Neodehraná Lhota (28.5.2016)

Den sousedů v Lhotě je akce, kterou Disharmonici odehráli v obou dosavadních případech ke všestranné spokojenosti. I letos by tomu tak bylo, kdyby nezasáhla vyšší moc.
Ještě když jsem přijel na místo, vypadalo vše skvěle. Teplota lehce přes 20°C, zvukař a většina kapely už na místě včetně krásného nového loga kapely od anonymního sponzora (díky moc i jemu, i Goldovi za grafický návrh). Skvěle připraveno, spolu s mým příchodem pan Doctor hlásil dohotovení prasete, opékaného v upravenm kontejnéru s pohonem. Prasátko jsem pojedl, Vedoucímu s bubny pomohl, když zničehonic jako když utne. Káplo z oblohy, jednou, dvakrát, tisíckrát, a pak už jsem kapky přestal počítat a hrnul naši i zvukařovu techniku ke prostředku stanu. Ten jsem pak ještě přidržoval, aby ho vítr nevzal, elektriku nám vyhodil jistič nebo proudový chránič (čerti vědí, který z nich).
A pak už se jen čekalo, kdy průtrž přejde do prostého deště. Když se tak asi po hodině stalo, nezbylo na louce moc posluchačů. Takže byť si přítomnosti těch dorazivších velmi vážíme, bohužel jsme jim tentokrát nezahráli. Jen jsme si sbalili fidlátka, vyinkasovali sumu, dali si pivko a další porci prasátka, a rozjeli se do svých doupat.
Smutný konec, zejména uvážíme-li, že mělo zaznít nejvíce skladeb v historii Disharmonických koncertů - měli jsme na playlistu rovných 52 kusů. Ale i tak děkujeme pořadatelům za snahu, za pozvání i za peníze, ale co je to všechno platné, když jsme si nezahráli.

Carpe Diem s písničkářem (10.5.2016)

O klubu Carpe Diem v Praze na Vinohradech by se dalo napsat ledacos. Předně si tu nemůžeme stěžovat na zvukaře, protože si zvučíme sami. Přes den je to klub pro matky s dětmi, k večeru se promění v rockový klub. Jediný problém je, že o tom skoro nikdo neví. Sice má Doctor v Praze nějaké bývalé kolegy a všichni obesíláme e-mailem značné množství osob, jenomže i tak málokdo má současně odvahu vypravit se mimo zavedené kluby a ještě k tomu večer čas...
Rozhodli jsme se pozvat písničkáře, vystupujícího pod pseudonymem Iggy Gott. Je to takový šikovný kulturní hoch, zaměstnaný v plzeňském divadle a po večerech pějící svoje poetické songy. V rukou svírá lehce výše laděnou elektroakustickou kytaru (cca o tón). A aby to nebylo málo, ještě to v některých písních zvyšuje za pomoci kapodastru.Na místo jsme všichni dorazili dost včas na to, abychom před začátkem vystoupení stihli ještě nazvučit, pojíst, popít, pohovořit a vzájemně se pochválit. Po nějaké chvíli nastoupil Iggy na pódium a nechal rozeznít decentní zvuk svojí kytary i hlasu. Zvuk byl až překvapivě čistý a srozumitelný. Ač nejsem znalec mistrovy tvorby, rozuměl jsem prakticky každé slovo. Přemýšlivé poetické texty zněly něco přes půlhodinku, kdy ustal a zatím bez přídavku produkci nekompromisně ukončil. My jsme si taky dali lehce na čas a nastoupili v pohodovém tempu a uvolněné atmosféře. Kromě doctorových kolegů a Iggyho s manželkou a dcerou nás ke konci vyslechli i dva anglicky hovořící turisté. Ukončili jsme Těžkým životem, kde poprvé koncertně zazněla doplněná druhá dvojsloka. Občas se v sálu objevila nějaká ta matka nebo dítě z odpoledne. Dětičky vesele pogovaly a celkově to bylo takové pohodové. Slečna barmanka si nás i párkrát vyfotila a chvíli i usedla do publika a poslouchala. Poté, co jsme si vzali sekeru, a tou vystoupení uťali, se ještě Iggy slušně dovolil a spolu s jedním divákem-bubeníkem přihodil ještě Černého pasažéra a Lháře. A tak jsme si řekli, že taky něco přihodíme, aby se neřeklo. A tak jsme se vnutili na pódium a nahustili tam ještě čtyři přídavkové kusy. Pak jsme ještě chvíli pohovořili, pak naložili, usedli na své bujné oře a odfrčeli domů.

