proběhly tak trapně bezproblémově, že se o tom skoro stydím psát. Naštěstí aspoň Doctor zapomněl přinést gumicuky, takže jsme tentokráz nezohavili prostor jinak hezkého klubu naší velkoplošnou cedulí. Ostatně by to bylo zbytečné, protože všichni příchozí nás dobře znali.
Včas jsem si upevnil kameru do zvukařské kabinky, takže na Spoka s jeho HD technikou už nezbylo. To ho ovšem neodradilo. Doctorovi zabavil kufr s CD, ze kterýchžto propriet postavil sloupek, vzdáleně připomínající Babylónskou věž (což je klidně možné, neboť tu jsem nikdy neviděl).
Do klubu přišli i nějací diváci, za což děkuji zejména Vašíkovi, který pozval příchozí Pavla a Zdeňka, a oslovil i mnoho dalších nepříchozích, také kamarádovi ze Znouzího kotle a Luďově blonďaté bývalce, jakož i všem dalším, kteří si náš koncert vybrali v tak těžké konkurenci, jak jsem již výše byl zmínil.
První hráli Rockles. Protože hrát jako první chtěli. Začali včas a skončili taky, přestože museli čelit kromě jiných věcí i prasklé struně a jadernému odpadu. Technicky nás rozhodně převyšují zejména na kytarových postech, neb jsou na to oproti mně samotnému dva a soutěž je o to nerovnější, že se na rozdíl ode mě oba naučili na ty kytary i hrát. A kdybych namítl, že to rozhodně není známka punku, bylo by jim to nejspíš jedno, protože punk nehrajou. Je to takový zručně zahraný bigbít s cca 4minutovými písněmi. Všechno pěkně technicky zvládnuté, vše na svém místě a diváci zjevně spokojeni.
A my jsme naběhli po nich a po necelé čtvrthodince přestavby a cvičných Kozolupech do nich napumpovali 25 písniček se dvěma přídavky k tomu. A předvedli jsme všem přítomným, zač je punku loket. Včetně neumětelské kytary a nedbale elegantní nepřesné intonace...
Lidem nezbývalo, než se buď bavit, nebo nás zabít. A protože jsme všichni naživu, byl koncert úspěšný.
neděle 24. února 2019
úterý 8. ledna 2019
Adventní Belfast (23.12.2018)
Skupinu Lenthilium naši pravidelní čtenáři nejspíš znají, nebo se tu o ní přinejmenším párkrát dočetli. Jsou to naši kamarádi, kteří už s námi pár koncertů odehráli. Ovšem tentokrát pozvali oni nás na akci, kterou pořádají už slušnou řádku let - předvánoční koncert v malém klubu Belfast. Kluci mi akci odsouhlasili, takže jsem rád naši účast potvrdil. Nástrojovku jsme domluvili celkem hladce a sešli se na místě.
Já jsem dorazil poslední, asi minutu po Doctorovi. A za tu minutu mi stihnul zavolat na oba mobily, ale do toho, který jsem zvedl, mi toho moc neřekl. Když jsem ho pak v klubu viděl, divil jsem se, že vůbec byl schopen vytočit číslo na mobilu. V podstatě jen seděl a usínal. Kromě něj podobně svěže vypadal i Spok. U stolu s námi seděl i Vedoucí, Eva a její dcera Míša. Stůl se jim povedlo zabrat jako poslední volný. Bohužel stůl byl trochu za zdí, takže poslech Lenthilia nebyl zrovna kvalitní. Klubík je hodně malý (tak sotva půl Hifáče) a lidí přišlo hodně, což částečně vysvětluje výše popsané. Od nás z práce si nás přišla poslechout kolegyně Majda s manželem. Tentokrát přizvali ještě další kolegyni Marcelu.
Lenthilium odstartovalo na devátou na minutu přesně. Hráli ovšem trochu déle, než jsme čekali. Hráli slyšitelně s nasazením, ale akustika a výše zmíněná zeď před naším stolem zapříčinily, že jsme od nich slyšeli hlavně basu a zpěvy. Navíc jak jsme správně odhadli, hrálo se bez odposlechů, takže lépe vynikly intonační nedokonalosti (stejně jako posléze u nás). Skončili až kolem půl jedenácté. Naštěstí se nepotvrdily obavy pesimistů, že většina diváků prchne, než začneme, neb je pozdě. Diváci převážně nejen zůstali, ale včetně dopředu přivezené vozíčkářky i mocně fandili. Atmosféra kluky natolik pohltila, že se úplně probudili a nálada se vrátila ke klasické pohodě. Jelikož jsem nedělal nahrávku, můžu žít i nadále v iluzi, že jsem moc nekazil a že se nám to celé celkem povedlo. Kromě plánovaných přídavku jsme museli přihazovat i tři, které jsem neměl uvedeny ani v hodně optimistickém playlistu. Ke konci mi už přestávaly fungovat prsty, ale v tom nadšení to snad nikomu ani nevadilo. Prostě byla to jízda, která ustala až těsně před propuknutím Štědrého dne.
Tak jsme chvilku popadali dech, a pak se rozešli oslavit Ježíškovy narozeniny. Velice děkujeme všem čtenářům a účastníkům našich akcí za dosavadní přízeň a těšíme se příští rok nashledanou.
