Disharmonici se opět (již po třinácté) vetřeli do věhlasného pražského klubu Vagón. A protože třináctka je jak známo štastné číslo, měli jsme toho večera jen samé štěstí. Například jsme vyrazili od Spoka jen nepatrně zpožděni a Doctor byl tělesně jakž takž zdráv. Pan Spok trpěl znamenitým ujímáním, ale co mu příroda ubrala na příjmu potravy, to mu přidala na tělesné teplotě, takže vesmír zůstal v rovnováze. Já oproti tomu jsem si skvěle zahlenil hlasivky, takže jsem se zaradoval, že začínáme písní Na dně, kde by můj hlas měl v každém refrénu vyšplhat na B1. Tentokrát jsme nejeli mým šedivým korejským plyňákem, ale Spokovým germánským MPV, u kterého potřeboval ověřit, zda mu po cestě zase nespadne do servisního módu. A měli jsme kliku - nespadl.
U Spoka jsme se sešli s Doctorem, vytáhli ho od domácího krbu a dojeli pro Dému do Třemošné. Popis jsme si mlhavě pamatovali a už na druhý pokus a po dvou telefonátech i našli správnou odbočku, na jejímž konci se nacházela Mistrova hacienda. Ten se na nás přívětivě zubil a nasedl do druhé řady vedla Doctora. Celou cestu nám vyprávěl o putování po koncertech a o punkových zvyklostech Visacího zámku, jakož i o dalších částech života těžkého. S Doctorem předtím ještě doladili pár dalších zápletek chystaného bestselleru českého literárného nebe jménem Pomalé kulky, takže se gramotná část čtenářů má na co těšit!
Zásluhou Démovy oblíbené pražské zkratky jsme přes Prahu nahnali čas natolik, že asi minutu po osmé jsme přistáli u klubu zároveň s panem Vedoucím, kterému jsme takto mohli pomoci se škopíky. Při tomhle počtu nosičů jsme měli věci na pódiu, než bys řekl Speedy Bonzáles a chvíli počkal. Vedoucí překvapivě hned poté urval legální parkovací místo hned před klubem, zatímco Spokovůz dopravil Déma prakticky za roh na nějaké školní parkoviště ve vnitrobloku, kde většinou parkují svoji kapelní dodávku.
Zvučení proběhlo celkem standardně a zvuk byl slušný. Déma začal jakožto tišší jako první. Začátek bloku nenechal nikoho na pochybách, že před ním sedí hrdý patriot - plzeňák, zručák-senečák a milovník pověstí. Časem došlo i na životní příběhy a surrealismus a dadaismus, které jsou rovněž jeho doménami. Část posluchačů si na jeho výzvu donesla židličky před pódium a poslouchalo víc zblízka. Jen ten táborák nám tam scházel. Doctor a Vedoucí si dopřávali pivo, Spok a já vzhledem k chorobě jsme do sebe lili jeden čaj za druhým. Spok navíc seděl ve venkovním oblečení včetně zimní bundy uvnitř klubu a byla mu zima.
Asi bych měl zmínit také diváky. Dorazil můj kolega z basu Vlastík, který s námi seděl u stolu a mylně se domníval, že akce začíná ve 20:15 a my že startujeme. Takže z nás slyšel cca první čtvrtinu setu a odporoučel se domů. Druhý den totiž vyučoval kdesi na střední škole, takže musel být trochu vyspalý. Z Písku dorazil nezmar Venca 21, nevím odkud nějací Doctorovi a Spokovi kolegové. Z Univerzity Karlovy tři čínští kamarádi, které si možná pamatujete z minulého Hifáče, a dalších asi dvacet posluchačů, což na nedělní večer není až tak špatné skóre.
