Festival na mýtince - 25% Disharmoniků (14.8.2016)

Tohle byla taková celkem zvláštní akce. Něco jako underground, jenom úplně jinak. Akce byla zvláštní už tím, že proběhla na místě, kde není elektřina. Cainův kamarád Petr von Vechtr a Caine-mi uspořádali akci, na které se podíleli vesměs známí a známí známých, skoro všech ovšem skoro neznámých. Petrovi se říká Petr von Vechtr hlavně proto, že bydlí na vechtrovně (drážním domku pro dozorčího) při trati Plzeň-Cheb. Já se na seznam dostal tak, že se mi o akci zmínil Caine v týdnu před akcí na Znouzím vystoupení v rámci festivalu Na ulici.

Vlastní hraní začínalo asi ve tři odpoledne. Na místo jsem dojel díky svým pátračským instinktům, které jsem odkoukal od kmene Komančů, kteří tu za mých mladých let docela dlouho vládli. Rozhodně asi o 41 let déle, než měli. Leč zanechme politiky a věnujme se múzám.

Jedna už tam v době mého příjezdu seděla, celá v zeleném. Vedle ní (na topole podle skal) seděl vousatý zelený mužík Caine a od chaloupky zářila zarostlá tvář hostitele. Ten nám ukázal svoji chaloupku, kterou má zařízenou vším, co potřebuje - tedy kuchyňkou, dílnou a kanapem. Příčky vyboural, kamna na dřevo tam má, a v dílně ze dřeva vyrábí všechny možné předměty od praktických po ty ryze estetické. Krásná záležitost na vyčištění hlavy. Taková kombinace praktického řemesla a romanticky prostého stylu života v přírodě - vše v jednom. To je asi dobré vědět, než si člověk poslechne Petrovu tvorbu - on takhle žije. Dnes jsem ho ovšem hrát neslyšel, ale na to ještě dojde. 

Z dalšího vozidla se vynořil Rosťa Čurda z rozdomlého historického městečka, jež slove Úštěk, ze zelené džungle místního lesa pak Fazy s Jindříšem, mámou a dívkou, a to už bylo pro začátek skoro vše. Nastalo drobné nazvučení Cainova comba a mého minicomba, obou baterkových.

První šlo na scénu ostřílené duo Caine-mi. Je na nich znát, že už spolu hrají delší dobu. Sehranost maximální, texty vycizelované a promyšlené, prožité to mají taky, přitom to však zůstává v patřičných místech hravé - a přitom sdílné, duchovní dimenze - však kdo je zná, může potvrdit, že to tam prostě je. 

Pak jsem tam vlezl já sám, bez rytmiky a bez rytmu, bez duchovního přesahu (snad možná s výjimkou Challengeru) a bez kytarového umění. Prostě disharmonické dlouho nehrané skladby, které jsem tam hrnul v krátkém, cca půlhodinovém setu. Ani nevím, jestli jsem set vyhrál. Spíš až tak moc ne, protože pokud vezmu zahrádku před Vechtrem jako kurt, stáli na druhé straně lepší kytaristé, brilantnější textaři, umělci i naturščici. Přesto mi tihle lidé i tleskali. Někdy ke konci mého setu se na místo dostavil pan nadlesní a nějaká rodinka s předškolním dítětem a další ratolestí v kočárku. Tím se už zahrádka slušně zaplnila. 

Po mně byl na oběžnou dráhu vyslán Rosťa Čurda - velmi zručný kytarista. Oproti Caine-mi ovšem nebyl tak duchovně zaměřen. Jak sám správně uvedl, jeho písně byly z jeho života. Celkem stylově k místu konání se dost z nich týkalo vlaků, které kolem skutečně tu a tam projížděly, něco o vztazích a milostné touze tam bylo taky - prostě takové ty běžné problémy, které život přináší, ovšem naservírované tak, jako by chlapík byl někde na finále Porty nebo něčeho podobného. 

Po této demonstraci, že na kytaru se dá hrát jako starý zkušený folkáč, se hry ujali pánové David Fazy s Jindříšem. Fazy hrál na akustickou kytaru a Jindříš si nalezl rovný plácek na svůj cajon (taková bedna, co zní při vhodném bušení jako trochu tišší bicí souprava). Bohužel jsem slyšel jenom první písničku - něco se středověkou tématikou, myslím že tam figuroval nějaký hrad a rytíři. Neznělo to věru špatně, jenomže já měl namířeno na zkoušku Disharmoniků. 