Hifáč a Přemyslovci (13.10.2018)
Letos v červnu na Vechtru jsem od škopkového mistra Caina vyzvěděl, že slovutný Přemek Haas, plzeňský písničkářský génius a kdysi frontman slavných Navzájem, se hodlá opět chopit kytary a k tomu něco mezi za čtyři a za šest.. Jo už vím - zapět. A aby na pódiu nebyl tak opuštěn, doprovodila ho lahodným zpěvem a zvučný akordeonem jeho polovice, plzeňská pěnice Vlaďka. Tak jak k jin patří jang, tato dvojice vytvořila svým uměleckým přednesem krásný protiklad k našemu drtivě neumětelskému disharmonickému řevu a trhání strun. Sice je fakt, že ač domlouvání proběhlo nečekaně hladce a mistr Přéma byl potěšen, že jsme si na něj vzpomněli, jak se akce blížila, množily se telefonáty na téma, jestli koncert neodpadl, jestli jsme si to nerozmysleli a jestli to raději nepřesuneme na jindy. Prostě perfekcionista Přéma si připadal, že to nedá. Po akci mohu s klidným svědomím prohlásit, že obavy byly zbytečné a jejich vystoupení velmi pěkné.
Leč popořádku. Na místo jsem dorazil v dost slušném čase, protože odpoledne předtím jsem měl jinou nesouvisející akci v plzeňském centru, po níž už nemělo smysl se vracet domů. Těsně přede mnou na místo dorazil Spok, který mi před nosem zabral poslední volné parkovací místo před Hifáčem. Tím mě nerozhodil - postavil jsem se přímo před pasáž bvalého kina Čas, o které tak pochvalně zpívá Znouze ve své písni Pasáž. Ovšem já nechal pasáž pasáží a spěchal na místo činu. Manželé Haasovi už tam seděli a psychicky se připravovali. Zvučení proběhlo standardně, tedy stručně a v pořádku. Deset minut po osmé bylo připraveno a v půl deváté už manželská dvojice předvedla směsku skladeb Navzájem plus jednu novou věc. Odehráli a odzpívali myslím pěkně, takže nám ten čas do devíti příjemně utekl.
Na místě už seděli všichni diváci, mimo jiné Karpi, který tam bude hrát za týden, Milan s chotí, Majda s chotěm, Vašek Cígler rovněž se svojí polovicí a ještě několik dalších jedinců. Dost našich štamgastů jsme ale postrádali - Vaška, Láďu, Pepu, Fazyho a další naše věrné.
My jsme také byli celkem bleskově nazvučeni a už to jelo. Že Přemyslovci von Haasenburg pobudou na trůně jen krátce, o tom jsme byli informováni již v předstihu, takže jsme tomu přizpůsobili (tj. prodloužili) playlist. Energicky jsme odstartovali Energitem a zakomponovali do programu dost novějších věcí, samozřejmě proložených osvědčenými fláky z prehistorie. Diváctvo nás povzbuzovalo dost mohutně, zejména vezmu-li v úvahu jejich počet. Doctor kazil míň než obvykle, já zase víc, takže celkově byl výkon plusmínus standardní. Přídavky jsme zahráli rovnou čtyři, takže všichni měli dost a byli rádi, že jsme skončili, nebo že jsme zahráli, nebo něco v podobném smyslu. Pak jsme si všichni poplácali po ramenou, jak jsme to pěkně nadrtili a postupně se rozprchli do svých chýší a pařezových chaloupek.
Leč popořádku. Na místo jsem dorazil v dost slušném čase, protože odpoledne předtím jsem měl jinou nesouvisející akci v plzeňském centru, po níž už nemělo smysl se vracet domů. Těsně přede mnou na místo dorazil Spok, který mi před nosem zabral poslední volné parkovací místo před Hifáčem. Tím mě nerozhodil - postavil jsem se přímo před pasáž bvalého kina Čas, o které tak pochvalně zpívá Znouze ve své písni Pasáž. Ovšem já nechal pasáž pasáží a spěchal na místo činu. Manželé Haasovi už tam seděli a psychicky se připravovali. Zvučení proběhlo standardně, tedy stručně a v pořádku. Deset minut po osmé bylo připraveno a v půl deváté už manželská dvojice předvedla směsku skladeb Navzájem plus jednu novou věc. Odehráli a odzpívali myslím pěkně, takže nám ten čas do devíti příjemně utekl.
Na místě už seděli všichni diváci, mimo jiné Karpi, který tam bude hrát za týden, Milan s chotí, Majda s chotěm, Vašek Cígler rovněž se svojí polovicí a ještě několik dalších jedinců. Dost našich štamgastů jsme ale postrádali - Vaška, Láďu, Pepu, Fazyho a další naše věrné.