My jsme naběhli na věc krátce po desáté a folkový zvuk akustické kytary byl nahrazen drsnějšími zvuky elektrických nástrojů a poctivých klasických bicích. Hrnuli jsme do nich ty naše pecky lehce přes hodinu, tři kousky jsme přidávali a ohlas byl velmi sympatický. Došlo krátce před závěrem i na tři recyklované kousky od Zastávky Mileč, na které jsme povolali na pomoc Dému. Byl to věru zajímavý pohled, vidět tohoto prapankáče, jak seděl u španělky a dával ty kousky jako zamlada, jen v divočejším disharmonickém tempu. Být zdrávi, bylo by to úplně super. Ale musím připustit, že na Spokově hře jsem nepostřehl žádný velký dopad - jen ten hlas měl zastřenější - skoro jako já... Po koncertu od nás Číňané a dokonce barman koupili nějaká CD, čehož si vážíme zejména teď - v době, kdy tyhle nosiče už spoustu lidí ani nezajímají. Personál se shodl na tom, že se jim koncert líbil. Nám samozřejmě taky - proto ostatně taky hrajeme, že?
A aby nebylo bonusů málo, Déma se ještě vrátil na pódium a dobrou čtvrthodinu přidával ty svoje. My jsme mezitím trochu vychladli, pokecali se zbylými posluchači, a připravili se k odjezdu. Zpátky jsme se trochu přeskupili - Dému odvezl Vedoucí a my si do auta nasadili dva posluchače. Domů jsem se dostal v půl druhé, a čtyři a půl hodiny poté jsem vstával.
A na závěr šťastná zpráva - Česká pošta je výborný podnik. V pondělí jsme jejich prostřednictvím klubu poslali šest velkých plakátů na sobotní koncert. A již následující pondělí od nich Doctor obdržel šťastnou zprávu, že zásilka je doručena. To je věru služba za všechny peníze! A to je taková pěkná tečka za tím naším koncertem.
sobota 24. března 2018
Hifáč Hromnicový (3.2.2018)
Hifáč a Disharmonici, to už je taková klasika. Původně jsme si k sobě sháněli další kapelu, ale nějak se vždycky trochu míjelo možné se chtěným. Lenthilium s námi chtělo zahrát, ale pak to vypadalo, že jeden z nich bude potřebovat chirurgický zákrok. Ten nakonec i potřeboval, akorát že mu ho odsunuli na později. Nakonec by Lenthilium i mohlo, jenomže to jsme zjistili až asi tři dny před koncertem. A to už se nám zase nechtělo měnit plakáty a playlist takhle na poslední chvíli. Doufám, že se na nás kluci kvůli tomu nezlobí, ale už jsme to nechali takhle.
Vedoucí a já jsme dorazili brzy, Doctora "vzbudil" až Spokův telefonát kolem osmé večerní, ale pořád jsme dorazili včas. Při příchodu mě uvítaly plakáty, které Hifáčové vyvěsili dle mého e-mailem zaslaného návrhu. Fajn, že to funguje. Chválím!
Co se diváků týká, absenci jsme zaznamenali u některých štamgastů, ale vesměs omluvenou. Dorazilo mi několik omluvných SMSek, za něž děkuji. Ještě větší dík ovšem patří těm, kteří dorazili. A bylo jich rozhodně příjemné množství. Namátkou Láďa s rodinou a Pepa, Anička a Petr, Fazy a Jindříš s dívkami a až z Jižních Čech Venca 21. Písecký.
Vlastní hraní jsme rozdělili do dvou bloků. Děláváme to tak většinou, když hrajeme sami. Playlist celkem rozumně střídal rychlejší skladby s pomalejšími, ale já jsem byl tentokrát o něco víc z formy. Občas mi vypadávaly nejen texty, ale i akordy a rytmy. Kdesi za půlkou prvního bloku jsem zpěv musel dokonce přerušit, abych udržel uvnitř organismu stravu, která se zřejmě chtěla podívat na pódium, proč to tak mrším. Zvuk byl myslím velmi dobrý, ale nějaké ty rušivé zvuky se nám tentokrát taky nevyhnuly. Ovšem diváci byli velmi vstřícní - Pepa s Láďou a dětmi i tančili, ostatní zase ochotně naslouchali, a to včetně občas do sálu nahlédnuvšího velikého ovčáckého psa. Naštěstí nešlo o obávaného prezidentského ovčáčka, ale o nějakou čistokrevnější a méně štěkavou rasu.