Tím pádem už nemohu patřičně ohodnotit ani je, ani zcela neslyšené vystoupení domácího pána Petra, ani další set Caine-mi. Ale věřím, že v rámci svých intencí, naturelů a dalších mantinelů předvedli, co se od nich očekávalo. A tak to má být, tak je to správné. Nevím sice, jestli by tohle trochu hudebně nesourodé odpolední vystoupení mohlo aspirovat na komerční úspěch, spíš asi ne. Ale přinejmenším to bylo příjemné posezení. A to myslím stačí, aspoň mně to stačilo určitě.

Na Lampárně bez Machů (18.6.2016)

Divadlo pod Lampou v Plzni je takovou regionální Mekkou místních muzikantů, jen bez muslimů a bez Kaaby. Proto jsme byli velmi rádi, že se nám podařilo získat termín právě sem (během naší kariéry již po jednadvacáté), a ještě k tomu s příslibem spoluúčinkování od věhlasné novovlnné formace Petr Mach. Vše probíhalo až podezřele hladce, plakáty se mi celkem vydařily, s klubem vše vyřešeno jasně a včas, kamarády jsme obeslali, včas jsme přišli, bicí postavili, lehce nazvučili, dokonce i Michal Röhrich dorazil, zkrátka co chtít víc? Snad mít nad hlavou zavěšen velký nápis s názvem kapely. I to se nám splnilo díky daru od jednoho fanouška, kterému tímto děkujeme a přejeme brzké uzdravení.
První problém se objevil kolem deváté ráno. Projevil se tak, že se neobjevilo víc diváků, než asi tři platící. Personál nám tedy vydal pokyn odehrát a pokud možno zkrátit náš set, když už tam jsme, ale pak to zabalit. Auto Elina - principála Machů a náčelníka Ofty, to nejspíš zaslechlo a zaleklo se natolik, že se neodvážilo dojet do Plzně, nýbrž si hrálo na mrtvého brouka kdesi v severních Čechách. Tím nastal druhý problém.
O tom ovšem Disharmonici včetně mě neměli zatím ani tuchy. Ti pouze sledovali, jak diváků pozvolna přibývá až ke konečným možná třiceti. Pravda, většina z nich situaci sledovala z balkónku, bezpečně daleko od hluku a bezpečně blízko k baru. Plzeňácí se zkrátka vyznají. Z Machů ale dorazili jen Pavel (ještě před naším začátkem), pak Michal s Liborem. Leoše stihli varovat včas, ať ani nejezdí - ono by to bez Elina stejně moc nešlo.
Po prvním přídavku, který jsem odehrál bídně kvůli přetržené struně D, jsme stejně museli z pódia. Vzhledem k vývoji situace - už bylo pro koho hrát, ale kromě nás tam nebyla jiná kapela - jsem se rozhodl vyměnit strunu a pokračovat. To mi nevyšlo tak úplně, protože jenom jsem natáhl a naladil déčko, prasklo mi éčko (to nejtlustší). Takže jsem urychleně doladil druhou kytaru a kluci si zatím vypsali songy, které jsme toho večera ještě nedávali. Ještě jedenáct kousků jsme jim nahustili do hlav. Diváci vzhledem ke svému počtu nadšeně aplaudovali, dva mi tam dole i pogovali, jak jsou navyklí i ze Znouze.
Za vzornou docházku děkuji i Vašíkovi, Pavlovi, kytaristovi, jehož jméno jsem bohužel zapomněl, děvčatům v mém věku a Přémově dceři s doprovodem, jakož i klukům z Petra Macha za snahu, výčepním z baru a zvukaři za vzorně odvedené služby, jakož i celému realizačnímu týmu. Jenom škoda, že to s Machy nevyšlo, těšili jsme se na ně. Jejich basák Pavel z toho byl nějaký smutný - ale doporučuji mu nic si z toho nedělat, protože je zase někdy pozveme.
Pěkně jsem se tam ještě zakecal na baru a lehce po půlnoci opustil jako poslední z účinkujících místo činu.