Šly panenky Akropolí (30.4.2016)

Někteří lidé se toho večera scházejí pálit čarodějnice, další hledají dívku k políbení a jiným akcím pod rozkvetlou jabloní, jiní si chytají transparent do průvodu, zatímco my staří pankáčí jedeme ku Praze na ještě starší pankáče z úplně nejstarší dobré Anglie - ostatně je to hezká tradice a ti kluci do toho buší už 35 let. Jak už někomu možná nadpis napověděl, jde o legendární Toy dolls.  Přijeli jsme na místo ve slušném předstihu, takže jsme nejprve ocenili prvorepublikový přepych paláce Akropolis s tehdy moderně řešenými štukaturami, balkónem pro přihlížející a celkem zajímavě intarzovanými parketami. To vše po prvním zahřívacím (leč slušně chlazeném) pivu v přilehlém lokále. Jak se ukázalo, v tomto směru jsme nepochybili. Napili jsme se totiž ze skla, a ještě k tomu levněji než posléze v sálu.  Zabrali jsme místa hned pod pódiem, což se ukázalo být velmi praktickým. Bohužel pan Vedoucí s námi nejel, takže s Disharmoniků se v těch místech zachovalo pouze historické jádro Doctor-Spok-Banjo. Vhodně nás doplnili další plzeňácí - Jindra Marek se synem.  Program zahájila česká předkapela s krásně česky znělým názvem Vision Days. Předvedli takový krásně prvoplánový punkový nářez. Nářez hezky zařezával, všichni to hrnuli jako o život a odstartovali dokonce deset minut před plánovaným začátkem. Dredatý sólový kytarista se chvílemi otáčel k publiku zády a jal se obsluhovat klávesy. Hlavní kytarista byl - spolu se zpěvákem - i napůl hlavním vokalistou. Bubeník byl takový dredatý brejlatý hubeňour - skoro zaměnitelný se sólovým kytaristou. Zato basák vypadal jako správný holohlavý bouchač. A dunělo to, jak pálili ostrými od začátku. Bylo docela znát, že hoši dohromady hrajou nějaký ten pátek a už jsou slušně sehraní. Parket byl celkem slušně zaplněn, několik příznivců této party si spolu s nimi prozpěvovalo, někteří zkusili i pogo. Přesně po čtyřiceti minutách to uťali, popřáli nám hezkou zábavu s hvězdami večera a dalších asi pět minut jsme byli svědky rychlé přestavby včetně odnosu předkapelních bicích a přesunu odposlechů. Následovala skoro půlhodina postupného dohušťování parketu posluchačstvem, občas proložená vzýváním kapely, aby už naběhla. Nakonec s úderem půl deváté jsme se dočkali basáka s kulatou ježatou hlavou, krásně senilně vyhlížejícího bubeníka a zejména božského "Olgy", proslulého famózního kytaristy. A už to tu bylo. Publikum si s nimi prozpěvovalo, pogovalo, na stage diving taky došlo. Pánové (nebo snad dle názvu panenky?) předváděli, že tak jako oni to zahraje fakt málokdo. Hit střídal hit, choreo kytaristy s basákem bylo prostě okouzlující, publikum k mému mírnému překvapení celkem dobře znalo texty a sál byl velmi solidně naplněn. Až jsem se začal obávat, že při téhle hustotě lidu nebude možné zapogovat. Opak byl pravdou. Pogovalo se výborně, jen občas (během koncertu dvakrát) jsem neustál aktuální tlak a nahrnul se na vedle stojícího vozíčkáře. Toho a na mobil točícího Spoka jsem se jinak celkem úspěšně snažil spíš chránit před "nájezdy" rozjuchanější části kotle. Ale bylo to fakt jenom takové dovádivé, žádná agresivita. To by při těchhle rozverných punkových hymnech ostatně bylo velmi nemístné, takže je dobře, že tak. Publikum bylo celkem dle očekávání namixováno z punkerů (některých výrazně připravených a vystrojených na akci, jak se sluší a patří), nějakých těch mániček nebo naopak skinů (ale spíš těch sharps, takže pohoda). Zejména si vybavuji tetovaného "Hellboye" (včetně růžků) kousek od nás a jednu barevně zvláště vyvedenou punkerku.  Z kapely se mi nejvíc ve formě jevil basák. Olga jel výborně, ale občas trochu "pěnil" u úst a zadýchával se, zatímco bubeník - na rozdíl od spoluhráčů již holohlavý - ke konci měl krásně mrtvolnou barvu. U něj musím kromě přesnosti ocenit i houslovou sekvenci ke konci skladby "The Ashbrooke Launderette". Ale oba strunatci vepředu hráli, až se hory zelenali, poskakovali jako zamlada a občas hodili nějaký ten jevištní narozeninový vtípek. Vlastně to jsem dosud nezmínil, že borci zavítali do Prahy v rámci svojí tour ke 35. výročí založení kapely. Takže asi nepřekvapí, že zazněly i megahity typu "Glenda and the test tube baby", "My girlfriends dad is a Vicar", "Harry Cross" i moje oblíbená "Dig that Groove" a mnohé další. A rozhodně nesmím opomenout Bachovu Toccatu D-moll...  Během hodiny a půl - a to včetně dvou přídavkových bloků - toho hoši stihli odehrát dost a publikum si to neskutečně užívalo. Po koncertě Spok vyplenil CDčkový stánek a s dvojciferným počtem nahrávek v náručí opouštěl předsálí. My s Doctorem jakožto nešoféři jsme si dali každý pivo a opustili tuto středočeskou vesničku metrem a posléze Spokovozem. Co dodat? Snad jen, že tato akce byla velmi zdařilá.