Po pravdě jsem byl dnes velmi rád, když jsme produkci ukončili. Dorazivší byli milí a koncert chválili, ale já byl nějak na doraz.
Vedoucí a já jsme dorazili brzy, Doctora "vzbudil" až Spokův telefonát kolem osmé večerní, ale pořád jsme dorazili včas. Při příchodu mě uvítaly plakáty, které Hifáčové vyvěsili dle mého e-mailem zaslaného návrhu. Fajn, že to funguje. Chválím!
Co se diváků týká, absenci jsme zaznamenali u některých štamgastů, ale vesměs omluvenou. Dorazilo mi několik omluvných SMSek, za něž děkuji. Ještě větší dík ovšem patří těm, kteří dorazili. A bylo jich rozhodně příjemné množství. Namátkou Láďa s rodinou a Pepa, Anička a Petr, Fazy a Jindříš s dívkami a až z Jižních Čech Venca 21. Písecký.
Vlastní hraní jsme rozdělili do dvou bloků. Děláváme to tak většinou, když hrajeme sami. Playlist celkem rozumně střídal rychlejší skladby s pomalejšími, ale já jsem byl tentokrát o něco víc z formy. Občas mi vypadávaly nejen texty, ale i akordy a rytmy. Kdesi za půlkou prvního bloku jsem zpěv musel dokonce přerušit, abych udržel uvnitř organismu stravu, která se zřejmě chtěla podívat na pódium, proč to tak mrším. Zvuk byl myslím velmi dobrý, ale nějaké ty rušivé zvuky se nám tentokrát taky nevyhnuly. Ovšem diváci byli velmi vstřícní - Pepa s Láďou a dětmi i tančili, ostatní zase ochotně naslouchali, a to včetně občas do sálu nahlédnuvšího velikého ovčáckého psa. Naštěstí nešlo o obávaného prezidentského ovčáčka, ale o nějakou čistokrevnější a méně štěkavou rasu.
Po pravdě jsem byl dnes velmi rád, když jsme produkci ukončili. Dorazivší byli milí a koncert chválili, ale já byl nějak na doraz.
Pražská kavárna (17.1.2018)
V létě se Banjo setkal v lese s různými excentrickými písničkáři na festivalu Vechtr. A protože se nám všem akce líbila, Víťa Liboška si řekl, že nemusíme čekat až na léto. A že zná trochu podobnou samotu skoro v lese. Nevím, jestli jste o ní už slyšeli, ale jmenuje se Praha (pokud si to dobře pamatuju). V této lokalitě pro nás zamluvil Café na půl cesty, takže jsem poprvé v životě stanul uvnitř pražské kavárny. Nevím přesně, co na tom pan prezident vidí, že o tom musí pořád mlít. V podstatě se to od putyky až tolik neliší. Pil jsem tam pivo a kafe, jedl pizzu a někteří další ochutnali zázvorový čaj. Ale nejspíš by z toho byl chlapec dost zklamaný, protože tu nikdo žádné pikle proti němu nekul. A já se ve svojí prostotě zrovna na tohle tak těšil.
Geograficky jsme se sjeli ze západu, z východu a ze severu. Já jsem vezl západní frakci, tedy Fazyho a Petra von Vechtr. Oba přišli včas k mojí práci, po dálnici i přes Prahu se nám jelo celkem dobře, takže něco před čtvrtou odpolední jsme už přistáli u parku, v němž se kavárna nacházela. Současně s námi dorazila východní sekce. Kavárnu jsme vzali šturmem, takže padla první piva a první čaje. Za družného hovoru jsme se postupně dočkali zvukaře a severní sekce. Rosťa nenechal nic náhodě a kromě Caina s Assou přivezl i dvě divačky, které vydržely všechna vystoupení toho večera.