Kalikovská kalba (17.6.2016)

Pan Doctor je na tom tak zle, že pro svoji obživu občas musí i pracovat. A ti, pro které tak činí, se usnesli, že v zahradě u Kalikovského mlýna v Plzni uspořádají firemní žranici, na které budou mimo jiné hrát Disharmonici, aby byla i kultura, neb jídlem nasycený člověk začíná uvažovat i o vyšších zájmech, jako je muzika nebo chlast.
Původní záměr ohledně zahrady vzala voda. Tedy nikoliv evropský veletok Mže, který mlýn těsně míjí, ta byla v normě. Ale oblaka se otevřela a vydala vláhu, jak po tom volal starověký pouštní žalmista. A když už bylo vláhy moc, firma se usnesla akci přemístit do interiéru. Mistr zvuku byl lehce překvapen tím, jak nevelký je klubový prostor a omlouval se nám, že v tomhle prostoru se zvukem tak moc neudělá. Celkem zbytečně, protože zvuk byl z mého pohledu a hlavně poslechu naprosto v pohodě.
Na místo jsem dorazil tramvají právě v okamžiku, kdy Spok zaparkoval a Vedoucí s Doctorem nosili bicí na místo určení. Nenápadně jsem se vmísil do dění, pomohl, dal si první pivo a první svačinku. Akce byla navštívena tak celkem přiměřeně - dvojciferný počet diváků v salónku, občas někdo nakoukl a poslechl si naše kvílení. Na scénu jsme naběhli poprvě v sedm večer. Celkem jsme toho večera odehráli tři sety a 53 skladeb, což je zatím náš rekord.

První set proběhl celkem neproblematicky, na prostředí jsme si zvykli a moc nekazili. Druhá třetina už byla o něco horší. O pauze jsme si totiž dali další svačinku (steaky byly výborné) a další pivo, což se na nás projevilo takzvanou gastrodemencí. Spok to přičítal dalšímu pivu, já přemíře jídla. Faktem ovšem zůstává, že u mě a Doctora se zvýšená kazivost projevila spíš u textů, u Spoka spíš na base. Tedy aspoň to tvrdil, já si ani moc nevšiml. Ale možná je to tím, že jsme měl co dělat sám se sebou. Zvukař se již s prostředím sžil natolik, že už si hrál i s haly a dalšími efekty. Zkrátka viditelný profík.

Třetí sada už se zase dostala do normálu, jen byla o cca čtvrt hodiny delší než ty předchozí, a také dorazilo víc lidí, kteří během prvních setů víc sledovali fotbal. Dohráli jsme chvíli po desáté.
Můžu konstatovat, že potraviny byly chutné, zvuk dobrý, až tak moc jsme to zase nezkazili a pohled z předzahrádky na Mži je fakt moc hezký. Zejména s Doctorem, ale i s námi ostatními se jeho kolegové dávali do řeči a někteří chválili, jiní doporučovali, co bychom měli ještě zahrát, jako třeba "Highway to Heaven", čímž dotyčný mínil (jak jste jistě uhodli) Sympathy for the Devil... No, nezahráli jsme mu ji, ačkoliv prý přijel až ze Španělska. Doctora všichni včetně německého šéfa velmi chválili, některým z nich se to možná i opravdu líbilo...
Teprve při odchodu jsem plně ocenil výhodnost tramvajové dopravy. Odjezdová cesta byla totiž ucpaná motorizovanými fanoušky skupiny Lucie, kterých se soudě dle té dopravní zácpy sešlo na Locháčském amfiteátru docela dost. Pěšky jsem se na tramvajku oproti tomu dostal co by dup (což je takový překladatelský oříšek).