My jsme také byli celkem bleskově nazvučeni a už to jelo. Že Přemyslovci von Haasenburg pobudou na trůně jen krátce, o tom jsme byli informováni již v předstihu, takže jsme tomu přizpůsobili (tj. prodloužili) playlist. Energicky jsme odstartovali Energitem a zakomponovali do programu dost novějších věcí, samozřejmě proložených osvědčenými fláky z prehistorie. Diváctvo nás povzbuzovalo dost mohutně, zejména vezmu-li v úvahu jejich počet. Doctor kazil míň než obvykle, já zase víc, takže celkově byl výkon plusmínus standardní. Přídavky jsme zahráli rovnou čtyři, takže všichni měli dost a byli rádi, že jsme skončili, nebo že jsme zahráli, nebo něco v podobném smyslu. Pak jsme si všichni poplácali po ramenou, jak jsme to pěkně nadrtili a postupně se rozprchli do svých chýší a pařezových chaloupek.
sobota 18. srpna 2018
Cyklolhota (4.8.2018)
Když už jsme letos nezahráli ve Lhotě na Dni sousedů, pan Doctor nelenil a domluvil nám tady jinou možnost, jak dát průchod našemu vrozenému exhibicionismu. Šlo o hraní po cyklozávodu ve Lhotě na návsi.
Cyklozávod spočíval v tom, že týmy o třech až šesti členech vesele kroužily po návsi od devíti ráno do sedmi večer. Kroužili na klasických kolech - skládačkách, populárních již za komunistů. Šlo sice nejspíš o amatéry a tak trochu srandisty, ale výkony to nebyly zanedbatelné. Když si uvědomíte, že ten půlkilometrový okruh obkroužil každý účastník zhruba stokrát až více než dvěstěkrát, a to celé za teplot přes 30 stupňů Celsia, jde o celkem pozoruhodnou akci. Já sám bych si v tom hicu dvakrát rozmyslel již samotné vsednutí na kolo, a oni hned závodili...
My jsme měli kliku. Kvečeru se trochu ochladilo a trochu foukalo, ale nepršelo. Takže hrát se celkem dalo, zejména když navíc tradičně výborně nazvučil Standa Lid. Na místo jsme dojeli před sedmou skoro všichni současně. Tedy kromě Doctora, který tu už delší dobu pobíhal a fotil vše, co se hýbalo. Krátce po sedmé závod skončil, čehož pan Vedoucí ihned využil a nacouval svým hybridem hned ke stanu. Transport bicích tím pádem byl asi na nejkratší vzdálenost, jakou jsem zatím zažil (cca 5 metrů).
Zvukař Standa si přivezl spoustu vybavení, které určitě nechtěl vozit zbytečně, takže další nejméně půlhodinu měl co propojovat a drátovat. My jsme mezitím měli spoustu času přeparkovat, okusit místní klobásku, pokecat a vychutnat skutečnost, že stromy na návsi dávají příjemný stín. Těsně před osmou jsme začali zvučit a s celkem minimálním zpožděním cca 10 minut zahájili ostré hraní zkušebními Kozolupy.
Hned jsme začali vršit různé přešlapy akordové i textové. Zkrácení o sloku jsme třeba dali v Estetické (které dle mého nová délka necelé dvě minuty docela slušela), a nejhůř jsem se asi popasoval s akordy ve Džbánku, kde jsem zahájil akordy jako Na Dně - a pak nám spadl řemen. Jednou jsme už ani nevím kde nasadili zpěv až s nějakým zpožděním, a bylo tam toho ještě víc. Zkrátka tři vypuštěné zkoušky byly znát víc, než jsme si možná ochotni přiznat. První půlku (ta byla celkem za světla) jsme ukončili Chřipkou asi 10 minut po deváté.
Do druhé půle jsme nastoupili již s rozsvícenou žárovkou, abychom viděli na playlist. A bylo to zapotřebí, byť jsme nakonec z plánovaných 58 skladeb zahráli jen 52. Po padesáté odehrané písni nás přišel pořadatel upozornit, že penzisti už volají starostce a vyhrožují, že zavolají i chlupaté policisty, případně Městapo. Do té doby echo od posluchačů lehce vzrůstalo. Sice jsme je potmě neviděli, ale mezi skladbami bylo povzbuzování slyšitelnější, než zpočátku. Při oznámení konce akce ovšem šli i pogovat, takže jsme nasadili aspoň klasické přídavkové pogovačky Foto a Monarchy. Ovšem tušit to dřív, zkrátili bychom o více pomalých kusů. Závěr totiž měl být drtivý - blok našich pěti našláplých songů, a o ten jsme právě přišli. Škoda, čtvrthodinka navíc by stačila.
I přes uvedené problémy patří koncert ke zdařilým, protože ohlas byl slušný. Lidí bylo celkem dost. Těžko říci, kolik z nich nás poslouchalo a kdo zůstal jen kvůli partě a aby zapil závod. Ale dost si jich nás i chválilo, takže za mě dobrý.
My jsme měli kliku. Kvečeru se trochu ochladilo a trochu foukalo, ale nepršelo. Takže hrát se celkem dalo, zejména když navíc tradičně výborně nazvučil Standa Lid. Na místo jsme dojeli před sedmou skoro všichni současně. Tedy kromě Doctora, který tu už delší dobu pobíhal a fotil vše, co se hýbalo. Krátce po sedmé závod skončil, čehož pan Vedoucí ihned využil a nacouval svým hybridem hned ke stanu. Transport bicích tím pádem byl asi na nejkratší vzdálenost, jakou jsem zatím zažil (cca 5 metrů).
Zvukař Standa si přivezl spoustu vybavení, které určitě nechtěl vozit zbytečně, takže další nejméně půlhodinu měl co propojovat a drátovat. My jsme mezitím měli spoustu času přeparkovat, okusit místní klobásku, pokecat a vychutnat skutečnost, že stromy na návsi dávají příjemný stín. Těsně před osmou jsme začali zvučit a s celkem minimálním zpožděním cca 10 minut zahájili ostré hraní zkušebními Kozolupy.
