Kalikovská kalba (17.6.2016)

Pan Doctor je na tom tak zle, že pro svoji obživu občas musí i pracovat. A ti, pro které tak činí, se usnesli, že v zahradě u Kalikovského mlýna v Plzni uspořádají firemní žranici, na které budou mimo jiné hrát Disharmonici, aby byla i kultura, neb jídlem nasycený člověk začíná uvažovat i o vyšších zájmech, jako je muzika nebo chlast.
Původní záměr ohledně zahrady vzala voda. Tedy nikoliv evropský veletok Mže, který mlýn těsně míjí, ta byla v normě. Ale oblaka se otevřela a vydala vláhu, jak po tom volal starověký pouštní žalmista. A když už bylo vláhy moc, firma se usnesla akci přemístit do interiéru. Mistr zvuku byl lehce překvapen tím, jak nevelký je klubový prostor a omlouval se nám, že v tomhle prostoru se zvukem tak moc neudělá. Celkem zbytečně, protože zvuk byl z mého pohledu a hlavně poslechu naprosto v pohodě.
Na místo jsem dorazil tramvají právě v okamžiku, kdy Spok zaparkoval a Vedoucí s Doctorem nosili bicí na místo určení. Nenápadně jsem se vmísil do dění, pomohl, dal si první pivo a první svačinku. Akce byla navštívena tak celkem přiměřeně - dvojciferný počet diváků v salónku, občas někdo nakoukl a poslechl si naše kvílení. Na scénu jsme naběhli poprvě v sedm večer. Celkem jsme toho večera odehráli tři sety a 53 skladeb, což je zatím náš rekord.

První set proběhl celkem neproblematicky, na prostředí jsme si zvykli a moc nekazili. Druhá třetina už byla o něco horší. O pauze jsme si totiž dali další svačinku (steaky byly výborné) a další pivo, což se na nás projevilo takzvanou gastrodemencí. Spok to přičítal dalšímu pivu, já přemíře jídla. Faktem ovšem zůstává, že u mě a Doctora se zvýšená kazivost projevila spíš u textů, u Spoka spíš na base. Tedy aspoň to tvrdil, já si ani moc nevšiml. Ale možná je to tím, že jsme měl co dělat sám se sebou. Zvukař se již s prostředím sžil natolik, že už si hrál i s haly a dalšími efekty. Zkrátka viditelný profík.

Třetí sada už se zase dostala do normálu, jen byla o cca čtvrt hodiny delší než ty předchozí, a také dorazilo víc lidí, kteří během prvních setů víc sledovali fotbal. Dohráli jsme chvíli po desáté.
Můžu konstatovat, že potraviny byly chutné, zvuk dobrý, až tak moc jsme to zase nezkazili a pohled z předzahrádky na Mži je fakt moc hezký. Zejména s Doctorem, ale i s námi ostatními se jeho kolegové dávali do řeči a někteří chválili, jiní doporučovali, co bychom měli ještě zahrát, jako třeba "Highway to Heaven", čímž dotyčný mínil (jak jste jistě uhodli) Sympathy for the Devil... No, nezahráli jsme mu ji, ačkoliv prý přijel až ze Španělska. Doctora všichni včetně německého šéfa velmi chválili, některým z nich se to možná i opravdu líbilo...
Teprve při odchodu jsem plně ocenil výhodnost tramvajové dopravy. Odjezdová cesta byla totiž ucpaná motorizovanými fanoušky skupiny Lucie, kterých se soudě dle té dopravní zácpy sešlo na Locháčském amfiteátru docela dost. Pěšky jsem se na tramvajku oproti tomu dostal co by dup (což je takový překladatelský oříšek).