Neodehraná Lhota (28.5.2016)

Den sousedů v Lhotě je akce, kterou Disharmonici odehráli v obou dosavadních případech ke všestranné spokojenosti. I letos by tomu tak bylo, kdyby nezasáhla vyšší moc.
Ještě když jsem přijel na místo, vypadalo vše skvěle. Teplota lehce přes 20°C, zvukař a většina kapely už na místě včetně krásného nového loga kapely od anonymního sponzora (díky moc i jemu, i Goldovi za grafický návrh). Skvěle připraveno, spolu s mým příchodem pan Doctor hlásil dohotovení prasete, opékaného v upravenm kontejnéru s pohonem. Prasátko jsem pojedl, Vedoucímu s bubny pomohl, když zničehonic jako když utne. Káplo z oblohy, jednou, dvakrát, tisíckrát, a pak už jsem kapky přestal počítat a hrnul naši i zvukařovu techniku ke prostředku stanu. Ten jsem pak ještě přidržoval, aby ho vítr nevzal, elektriku nám vyhodil jistič nebo proudový chránič (čerti vědí, který z nich).
A pak už se jen čekalo, kdy průtrž přejde do prostého deště. Když se tak asi po hodině stalo, nezbylo na louce moc posluchačů. Takže byť si přítomnosti těch dorazivších velmi vážíme, bohužel jsme jim tentokrát nezahráli. Jen jsme si sbalili fidlátka, vyinkasovali sumu, dali si pivko a další porci prasátka, a rozjeli se do svých doupat.
Smutný konec, zejména uvážíme-li, že mělo zaznít nejvíce skladeb v historii Disharmonických koncertů - měli jsme na playlistu rovných 52 kusů. Ale i tak děkujeme pořadatelům za snahu, za pozvání i za peníze, ale co je to všechno platné, když jsme si nezahráli.

Carpe Diem s písničkářem (10.5.2016)

O klubu Carpe Diem v Praze na Vinohradech by se dalo napsat ledacos. Předně si tu nemůžeme stěžovat na zvukaře, protože si zvučíme sami. Přes den je to klub pro matky s dětmi, k večeru se promění v rockový klub. Jediný problém je, že o tom skoro nikdo neví. Sice má Doctor v Praze nějaké bývalé kolegy a všichni obesíláme e-mailem značné množství osob, jenomže i tak málokdo má současně odvahu vypravit se mimo zavedené kluby a ještě k tomu večer čas...
Rozhodli jsme se pozvat písničkáře, vystupujícího pod pseudonymem Iggy Gott. Je to takový šikovný kulturní hoch, zaměstnaný v plzeňském divadle a po večerech pějící svoje poetické songy. V rukou svírá lehce výše laděnou elektroakustickou kytaru (cca o tón). A aby to nebylo málo, ještě to v některých písních zvyšuje za pomoci kapodastru.Na místo jsme všichni dorazili dost včas na to, abychom před začátkem vystoupení stihli ještě nazvučit, pojíst, popít, pohovořit a vzájemně se pochválit. Po nějaké chvíli nastoupil Iggy na pódium a nechal rozeznít decentní zvuk svojí kytary i hlasu. Zvuk byl až překvapivě čistý a srozumitelný. Ač nejsem znalec mistrovy tvorby, rozuměl jsem prakticky každé slovo. Přemýšlivé poetické texty zněly něco přes půlhodinku, kdy ustal a zatím bez přídavku produkci nekompromisně ukončil. My jsme si taky dali lehce na čas a nastoupili v pohodovém tempu a uvolněné atmosféře. Kromě doctorových kolegů a Iggyho s manželkou a dcerou nás ke konci vyslechli i dva anglicky hovořící turisté. Ukončili jsme Těžkým životem, kde poprvé koncertně zazněla doplněná druhá dvojsloka. Občas se v sálu objevila nějaká ta matka nebo dítě z odpoledne. Dětičky vesele pogovaly a celkově to bylo takové pohodové. Slečna barmanka si nás i párkrát vyfotila a chvíli i usedla do publika a poslouchala. Poté, co jsme si vzali sekeru, a tou vystoupení uťali, se ještě Iggy slušně dovolil a spolu s jedním divákem-bubeníkem přihodil ještě Černého pasažéra a Lháře. A tak jsme si řekli, že taky něco přihodíme, aby se neřeklo. A tak jsme se vnutili na pódium a nahustili tam ještě čtyři přídavkové kusy. Pak jsme ještě chvíli pohovořili, pak naložili, usedli na své bujné oře a odfrčeli domů.