Programátorské Hifi Lentilky (9.4.2016)

Kdo se domnívá, že do Hifáče na nás už lidi nechodí, byl tentokrát vyveden z omylu. Sice ne, že by dorazili všichni, kdo o tom uvažovali, ale sešlo se nám to pěkně. Banjo nachystal krásně brutálně industriální plakáty, účast přislíbilo Lenthilium, na které snad konečně máme dobře fungující kontakt a Doctorovi se podařilo dotáhnout do klubu čtyři bývalé kolegy - programátory (Martin, Vašek, Michal a čtvrté jméno nevím), některé i s dívčím doprovodem. Pan Vedoucí zajistil do publika osvědčené duo Ema a Ema, za Banjem dorazili spolužáci ze základky Milan (také programátor) a Jirka, oba s manželkami a v poslední době velmi osvědčený Vašík vážil cestu až z Nýřan. A to nebylo zdaleka vše, Hifáč byl celkem slušně zaplněn, takže atmosféra výborná.
Ale dejme se do vlastního vystoupení.
Lenthilium startovalo jako první, a šlo jim to hezky od ruky, od strun od kláves i od paliček. Bylo zkrátka znát, že na CD dobře nacvičili a že jsou sehraní. A to jich je víc než nás - kytara, basa, bicí, klávesy, metalofon v kombinaci s chřestidlem. Texty jsou takové specifické, ale dle mého soudu kvalitní už proto, že jsou sice obrazné, ale o něčem, a taky mají výrazné refrény, jsou o něco temnější než my a je to trošku underground. Ostatně naši pravidelní návštěvníci už vědí. Hodí se k nám totiž výborně i se nám ta jejich šou fakt líbí. Vystartovali na věc nějak kolem třičtvrtě na devět a za necelou hodinku byli hotovi.
Zvuk musím pochválit - byl takový akorát na té hranici decentnosti, kde se dobře poslouchá a člověk i chytá texty, přičemž se ještě neztrácí rockovost. Ujal jsem se také funkce výběrčího vstupného, a skutečně jsem vybral nejen na zvukaře, ale i něco pro výkonné umělce...
My jsme večer takzvaně dorazili, takže jsme si na rozdíl od Lenthilia dovolili i nějaké ty přídavky a před nimi pár více či méně osvědčených kusů. Každý jsme tam něco trochu podělali, jak je u nás tradicí. Třeba pan Doctor občas zkoušel ozvláštnit texty prohozením slok a Banjo si občas strouhl nějaký ten akord vedle, aby pak víc vynikly pasáže, kde se náhodou strefil... Ale nikde nám nespadl řemen, takže mašina jménem Disharmonici dosupěla bezpečně až na konečnou stanici a s hranou suverenitou i zagarážovala do historického depa, kde pěli kankánovou ódu na fotografie.
Takže děkujeme všem hostům, ať už zde jmenovaným nebo ne, že nám pomohli vytvořit velmi příjemný koncertík!