První nabšhli Caine s Assou. Caine suverénně doprovodil celou akci na svoji mandolu. Tedy pokud se ten nástroj nejmenuje nějak jinak. Assa se viditelně cítila méně komfortně, neboť svůj nástroj obdržela nedávno a teprve objevuje některé jeho zvukové možnosti. Ale pokud se člověk zaposlouchal, ani si takových detailů nevšiml. Písničky tradičně textově vycizelované a promyšlené. Kazatel se svým poselstvím.
Rosťa v srpnu absentoval, ale tady zahrál tak, jak jsem si ho pamatoval z prvního Vechtru. Tedy kytara zvládnutá technicky dokonale, znělá byla, až to zvonilo, zpěv čistý, písničkám by slušelo finále Porty. Texty oproti Cainovi o dost světštější, ale to snad ani jinak nejde...
Pak naběhl Víťa. Na něm je mi sympatické, že hraje na kytaru skoro tak jednoduše jako já. Ovšem on vyniká jinak. Víťa je prostě bořitel klišé. Skoro každý autor to zná, že libozvučná klišé a ploské floskule jsou velkým pokušením. U Víti prostě nejsou. On nepoužívá silácké výrazy ani rádobychytrá slova, ale nečekaně poskládanými obyčejnými slovy dokáže docílit až překvapivě silné výpovědi. A taky často skvělého humoru, jako v té písničce o plynových maskách a dalších prostředcích IPCHO (improvizované protichemické ochrany). A v tu chvíli je člověk prostě odzbrojen a musí poslouchat, i kdyby nechtěl. A já jsem chtěl, takže jsem slyšel.
Po něm se zjevil další z řady brilantních kytaristů - Petr Vechtrový nás přenesl na jakousi putovní rytmickou křesťanskou adoraci, ke které by jeho technicky namakaná a dle všeho i prožitá výpověď tak skvěle hodila, že to člověka nenechalo stát stranou, ale skoro vtáhlo dovnitř děje. Pravda, chvílemi to bylo na hraně naivity, ale krásné. A v těch chvílích tam zase byla ta výborně zkrocená kytara.
Poté jsem zahájil blok elektrifikovaných kytaristů. Zapnul jsem svoje malé kombíčko a předvedl, že kytara ani hlas neposlouchají úplně každého, kdo veřejně vystoupí. Výšky jsem nedotahoval, rytmus mi utíkal, texty nenaskakovaly... Snad jen díky pozornému publiku a slušnému zvuku jsem tu svoji půlhodinku dotáhl do závěru.
Fazy celou akci uzavřel. Musím přiznat, že mu to s elektrickou kytarou zní o dost líp, než s akustickou. Nejspíš je to repertoárem, který vybírá dle svého naturelu a světonázoru přímý a s drajvem, tedy rockový. Úžasná záplava sól a naposlouchaných kapel z různých rockových žánrů to hraní krásně uzavřela. Pravda, místy by ta sóla mohla být podpořena dalšími nástroji, ale kde brát, když nikdo jiný z jeho ansámblu toho dne nemohl. Ale i tak byl jeho výkon působivý.
Ještě jsme lehce poklábosili, já si dal kafe na cestu a mohli jsme se vydat zpátky na Plzeň.
Geograficky jsme se sjeli ze západu, z východu a ze severu. Já jsem vezl západní frakci, tedy Fazyho a Petra von Vechtr. Oba přišli včas k mojí práci, po dálnici i přes Prahu se nám jelo celkem dobře, takže něco před čtvrtou odpolední jsme už přistáli u parku, v němž se kavárna nacházela. Současně s námi dorazila východní sekce. Kavárnu jsme vzali šturmem, takže padla první piva a první čaje. Za družného hovoru jsme se postupně dočkali zvukaře a severní sekce. Rosťa nenechal nic náhodě a kromě Caina s Assou přivezl i dvě divačky, které vydržely všechna vystoupení toho večera.