Hned jsme začali vršit různé přešlapy akordové i textové. Zkrácení o sloku jsme třeba dali v Estetické (které dle mého nová délka necelé dvě minuty docela slušela), a nejhůř jsem se asi popasoval s akordy ve Džbánku, kde jsem zahájil akordy jako Na Dně - a pak nám spadl řemen. Jednou jsme už ani nevím kde nasadili zpěv až s nějakým zpožděním, a bylo tam toho ještě víc. Zkrátka tři vypuštěné zkoušky byly znát víc, než jsme si možná ochotni přiznat. První půlku (ta byla celkem za světla) jsme ukončili Chřipkou asi 10 minut po deváté.
Do druhé půle jsme nastoupili již s rozsvícenou žárovkou, abychom viděli na playlist. A bylo to zapotřebí, byť jsme nakonec z plánovaných 58 skladeb zahráli jen 52. Po padesáté odehrané písni nás přišel pořadatel upozornit, že penzisti už volají starostce a vyhrožují, že zavolají i chlupaté policisty, případně Městapo. Do té doby echo od posluchačů lehce vzrůstalo. Sice jsme je potmě neviděli, ale mezi skladbami bylo povzbuzování slyšitelnější, než zpočátku. Při oznámení konce akce ovšem šli i pogovat, takže jsme nasadili aspoň klasické přídavkové pogovačky Foto a Monarchy. Ovšem tušit to dřív, zkrátili bychom o více pomalých kusů. Závěr totiž měl být drtivý - blok našich pěti našláplých songů, a o ten jsme právě přišli. Škoda, čtvrthodinka navíc by stačila.
I přes uvedené problémy patří koncert ke zdařilým, protože ohlas byl slušný. Lidí bylo celkem dost. Těžko říci, kolik z nich nás poslouchalo a kdo zůstal jen kvůli partě a aby zapil závod. Ale dost si jich nás i chválilo, takže za mě dobrý.
Potřetí na Vechtru (23.6.2018)
Čtvrtina Disharmoniků se již počtvrté exponovala na sešlosti osamělých půsničkářů a hrála tam disharmonické písničky. Letos na věc došlo již v červnu, neb Déma von Nouze si dovolil vzít čerpadlo a tím čerpat dovolenou. Tím pádem měl Caine volný víkend a spolu s námi ostatními i akci. Sešli jsme se v podobné sestavě jako vloni i předloni, ale ke drobným změnám došlo. Ale k tomu ještě dojdu.
Pro mě akce začala v poledne tím, že jsem nalodil do svého šedého korábu kompletní Caine-Mi včetně bagáže. Cestou i necestou, lesními bludnými kořeny a vysokou travou jsme dospěli až do perníkové chaloupky mistra Petra von Vechtra. Caine hned začal stavět aparaturu na zahradě a já jel pro východní sekci na západ, to jest na nádraží. Tam jsem kromě nich natlačil do vozu i Fazyho s jeho paní a všechny povozil po lese.
Cainovi jsme rozmluvili venkovní přípravy, neb už začínalo pršet. Vše jsme tedy natahali dovnitř, kde mohl Caine vesele stavět i nadále. Pavel vytáhl několik nahrávacích záznamníků, na které nás všechny nahrál, takže teď jsme nejspíš všichni nahraní. Pilný a obětavý hoch. Nevím, jestli bych se táhnul přes celou republiku, abych si nahrál, jak pár exotů hraje svoje písničky - a sám si ani nevrznout. O to víc si cením, že takoví lidé existují. My ostatní jsme se raději věnovali kecům a žrádlu, což nám jde (jako ostatně většině umělců) mnohem líp. Mezitím dorazil nový účinkující Iggy Gott s manželkou a kolií. Kolie vynikala tou skvělou vlastností, že při potlesku hlasitě štěkala, čímž byl pak ohlas všech předvedený skladeb o to větší a hlučnější. Kolem druhé odpolední Caine-Mi prolomili ticho a kecy svým vystoupením.
Majitel usedlosti Petr je uvedl, akci oficiálně zahájil a oni odehráli to svoje. Assa od minule hodně zamakala na ovládání svého Akaie, zatímco Caine udivovat svými mandolovými sóly. Písničky se nesly v duchu kazatele, kterým Caine tak trochu z podstaty svojí tvorby je. Mozaika celkového výtvoru se pořád tak lehce dobrušuje do podoby čím dál profesionálnější formy, přičemž si Caine dobře hlídá, aby neubrousil kus obsahu. A tak je to správně, protože to je cesta, kterou jde.
Druhý nastoupil básník Petr alias Iggy. Ten má krásně umělecké vyjadřování a znělou kytaru. Vystoupení měl poměrně krátké - šest písniček a jeden přídavek. Kromě jedné jsem si je pamatoval, protože už jsem ho několikrát slyšel. Podstatná jsou i u něj slova, ale ta nejsou kazatelská. Nekáže, spíš obrazně popisuje. Ne tak úplně děj, ten je na pozadí. Spíš nálady a obrazy. A tak je to taky správně, protože to je cesta, kterou jde.