Šly panenky Akropolí (30.4.2016)

Někteří lidé se toho večera scházejí pálit čarodějnice, další hledají dívku k políbení a jiným akcím pod rozkvetlou jabloní, jiní si chytají transparent do průvodu, zatímco my staří pankáčí jedeme ku Praze na ještě starší pankáče z úplně nejstarší dobré Anglie - ostatně je to hezká tradice a ti kluci do toho buší už 35 let. Jak už někomu možná nadpis napověděl, jde o legendární Toy dolls.  Přijeli jsme na místo ve slušném předstihu, takže jsme nejprve ocenili prvorepublikový přepych paláce Akropolis s tehdy moderně řešenými štukaturami, balkónem pro přihlížející a celkem zajímavě intarzovanými parketami. To vše po prvním zahřívacím (leč slušně chlazeném) pivu v přilehlém lokále. Jak se ukázalo, v tomto směru jsme nepochybili. Napili jsme se totiž ze skla, a ještě k tomu levněji než posléze v sálu.  Zabrali jsme místa hned pod pódiem, což se ukázalo být velmi praktickým. Bohužel pan Vedoucí s námi nejel, takže s Disharmoniků se v těch místech zachovalo pouze historické jádro Doctor-Spok-Banjo. Vhodně nás doplnili další plzeňácí - Jindra Marek se synem.  Program zahájila česká předkapela s krásně česky znělým názvem Vision Days. Předvedli takový krásně prvoplánový punkový nářez. Nářez hezky zařezával, všichni to hrnuli jako o život a odstartovali dokonce deset minut před plánovaným začátkem. Dredatý sólový kytarista se chvílemi otáčel k publiku zády a jal se obsluhovat klávesy. Hlavní kytarista byl - spolu se zpěvákem - i napůl hlavním vokalistou. Bubeník byl takový dredatý brejlatý hubeňour - skoro zaměnitelný se sólovým kytaristou. Zato basák vypadal jako správný holohlavý bouchač. A dunělo to, jak pálili ostrými od začátku. Bylo docela znát, že hoši dohromady hrajou nějaký ten pátek a už jsou slušně sehraní. Parket byl celkem slušně zaplněn, několik příznivců této party si spolu s nimi prozpěvovalo, někteří zkusili i pogo. Přesně po čtyřiceti minutách to uťali, popřáli nám hezkou zábavu s hvězdami večera a dalších asi pět minut jsme byli svědky rychlé přestavby včetně odnosu předkapelních bicích a přesunu odposlechů. Následovala skoro půlhodina postupného dohušťování parketu posluchačstvem, občas proložená vzýváním kapely, aby už naběhla. Nakonec s úderem půl deváté jsme se dočkali basáka s kulatou ježatou hlavou, krásně senilně vyhlížejícího bubeníka a zejména božského "Olgy", proslulého famózního kytaristy. A už to tu bylo. Publikum si s nimi prozpěvovalo, pogovalo, na stage diving taky došlo. Pánové (nebo snad dle názvu panenky?) předváděli, že tak jako oni to zahraje fakt málokdo. Hit střídal hit, choreo kytaristy s basákem bylo prostě okouzlující, publikum k mému mírnému překvapení celkem dobře znalo texty a sál byl velmi solidně naplněn. Až jsem se začal obávat, že při téhle hustotě lidu nebude možné zapogovat. Opak byl pravdou. Pogovalo se výborně, jen občas (během koncertu dvakrát) jsem neustál aktuální tlak a nahrnul se na vedle stojícího vozíčkáře. Toho a na mobil točícího Spoka jsem se jinak celkem úspěšně snažil spíš chránit před "nájezdy" rozjuchanější části kotle. Ale bylo to fakt jenom takové dovádivé, žádná agresivita. To by při těchhle rozverných punkových hymnech ostatně bylo velmi nemístné, takže je dobře, že tak. Publikum bylo celkem dle očekávání namixováno z punkerů (některých výrazně připravených a vystrojených na akci, jak se sluší a patří), nějakých těch mániček nebo naopak skinů (ale spíš těch sharps, takže pohoda). Zejména si vybavuji tetovaného "Hellboye" (včetně růžků) kousek od nás a jednu barevně zvláště vyvedenou punkerku.  Z kapely se mi nejvíc ve formě jevil basák. Olga jel výborně, ale občas trochu "pěnil" u úst a zadýchával se, zatímco bubeník - na rozdíl od spoluhráčů již holohlavý - ke konci měl krásně mrtvolnou barvu. U něj musím kromě přesnosti ocenit i houslovou sekvenci ke konci skladby "The Ashbrooke Launderette". Ale oba strunatci vepředu hráli, až se hory zelenali, poskakovali jako zamlada a občas hodili nějaký ten jevištní narozeninový vtípek. Vlastně to jsem dosud nezmínil, že borci zavítali do Prahy v rámci svojí tour ke 35. výročí založení kapely. Takže asi nepřekvapí, že zazněly i megahity typu "Glenda and the test tube baby", "My girlfriends dad is a Vicar", "Harry Cross" i moje oblíbená "Dig that Groove" a mnohé další. A rozhodně nesmím opomenout Bachovu Toccatu D-moll...  Během hodiny a půl - a to včetně dvou přídavkových bloků - toho hoši stihli odehrát dost a publikum si to neskutečně užívalo. Po koncertě Spok vyplenil CDčkový stánek a s dvojciferným počtem nahrávek v náručí opouštěl předsálí. My s Doctorem jakožto nešoféři jsme si dali každý pivo a opustili tuto středočeskou vesničku metrem a posléze Spokovozem. Co dodat? Snad jen, že tato akce byla velmi zdařilá.

