V létě se Banjo setkal v lese s různými excentrickými písničkáři na festivalu Vechtr. A protože se nám všem akce líbila, Víťa Liboška si řekl, že nemusíme čekat až na léto. A že zná trochu podobnou samotu skoro v lese. Nevím, jestli jste o ní už slyšeli, ale jmenuje se Praha (pokud si to dobře pamatuju). V této lokalitě pro nás zamluvil Café na půl cesty, takže jsem poprvé v životě stanul uvnitř pražské kavárny. Nevím přesně, co na tom pan prezident vidí, že o tom musí pořád mlít. V podstatě se to od putyky až tolik neliší. Pil jsem tam pivo a kafe, jedl pizzu a někteří další ochutnali zázvorový čaj. Ale nejspíš by z toho byl chlapec dost zklamaný, protože tu nikdo žádné pikle proti němu nekul. A já se ve svojí prostotě zrovna na tohle tak těšil.
Geograficky jsme se sjeli ze západu, z východu a ze severu. Já jsem vezl západní frakci, tedy Fazyho a Petra von Vechtr. Oba přišli včas k mojí práci, po dálnici i přes Prahu se nám jelo celkem dobře, takže něco před čtvrtou odpolední jsme už přistáli u parku, v němž se kavárna nacházela. Současně s námi dorazila východní sekce. Kavárnu jsme vzali šturmem, takže padla první piva a první čaje. Za družného hovoru jsme se postupně dočkali zvukaře a severní sekce. Rosťa nenechal nic náhodě a kromě Caina s Assou přivezl i dvě divačky, které vydržely všechna vystoupení toho večera.
První nabšhli Caine s Assou. Caine suverénně doprovodil celou akci na svoji mandolu. Tedy pokud se ten nástroj nejmenuje nějak jinak. Assa se viditelně cítila méně komfortně, neboť svůj nástroj obdržela nedávno a teprve objevuje některé jeho zvukové možnosti. Ale pokud se člověk zaposlouchal, ani si takových detailů nevšiml. Písničky tradičně textově vycizelované a promyšlené. Kazatel se svým poselstvím.
Rosťa v srpnu absentoval, ale tady zahrál tak, jak jsem si ho pamatoval z prvního Vechtru. Tedy kytara zvládnutá technicky dokonale, znělá byla, až to zvonilo, zpěv čistý, písničkám by slušelo finále Porty. Texty oproti Cainovi o dost světštější, ale to snad ani jinak nejde...
Pak naběhl Víťa. Na něm je mi sympatické, že hraje na kytaru skoro tak jednoduše jako já. Ovšem on vyniká jinak. Víťa je prostě bořitel klišé. Skoro každý autor to zná, že libozvučná klišé a ploské floskule jsou velkým pokušením. U Víti prostě nejsou. On nepoužívá silácké výrazy ani rádobychytrá slova, ale nečekaně poskládanými obyčejnými slovy dokáže docílit až překvapivě silné výpovědi. A taky často skvělého humoru, jako v té písničce o plynových maskách a dalších prostředcích IPCHO (improvizované protichemické ochrany). A v tu chvíli je člověk prostě odzbrojen a musí poslouchat, i kdyby nechtěl. A já jsem chtěl, takže jsem slyšel.
Po něm se zjevil další z řady brilantních kytaristů - Petr Vechtrový nás přenesl na jakousi putovní rytmickou křesťanskou adoraci, ke které by jeho technicky namakaná a dle všeho i prožitá výpověď tak skvěle hodila, že to člověka nenechalo stát stranou, ale skoro vtáhlo dovnitř děje. Pravda, chvílemi to bylo na hraně naivity, ale krásné. A v těch chvílích tam zase byla ta výborně zkrocená kytara.
Poté jsem zahájil blok elektrifikovaných kytaristů. Zapnul jsem svoje malé kombíčko a předvedl, že kytara ani hlas neposlouchají úplně každého, kdo veřejně vystoupí. Výšky jsem nedotahoval, rytmus mi utíkal, texty nenaskakovaly... Snad jen díky pozornému publiku a slušnému zvuku jsem tu svoji půlhodinku dotáhl do závěru.
Fazy celou akci uzavřel. Musím přiznat, že mu to s elektrickou kytarou zní o dost líp, než s akustickou. Nejspíš je to repertoárem, který vybírá dle svého naturelu a světonázoru přímý a s drajvem, tedy rockový. Úžasná záplava sól a naposlouchaných kapel z různých rockových žánrů to hraní krásně uzavřela. Pravda, místy by ta sóla mohla být podpořena dalšími nástroji, ale kde brát, když nikdo jiný z jeho ansámblu toho dne nemohl. Ale i tak byl jeho výkon působivý.
Ještě jsme lehce poklábosili, já si dal kafe na cestu a mohli jsme se vydat zpátky na Plzeň.
Žádné komentáře:
Okomentovat