Víťu Libošku z Ostravy mám rád. Ten má ohromně zajímavé obraty a myšlenková spojení. Píše rychle, texty ze sebe chrlí jako katedrální chrlič za deště. Některé vtipné (většina), jiné melancholické (jako ten závěrečný text o Slovanech na Rujáně), ale rozhodně neznám nikoho, kdo by tak důsledně dokázal rozbíjet ustálená klišé. A tak je to správně, protože to je cesta, kterou jde.
Nejspíš aby se publikum psychicky připravilo na moje disharmonické fláky, raději vyhlásili pauzu na popadnutí dechu a svačinky. Během té dorazil jediný člověk s odborným hudebním vzděláním - Jirka, absolvent a vyučující plzeňské univerzity ve strojírenské technologii, stavitel harf, majitel tří motocyklů a jednoho basetového klarinetu. Basetový klarinet nemá nic společného se psem basetem, aby si kynologové nemysleli, že se mi to tu zvrhává k jejich specializaci. Ani to však nedokázalo zabránit hlavní katastrofě večera - nástupu brutální disharmonické šou.
Nastoupil jsem a spustil na svoji elektrickou černou Cortku do publika hustit i ty hrůzy, které už ani Disharmonici v poslední dobou hrát nechtějí - různé ty Bedtimy, Challengery, Afriky a Chrobáčky jsem proložil dalšími, které si zatím odložit nedovolili. Texty jsem zapomínal, nástupy kazil, akordy netrefoval a nekompenzoval jsem to žádným extra plusem. Jako plus je možné vidět asi jen, že jsem po půlhodině skončil.
Po mně nastoupivší mistr sól a Fazy ukázal, jak sólovat na kytaru a barvitě popsal, které všechny nástroje v těch skladbách znějí, když je hraje Ultramarín. Snad ani originální provedení skladeb by nebylo tak dobré, jako to nadšení, které se zračí ve Fazyho projevu, když s vážnou soustředěnou tváří precizně přehrává kusy svých velkých vzorů a těší se, jak pošle nahrávku těm, které imituje. A na závěr dodal i píseň z vlastních zdrojů. Navíc se mi líbí ty jeho úvody, kde obšírně popisuje, jak a proč co hraje a jak z toho člověk vidí, jak přemýšlí a co všechno za tím je. A že je toho docela hodně. A tak je to správně, protože to je cesta, kterou jde.
Kytarovou část uzavřel domácí Petr von Vechtr. Ten suverénně ovládl svoje písně chval Božích, které sám napsal. Prostě takový country král adorací. Říkal, že mu to dneska tak hudebně nesedlo, ale já tam hudebně slabé místo neviděl a texty taky dával. Existují lidi, kterým bych možná tyhle texty nevěřil, ale jemu ano. On takový je a v tom je jeho síla. A tak je to správně, protože to je cesta, kterou jde.
Ovšem ani tohle nebyl úplný konec, protože po nás, co jsme všichni hráli na kytary (dobře, Caine na mandolu), přišlo něco úplně jiného. Jirka nám předvedl svůj speciální basetový klarinet, přečetl pár sonetů a porozprávěl další zajímavé historky. Předvedl akustické ukázky, pak se chvilku jamovalo, Assa předvedla zvuk marimby na svém Akai a pak už se jenom vyprávělo a trochu jedlo. Na půl devátou jsem odvezl do Plzně Víťu s Pavlem a Fazyho včetně jeho majitelky. A tím akce v podstatě skončila. Možná jsme svět nezměnili, ale troufám si tvrdit, že se nám všem akce líbila.
Pro mě akce začala v poledne tím, že jsem nalodil do svého šedého korábu kompletní Caine-Mi včetně bagáže. Cestou i necestou, lesními bludnými kořeny a vysokou travou jsme dospěli až do perníkové chaloupky mistra Petra von Vechtra. Caine hned začal stavět aparaturu na zahradě a já jel pro východní sekci na západ, to jest na nádraží. Tam jsem kromě nich natlačil do vozu i Fazyho s jeho paní a všechny povozil po lese.
Cainovi jsme rozmluvili venkovní přípravy, neb už začínalo pršet. Vše jsme tedy natahali dovnitř, kde mohl Caine vesele stavět i nadále. Pavel vytáhl několik nahrávacích záznamníků, na které nás všechny nahrál, takže teď jsme nejspíš všichni nahraní. Pilný a obětavý hoch. Nevím, jestli bych se táhnul přes celou republiku, abych si nahrál, jak pár exotů hraje svoje písničky - a sám si ani nevrznout. O to víc si cením, že takoví lidé existují. My ostatní jsme se raději věnovali kecům a žrádlu, což nám jde (jako ostatně většině umělců) mnohem líp. Mezitím dorazil nový účinkující Iggy Gott s manželkou a kolií. Kolie vynikala tou skvělou vlastností, že při potlesku hlasitě štěkala, čímž byl pak ohlas všech předvedený skladeb o to větší a hlučnější. Kolem druhé odpolední Caine-Mi prolomili ticho a kecy svým vystoupením.
Majitel usedlosti Petr je uvedl, akci oficiálně zahájil a oni odehráli to svoje. Assa od minule hodně zamakala na ovládání svého Akaie, zatímco Caine udivovat svými mandolovými sóly. Písničky se nesly v duchu kazatele, kterým Caine tak trochu z podstaty svojí tvorby je. Mozaika celkového výtvoru se pořád tak lehce dobrušuje do podoby čím dál profesionálnější formy, přičemž si Caine dobře hlídá, aby neubrousil kus obsahu. A tak je to správně, protože to je cesta, kterou jde.