Programátorské Hifi Lentilky (9.4.2016)

Kdo se domnívá, že do Hifáče na nás už lidi nechodí, byl tentokrát vyveden z omylu. Sice ne, že by dorazili všichni, kdo o tom uvažovali, ale sešlo se nám to pěkně. Banjo nachystal krásně brutálně industriální plakáty, účast přislíbilo Lenthilium, na které snad konečně máme dobře fungující kontakt a Doctorovi se podařilo dotáhnout do klubu čtyři bývalé kolegy - programátory (Martin, Vašek, Michal a čtvrté jméno nevím), některé i s dívčím doprovodem. Pan Vedoucí zajistil do publika osvědčené duo Ema a Ema, za Banjem dorazili spolužáci ze základky Milan (také programátor) a Jirka, oba s manželkami a v poslední době velmi osvědčený Vašík vážil cestu až z Nýřan. A to nebylo zdaleka vše, Hifáč byl celkem slušně zaplněn, takže atmosféra výborná.
Ale dejme se do vlastního vystoupení.
Lenthilium startovalo jako první, a šlo jim to hezky od ruky, od strun od kláves i od paliček. Bylo zkrátka znát, že na CD dobře nacvičili a že jsou sehraní. A to jich je víc než nás - kytara, basa, bicí, klávesy, metalofon v kombinaci s chřestidlem. Texty jsou takové specifické, ale dle mého soudu kvalitní už proto, že jsou sice obrazné, ale o něčem, a taky mají výrazné refrény, jsou o něco temnější než my a je to trošku underground. Ostatně naši pravidelní návštěvníci už vědí. Hodí se k nám totiž výborně i se nám ta jejich šou fakt líbí. Vystartovali na věc nějak kolem třičtvrtě na devět a za necelou hodinku byli hotovi.
Zvuk musím pochválit - byl takový akorát na té hranici decentnosti, kde se dobře poslouchá a člověk i chytá texty, přičemž se ještě neztrácí rockovost. Ujal jsem se také funkce výběrčího vstupného, a skutečně jsem vybral nejen na zvukaře, ale i něco pro výkonné umělce...
My jsme večer takzvaně dorazili, takže jsme si na rozdíl od Lenthilia dovolili i nějaké ty přídavky a před nimi pár více či méně osvědčených kusů. Každý jsme tam něco trochu podělali, jak je u nás tradicí. Třeba pan Doctor občas zkoušel ozvláštnit texty prohozením slok a Banjo si občas strouhl nějaký ten akord vedle, aby pak víc vynikly pasáže, kde se náhodou strefil... Ale nikde nám nespadl řemen, takže mašina jménem Disharmonici dosupěla bezpečně až na konečnou stanici a s hranou suverenitou i zagarážovala do historického depa, kde pěli kankánovou ódu na fotografie.
Takže děkujeme všem hostům, ať už zde jmenovaným nebo ne, že nám pomohli vytvořit velmi příjemný koncertík!