Koncert pro pražské Pepíky (19.3.2016)

Do klubu Carpe Diem jsme už párkrát zavítali. Je to takový celkem útulný lokál, kde se nevaří, ale zato tu aktuálně čepují slušně chutnající a přiměřeně napěněnou Černou Horu. Velké je to tak akorát - asi tak osm nebo deset kulatých kovových stolků po čtyřech židlích, na jednom konci pódium, na druhém barpult a toalety, celé je to ve sklepě. Oproti posledně přibyla nabídka jídel, z nichž dvě jsme otestovali. Pan Doctor si dal klobásku a já tlačenku. Doctora překvapilo, že klobáska se podává za studena. Šlo o klobásku maďarského typu, takže to ani moc nevadilo. K ní dostal asi pět různých pochutin typu křen, hořčice, nakládané cibulky a co já vím ještě. Já si dal tlačenku. Na pohled vypadala velmi dobře - byl jí pořádný kus a na ní naskládaná slušně naložená kolečka cibule. Ovšem nic tak kyselého jsem nejedl od doby, kdy jsem zkusil samotný citron. Asi až po pěti minutách jsem zjistil, že kromě kyselosti je tlačenka více než dostatečně opepřena. Pivo ale bylo v pořádku a chleba na zajedení dost, takže jsem hrdě dokonzumoval.
Zvuk jsme si zajišťovali sami. Nicméně klub byl po této stránce slušně vybaven. Viditelně nedávno pořídili mikrofony, velmi podobné našim zkušebnovým a stojánky, kabelů a šňůr bylo také dosti, propojení k místnímu mixu jsme zvládli, věci si zapojili a ozvučili, svačinku a pivo vyřešili, solidního zvuku docílili, nahrávku nahráli. Ale s jednou věcí jsme si prostě neporadili. Nepřišli diváci. Všechny jsme obeslali, skoro nikdo nedorazil.
Nic jsme si z toho nedělali a zahájili hraní pro pár štamgastů, kteří si přišli zřejmě pokecat s barmany. Zdvořile zatleskali skoro po každé skladbě, ale časem se začali vytrácet. Když už to vypadalo, že v sálu zbudeme s barmankou sami, přibyl sem doctorův bývalý kolega Pavel se psem a na Vedoucího se přišla podívat Eva. Nechci nás přechválit, ale odehráli jsme to celkem přijatelně. Nepočítám-li tedy, že jsem docela uhnal Tlačítka... Hráli jsme asi hodinku a čtvrt, přehráli celý playlist a jeli domů.
Byl by to celkem povedený koncert, být tam víc lidí. Ovšem přiznejme si, že do Carpe Diem není zrovna klub, kam by na nás chodily zástupy fandů, ba ani těch Pepiků moc nebylo...