Druhý nastoupil básník Petr alias Iggy. Ten má krásně umělecké vyjadřování a znělou kytaru. Vystoupení měl poměrně krátké - šest písniček a jeden přídavek. Kromě jedné jsem si je pamatoval, protože už jsem ho několikrát slyšel. Podstatná jsou i u něj slova, ale ta nejsou kazatelská. Nekáže, spíš obrazně popisuje. Ne tak úplně děj, ten je na pozadí. Spíš nálady a obrazy. A tak je to taky správně, protože to je cesta, kterou jde.
Víťu Libošku z Ostravy mám rád. Ten má ohromně zajímavé obraty a myšlenková spojení. Píše rychle, texty ze sebe chrlí jako katedrální chrlič za deště. Některé vtipné (většina), jiné melancholické (jako ten závěrečný text o Slovanech na Rujáně), ale rozhodně neznám nikoho, kdo by tak důsledně dokázal rozbíjet ustálená klišé. A tak je to správně, protože to je cesta, kterou jde.
Nejspíš aby se publikum psychicky připravilo na moje disharmonické fláky, raději vyhlásili pauzu na popadnutí dechu a svačinky. Během té dorazil jediný člověk s odborným hudebním vzděláním - Jirka, absolvent a vyučující plzeňské univerzity ve strojírenské technologii, stavitel harf, majitel tří motocyklů a jednoho basetového klarinetu. Basetový klarinet nemá nic společného se psem basetem, aby si kynologové nemysleli, že se mi to tu zvrhává k jejich specializaci. Ani to však nedokázalo zabránit hlavní katastrofě večera - nástupu brutální disharmonické šou.
Nastoupil jsem a spustil na svoji elektrickou černou Cortku do publika hustit i ty hrůzy, které už ani Disharmonici v poslední dobou hrát nechtějí - různé ty Bedtimy, Challengery, Afriky a Chrobáčky jsem proložil dalšími, které si zatím odložit nedovolili. Texty jsem zapomínal, nástupy kazil, akordy netrefoval a nekompenzoval jsem to žádným extra plusem. Jako plus je možné vidět asi jen, že jsem po půlhodině skončil.
Po mně nastoupivší mistr sól a Fazy ukázal, jak sólovat na kytaru a barvitě popsal, které všechny nástroje v těch skladbách znějí, když je hraje Ultramarín. Snad ani originální provedení skladeb by nebylo tak dobré, jako to nadšení, které se zračí ve Fazyho projevu, když s vážnou soustředěnou tváří precizně přehrává kusy svých velkých vzorů a těší se, jak pošle nahrávku těm, které imituje. A na závěr dodal i píseň z vlastních zdrojů. Navíc se mi líbí ty jeho úvody, kde obšírně popisuje, jak a proč co hraje a jak z toho člověk vidí, jak přemýšlí a co všechno za tím je. A že je toho docela hodně. A tak je to správně, protože to je cesta, kterou jde.
Kytarovou část uzavřel domácí Petr von Vechtr. Ten suverénně ovládl svoje písně chval Božích, které sám napsal. Prostě takový country král adorací. Říkal, že mu to dneska tak hudebně nesedlo, ale já tam hudebně slabé místo neviděl a texty taky dával. Existují lidi, kterým bych možná tyhle texty nevěřil, ale jemu ano. On takový je a v tom je jeho síla. A tak je to správně, protože to je cesta, kterou jde.
Ovšem ani tohle nebyl úplný konec, protože po nás, co jsme všichni hráli na kytary (dobře, Caine na mandolu), přišlo něco úplně jiného. Jirka nám předvedl svůj speciální basetový klarinet, přečetl pár sonetů a porozprávěl další zajímavé historky. Předvedl akustické ukázky, pak se chvilku jamovalo, Assa předvedla zvuk marimby na svém Akai a pak už se jenom vyprávělo a trochu jedlo. Na půl devátou jsem odvezl do Plzně Víťu s Pavlem a Fazyho včetně jeho majitelky. A tím akce v podstatě skončila. Možná jsme svět nezměnili, ale troufám si tvrdit, že se nám všem akce líbila.
Krutobídní Disharmonici v Lampě (22.6.2018)
Již potřetí v řadě Disharmoniky do Lampy doprovodili jejich zdejší osudoví spoluhráči - Krutá bída. Banjo se toho dne ráno místo do práce vydal na Moravu, kde strávil čas kolem oběda pod průhlednou záminkou funusu v rodině. Takto nemusel vůbec pracovat, takže svěží díky nově vybudovaným dálnicím vstoupil do věhlasného doupěte Pod Lampou, kam Disharmonici vždy rádi zavítají, neb máme rádi bigbítová doupata. Naši krutě bídní spoluhráči se zde již nalézali všichni, zatímco od nás se objevil jen pan Vedoucí s Evou. Spok s Doctorem a basovým aparátem dorazili chvíli po deváté, což také v pohodě stačilo. Hráli jsme totiž až druzí. Kromě té bych rád poděkoval Iggymu, že dorazil, protože rádi vidíme naše známé tváře. A také chceme poděkovat všem dalším příchozím, jelikož na naše vystoupení s Krutou bídou vždy dorazí značné množství publika, zejména děvčat, což nás vetché kmety vždy potěší, zvlášť když vidíme ten čilý ruch pod pódiem.