První nabšhli Caine s Assou. Caine suverénně doprovodil celou akci na svoji mandolu. Tedy pokud se ten nástroj nejmenuje nějak jinak. Assa se viditelně cítila méně komfortně, neboť svůj nástroj obdržela nedávno a teprve objevuje některé jeho zvukové možnosti. Ale pokud se člověk zaposlouchal, ani si takových detailů nevšiml. Písničky tradičně textově vycizelované a promyšlené. Kazatel se svým poselstvím.
Rosťa v srpnu absentoval, ale tady zahrál tak, jak jsem si ho pamatoval z prvního Vechtru. Tedy kytara zvládnutá technicky dokonale, znělá byla, až to zvonilo, zpěv čistý, písničkám by slušelo finále Porty. Texty oproti Cainovi o dost světštější, ale to snad ani jinak nejde...
Pak naběhl Víťa. Na něm je mi sympatické, že hraje na kytaru skoro tak jednoduše jako já. Ovšem on vyniká jinak. Víťa je prostě bořitel klišé. Skoro každý autor to zná, že libozvučná klišé a ploské floskule jsou velkým pokušením. U Víti prostě nejsou. On nepoužívá silácké výrazy ani rádobychytrá slova, ale nečekaně poskládanými obyčejnými slovy dokáže docílit až překvapivě silné výpovědi. A taky často skvělého humoru, jako v té písničce o plynových maskách a dalších prostředcích IPCHO (improvizované protichemické ochrany). A v tu chvíli je člověk prostě odzbrojen a musí poslouchat, i kdyby nechtěl. A já jsem chtěl, takže jsem slyšel.
Po něm se zjevil další z řady brilantních kytaristů - Petr Vechtrový nás přenesl na jakousi putovní rytmickou křesťanskou adoraci, ke které by jeho technicky namakaná a dle všeho i prožitá výpověď tak skvěle hodila, že to člověka nenechalo stát stranou, ale skoro vtáhlo dovnitř děje. Pravda, chvílemi to bylo na hraně naivity, ale krásné. A v těch chvílích tam zase byla ta výborně zkrocená kytara.
Poté jsem zahájil blok elektrifikovaných kytaristů. Zapnul jsem svoje malé kombíčko a předvedl, že kytara ani hlas neposlouchají úplně každého, kdo veřejně vystoupí. Výšky jsem nedotahoval, rytmus mi utíkal, texty nenaskakovaly... Snad jen díky pozornému publiku a slušnému zvuku jsem tu svoji půlhodinku dotáhl do závěru.
Fazy celou akci uzavřel. Musím přiznat, že mu to s elektrickou kytarou zní o dost líp, než s akustickou. Nejspíš je to repertoárem, který vybírá dle svého naturelu a světonázoru přímý a s drajvem, tedy rockový. Úžasná záplava sól a naposlouchaných kapel z různých rockových žánrů to hraní krásně uzavřela. Pravda, místy by ta sóla mohla být podpořena dalšími nástroji, ale kde brát, když nikdo jiný z jeho ansámblu toho dne nemohl. Ale i tak byl jeho výkon působivý.
Ještě jsme lehce poklábosili, já si dal kafe na cestu a mohli jsme se vydat zpátky na Plzeň.
Mariánky tříkrálové (5.1.2018)
Minule jsme v Mariánkách zažili super koncert s místní kapelou The Covers. Od té doby Doctor do místních hučel, až nás pozvali zase. Tentokrát jsme ovšem obstarávali celý večer sami.