Punková smršť v Lampě (30.1.2016)

Disharmonici toho večera nenechali nic náhodě. Když zaslechli, že budou hrál v Lampě, napřed se řádně posilnili, aby na pódiu nepadli hlady a žízní. Tentokrát proviant jistil mistr tlustých strun Spok. Byl totiž hrdým držitelem voucheru na jídlo a pití za dost slušnou částku v dost slušném podniku. Takže jsme se tam dost slušně přežrali a dost slušně popili, takže hrozilo, že se na pódium ani nedovalíme. Jedině pan Vedoucí se hodokvasu nezúčastnil, neb se raději hrabal buď v práci, nebo v káře. My se domníváme, že naše volba byla zajímavější, zejména vícestupňové speciály černického pivovaru rozhodně stály za bližší ohledání. Leč abychom neřešili jenom konzumní záležitosti, jako konzumaci jídla a piva, vraťme se zpět do klubu.
Lampa je prostě Lampa. V té si chce zahrát každý správný plzeňský punkáč nebo rocker. Pokud nechce, není normální. Můžeme s tím nesouhlasit, můžeme proti tomu i protestovat, ale to je asi tak všechno, ce se s tím dá dělat. Ale komu by se chtělo v sobotu večer dělat, že? V sobotu večer je nejlepší zalézt hned po večeři někam do klubu a zahrát si tam. Disharmonici se podle toho zařídili. Nabídku Lampy jsme prostě odmítnout nemohli, i když jsme týden předtím odehráli decentně nazvučený Jam. Jedna věc byla podobná jako před týdnem - hrála s námi kapela, se kterou jsme už hrozně dlouho nehráli. Šlo o klasickou bigbítově-dvokjkytarovou formaci Krutá bída, nyní již jasně bigbítovou. Naposled bylo možné tyhle kluky spolu s námi na jednom pódiu ještě v minulém tisíciletí, konkrétně 3. prosince 1998. To u nich ještě bubnoval Luďa, můj švagr. Leč čas oponou trhl, a oproti elektrofolku, nebo co to tehdy jeli, se kluci profilovali do klasicky hospodského bigbítu se specifickými nádechy akordeónu a mírně komediálních aranží na pomezí divadla. Docela slušně jim třeba šla německá skladba "Geburtstag", kde naturel kapely skutečně nabral takové přirozenosti, že by jim člověk to Německo skoro věřil. Pódiové propriety, zpočátku ukryté v akordeónovém futrálu, byly posléze využity, reklamní potenciál samolepek nejmenované firmy byl rovněž vyždímán beze zbytku - jeden člen bandu si ji nalepil i na hlavu, takže zkrátka bylo veselo. Příznivci Bídy začali krutě pogovat a kapela krutě řezala do nástrojů. Jeden kytarista po každé skladbě dolaďoval nástroj, všichni pak pilně ladili promile v krvi, nahoře i dole se vše dobře bavilo a i zvuk byl o dost snesitelnější, než při zvukové zkoušce. Ohlas diváků více než slušný, na baru si určitě taky na nudu nestěžovali, takže vše plynulo tak, jak je to spravne, tak to ma byť, bo smrť od žizně ni žadnemu něhrozila... Kluci hráli poctivou dobu - na devátou začali a hrnuli to tam skoro do čtvrt na jedenáct. Lampa byla dost slušně zaplněna, což rozhodně nebylo na škodu. Kdo by hledal art nebo jazz, asi by šel špatně. Ale ti zdejší věděli, na co jdou, takže spokojenost byla skoro zaručena.
Já jsem nastupoval s mírnou obavou, jestli dokážeme zaujmout i tu většinu, která nás už dlouho neslyšela. Tak pravda - byl tu Lombardo, který nás znal, byli tu Láďa a Pepa - jeden z nich s manželkou, a taky Vašík z Nýřan nás navštívil, panu Vedoucím dorazila ratolest a pár dalších povědomých tváří jsme tam taky zahlédli, ale i tak... Napřed se trochu přestavělo, pak lehce dozvučilo, po úvodních Kozolupech se dozvučilo definitivně. Pustili jsme se do těch svých kousků nebojácně, a diváci se taky po chvíli osmělili a bylo to. Jedna - dvě věci nám trochu místy zaskřípaly, ale neprozradím, které to byly. Kdo to ví, ten to potvrdí a kdo neví, tomu do toho nic není. Ale jinak to šlo hezky. Nějak tak do půl dvanácté jsme řádili, A na závěr jsme tři kousky přidávali, takže je vidět, že to fakt byla dobrá sranda. Na místě se ještě trochu popíjelo, jenomže my jsme už tolik nemohli - potřebovali jsme odjet auty.
A abych nezapomněl, musím pochválit i Lampu, že nám kluci z klubu ochotně bez říkání pomohli nosit bicí. To se taky všude nevidí. A nebyli sami - i spoluhráči a někteří diváci (Vašku - díky) nosili, pomáhali a tak vůbec. Takže hraní proběhlo hladce a ke všeobecné spokojenosti. Jestli nás někdy časem Lampa zase pozve, třeba to zase zopakujeme...