Kluci z Krutobídné formace odstartovali jako první. Musím je pochválit, že začali fakt včas. Šou to byla drtivě zemitá, přesně jak jsme od téhle formace zvyklí a jak si jejich diváctvo žádá. Mohutný zpěvák/akordeonista do toho vstupoval občas, a bylo toho tak akorát. Asi nejlepší zpěvový projev předvedl bubeník hned v úvodu a dál se do vokálů nemontoval. Zato to vystoupení bylo takové brutálně šoumenské. Nástroje kluci ovládají slušně, jenomže toho zvuku na mě bylo dneska nějak moc. Nejspíš je to tím, že jsem měl předtím dost únavný den, nebo už trochu stárnu. Holky pod pódiem se viditelně dobře bavily, takže účelu bylo dosaženo mírou plnou až vrchovatou. Zahráli v poklidu celý set a skončili tak akorát, abychom odehráli v plánovaném čase.
Vedoucí si přivezl vlastní bicí, takže přestavba s nazvučením nám trvalo lehce přes čtvrt hodiny. Playlist jsme měli ten nejlepší myslitelný, protože jsem ho tentokrát sestavoval já. To musí každý včetně mě uznat :-) Předvedli jsme jen občas slýchaný mix věcí novějších i starších, všech věak řádně disharmonických. Publikum rozhodně nezklamalo a povzbuzovalo. A přidali se k nim i hostící umělci - naši spolupachatelé, kteří co chvíli křepčili pod i nad pódiem a občas si s sebou přivedli i nějakou tu kočku. Bylo to celkově takové živější a rozvernější, i když já osobně jsem byl zase o dost chcíplejší. Některým skladbám sedlo rychlejší tempo (třeba u Jezdců mi to připadalo dobré), jinde to bylo s jazykem na vestě (Brouk) a ještě jinde jsem si naopak užil pomalejšího tempa (do Chřipky jsem se celkem pohodlně položil). Prostě jak v jedné písničce zpíváme - nic není stejné.
Co nás ovšem dostalo, že po prvním přídavku to sice nevypadalo, ale kromě tří připravených přídavků jsme přihodili ještě dva navíc, a to mohutně vytleskané.A dalo by se hrát i dál, nebýt už tak pozdě. Pořád po nás chtěli další. Jo, myslím, že slušnej sukces.
Kluci z Krutobídné formace odstartovali jako první. Musím je pochválit, že začali fakt včas. Šou to byla drtivě zemitá, přesně jak jsme od téhle formace zvyklí a jak si jejich diváctvo žádá. Mohutný zpěvák/akordeonista do toho vstupoval občas, a bylo toho tak akorát. Asi nejlepší zpěvový projev předvedl bubeník hned v úvodu a dál se do vokálů nemontoval. Zato to vystoupení bylo takové brutálně šoumenské. Nástroje kluci ovládají slušně, jenomže toho zvuku na mě bylo dneska nějak moc. Nejspíš je to tím, že jsem měl předtím dost únavný den, nebo už trochu stárnu. Holky pod pódiem se viditelně dobře bavily, takže účelu bylo dosaženo mírou plnou až vrchovatou. Zahráli v poklidu celý set a skončili tak akorát, abychom odehráli v plánovaném čase.
Vedoucí si přivezl vlastní bicí, takže přestavba s nazvučením nám trvalo lehce přes čtvrt hodiny. Playlist jsme měli ten nejlepší myslitelný, protože jsem ho tentokrát sestavoval já. To musí každý včetně mě uznat :-) Předvedli jsme jen občas slýchaný mix věcí novějších i starších, všech věak řádně disharmonických. Publikum rozhodně nezklamalo a povzbuzovalo. A přidali se k nim i hostící umělci - naši spolupachatelé, kteří co chvíli křepčili pod i nad pódiem a občas si s sebou přivedli i nějakou tu kočku. Bylo to celkově takové živější a rozvernější, i když já osobně jsem byl zase o dost chcíplejší. Některým skladbám sedlo rychlejší tempo (třeba u Jezdců mi to připadalo dobré), jinde to bylo s jazykem na vestě (Brouk) a ještě jinde jsem si naopak užil pomalejšího tempa (do Chřipky jsem se celkem pohodlně položil). Prostě jak v jedné písničce zpíváme - nic není stejné.
Co nás ovšem dostalo, že po prvním přídavku to sice nevypadalo, ale kromě tří připravených přídavků jsme přihodili ještě dva navíc, a to mohutně vytleskané.A dalo by se hrát i dál, nebýt už tak pozdě. Pořád po nás chtěli další. Jo, myslím, že slušnej sukces.