Fíkový maxipsí Jam (23.1.2016)

Disharmonici si usmysleli zahrát si zase jednou v klubu Jam. je to takový sympaticky menší rockový klub na Doudlevecké ulici, respektive kousek od ní. Už jsme tu párkrát hráli, ale zase ne mockrát, a přitom se nám celkem zamlouvá. Každopádně to bylo celkem dobré rozhodnutí. Zejména proto, že jsem klub domlouval já.
Byli jsme rádi, že naše pozvání přijala naše stará známá skupina Mrtvej řízek, posledních něco přes deset let vystupující pod krycím názvem Maxipes Fík. Je to takový skoro klasický bigbít, až na to že s klávesami a zpěvačkou.
Od našeho posledního společného hraní se vyhráli k prakticky profesionálním výkonům, takže jim to krásně šlapalo, klávesy do toho skvěle zapadaly, kytara, basa i bicí byly přesně tam, kde měly být a zpěvačka, to už byla nadstavba, která to celé zaklenula do příjemně poslouchatelné podoby. Užívali jsme si to i díky krásně decentnímu zvuku, kdy jsme sice vše u pódia slyšeli, ale neměli pocit, že nás zvuk odnese dozadu k baru. Za to patří zvukaři naše uznání. Kolem deváté byli na místě jen aktéři a pár známých, během produkce se zaplnilo lehce víc, i když musím uznat, že hlavně zásluhouz našich spoluhráčů. Na nás dorazil jen náš exbubeník Jirka s bratrancem a Venca 21 z Písku. Jirka si i zabubnoval čtyři skladby uprostřed našeho setu, zatímco Venca hezky zapogoval, rozhodil po sále svoje drobné a doklady a vůbec budil dojem punkového společenského ruchu.
My jsme zahráli s drobnými problémy tu a tam, jak je u nás zvykem odjakživa, předvedli svoji originálně pokaždé stejnou show a sklidili přiměřený potlesk. Na přídavky to sice nebylo, ale vysloužili jsme si rundu whisky, za což velmi děkujeme. Sice si ji někteří šoféři z našich řad tak moc neužili, ale i tak! Zejména jistý Vojta - fanoušek starší než já - nás velmi chválil a sliboval, že za týden do Lampy určitě dorazí, že ho bavíme.
Tím se dostávám k situaci po koncertě, kdy pan Vedoucí (výjimečně bez Evy) odstartoval, těsně následován duem Spok-Doctor. Zato já jsem se na místě zakecal s Vojtou a Vencou, jakož i trochu s Maxipsími muzikanty, kteří ještě družně popíjeli, což já jsem už nemohl, abych odjel... Ale fakt moc příjemný večer, hned bych si ho zopakoval!