úterý 29. května 2018
Narození Medvěda (26.5.2018)
Brum, brum, brum - o čem se zdá medvědům? Disharmonici to nevědí, ale zato si zahráli na narozeninách Standy Jančíka, což je produkční v Bílém medvědu. Bílej medvěd je klub v Plzni. A vymyslel to hezky - kromě oslavy narozenin to byla ještě benefice pro tři neziskové organizace. Pravda, byla to taková poloutajená akce. Sice něco mohli zaregistrovat facebookáři a naši e-mailoví abonenti, ale běžná veřejnost by o akci nezvěděla, ani kdyby šla přímo kolem vchodu do sálu. Nicméně nebylo nám plakati, ač tam nebyli žádní plakáti. Trochu se nám také posunuly časové rozvrhy - začátek se šoupl ze 20:00 na 19:45 a konec ze 21:00 na 20:30. A nejspíš tak se stalo, že nás celkem málokdo slyšel od začátku. Přiznejme si, že i ke konci našeho vystoupení bylo diváků celkem poskrovnu, ale zato to byly významné persóny - Vašík, Anička s Petrem, Lolek s manželkou a Edito rozhodně stojí za jmenování, a ti všichni z našeho vystoupení něco zaslechli...
Zkrácení času nás vedlo k osekání playlistu. Vzali jsme si sekerky a začali sekat do skladeb, až jsme z koncertu vytvořili tak trochu fašírku. Vyházeli jsme hlavně delší písně, a tím jsme docílili dvacetipísňové sady, která seděla přesně na vymezených třičtvrtě hodiny. A to jsme ještě měli kliku (krásnou mosaznou), že jsme měli nazvučeno dopředu. Naši nástupci měli na produkci pouhých 45 minut včetně nástupu a nazvučení...
Ale zpět v čase na předkoncertní pódium. Kameru jsme připevnili zvukařovou lepicí páskou ke trámu a kabel jsem natáhl při stropě, hojně při tom využívaje svých zkušeností kdysi profesionálního elektrikáře. Díky tomu máme zadokumentováno, že jsme skutečně zahráli a dokonce i skončili, což bylo zvlášť chvályhodné.
Playlist dělal Doctor a po dlouhé době šlo o první koncert, kde nezazněla Chřipka. Zazněly však jiné kusy, místy dokonce i celé skladby. Většina pocházela z našeho neumětelského období, které trvá od založení dua Disharmonici až dosud. Výjimku tvořila Lama, kterou jsme nenapsali my a která stejně jako melodie Kankánu a Ódy na radost vznikla již dříve.
Příchozí posluchači se mohli potěšit (nebo případně poděsit) celkem svižným setem s minimem našich typických otravných keců, neb času nebylo nazbyt. Tak jsme to tam tlačili jednu za druhou, a po těch třech ještě 17 dalších. Posluchači tleskali a byli šťastni, že to mají za sebou. Zvukař si u Spoka udělal oko, neb mu při zvukovce pochválil zvuk jeho tlustohlubokostrunky. Mě nechválil, čemuž se nedivím. Zkrátka jsem mu svým drtivým stylem nedal k podobnému počinu šanci. Po tomto jednoznačném úspěchu jsme vtrhli mezi diváky a pohovořili s nimi. Beseda se trochu protáhla, takže jsme slyšeli i většinu vystoupení našeho nástupce - kytaristu Foola, který krásně hrál irské písničky. Já dokonce celé. Večer ještě pokračoval, ale to už jsme byli všichni na cestě ke svým přepychovým zemljankám.
Zkrácení času nás vedlo k osekání playlistu. Vzali jsme si sekerky a začali sekat do skladeb, až jsme z koncertu vytvořili tak trochu fašírku. Vyházeli jsme hlavně delší písně, a tím jsme docílili dvacetipísňové sady, která seděla přesně na vymezených třičtvrtě hodiny. A to jsme ještě měli kliku (krásnou mosaznou), že jsme měli nazvučeno dopředu. Naši nástupci měli na produkci pouhých 45 minut včetně nástupu a nazvučení...
Ale zpět v čase na předkoncertní pódium. Kameru jsme připevnili zvukařovou lepicí páskou ke trámu a kabel jsem natáhl při stropě, hojně při tom využívaje svých zkušeností kdysi profesionálního elektrikáře. Díky tomu máme zadokumentováno, že jsme skutečně zahráli a dokonce i skončili, což bylo zvlášť chvályhodné.
Playlist dělal Doctor a po dlouhé době šlo o první koncert, kde nezazněla Chřipka. Zazněly však jiné kusy, místy dokonce i celé skladby. Většina pocházela z našeho neumětelského období, které trvá od založení dua Disharmonici až dosud. Výjimku tvořila Lama, kterou jsme nenapsali my a která stejně jako melodie Kankánu a Ódy na radost vznikla již dříve.
Příchozí posluchači se mohli potěšit (nebo případně poděsit) celkem svižným setem s minimem našich typických otravných keců, neb času nebylo nazbyt. Tak jsme to tam tlačili jednu za druhou, a po těch třech ještě 17 dalších. Posluchači tleskali a byli šťastni, že to mají za sebou. Zvukař si u Spoka udělal oko, neb mu při zvukovce pochválil zvuk jeho tlustohlubokostrunky. Mě nechválil, čemuž se nedivím. Zkrátka jsem mu svým drtivým stylem nedal k podobnému počinu šanci. Po tomto jednoznačném úspěchu jsme vtrhli mezi diváky a pohovořili s nimi. Beseda se trochu protáhla, takže jsme slyšeli i většinu vystoupení našeho nástupce - kytaristu Foola, který krásně hrál irské písničky. Já dokonce celé. Večer ještě pokračoval, ale to už jsme byli všichni na cestě ke svým přepychovým zemljankám.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)