Počasí bylo na leden celkem teplé (nemrzlo), leč trochu deštivé. Akce vyšla na předvečer tří králů, což se ovšem jinak nijak neprojevilo. Čili jak vidíte, rok 2018 jsme načali opravdu hned na jeho začátku. Cesta proběhla hladce, a naše část výpravy přijela zrovna ve chvíli, kdy Vedoucí začal nosit bicí. Tak jsme mu pomohli a kolem osmé bylo postaveno a naladěno.
Po půl deváté se i nazvučilo a zvuk byl nakonec dost dobrý. Místní zvukař zkrátka věděl, jak zkrotit různé ty zpětné vazby a další možné komplikace. Zatím jsme dopili první piva a sežrali první brambůrky.
Začít naostro jsme měli původně už v devět, ale jednak nám na devátou přivezli pizzu, jednak jsme dostali pokyn vyčkat na příchod více diváků. Takže se startovalo až kolem půl desáté. Místní sestava diváků zahrnovala kromě nejakých těch štamgastů a Jirky Chvala s kámošem ještě pár dalších jedinců, mimo jiné tři mladé punkery. Ti po příchodu uprostřed prvního setu jevili tendenci pogovat. Jenomže na parket naběhli zrovna ve chvíli, kdy začínal delší blok pomalých skladeb, takže toho zase brzy nechali. Tedy přesněji pokusy činili dva z nich, ten třetí ležel na břiše v boxu a nejevil mnoho známek života. Zhruba po hodině produkce jsme vyhlásili pauzu. Start druhého setu byl sice skladbami trochu vlažnější, zato pak přišel blok pomalých skladeb a dorazili jsme to drtivým závěrem, kde jsem už skoro nemohl. Tehdy punková mládež ožila a důkladně obrousila parket. Zklidnili jsme je až závěrečným Kelímkem a Ódou. Vzhledem k tomu, že diváci už upadli do pochopitelné letargie, Doctor usoudil, že nastal vhodný čas na přídavky. Tak jsme ještě tři přidali.
Pak jsme začali balit. Tedy až na Spoka. Ten takové štěstí neměl. Jeden z té punkové partičky si od něj vyžádal basu a začal na ni brnkat cosi údajně od Exploited. Že prý to musí ukázat tomu druhému, kterého to asi moc nezajímalo. Zato držitel basy si radostně brnkal na kraji pódia a Spok jen bezmocně přihlížel, jestli se hlavou basy strefí do zdi nebo ne. Naštěstí to dobře dopadlo. Vypil jsem kafe a nasadil posádku do svého šedého plynovozu a krátce po půlnoci opustil lázeňské předměstí.
Počasí bylo na leden celkem teplé (nemrzlo), leč trochu deštivé. Akce vyšla na předvečer tří králů, což se ovšem jinak nijak neprojevilo. Čili jak vidíte, rok 2018 jsme načali opravdu hned na jeho začátku. Cesta proběhla hladce, a naše část výpravy přijela zrovna ve chvíli, kdy Vedoucí začal nosit bicí. Tak jsme mu pomohli a kolem osmé bylo postaveno a naladěno.
Po půl deváté se i nazvučilo a zvuk byl nakonec dost dobrý. Místní zvukař zkrátka věděl, jak zkrotit různé ty zpětné vazby a další možné komplikace. Zatím jsme dopili první piva a sežrali první brambůrky.
Začít naostro jsme měli původně už v devět, ale jednak nám na devátou přivezli pizzu, jednak jsme dostali pokyn vyčkat na příchod více diváků. Takže se startovalo až kolem půl desáté. Místní sestava diváků zahrnovala kromě nejakých těch štamgastů a Jirky Chvala s kámošem ještě pár dalších jedinců, mimo jiné tři mladé punkery. Ti po příchodu uprostřed prvního setu jevili tendenci pogovat. Jenomže na parket naběhli zrovna ve chvíli, kdy začínal delší blok pomalých skladeb, takže toho zase brzy nechali. Tedy přesněji pokusy činili dva z nich, ten třetí ležel na břiše v boxu a nejevil mnoho známek života. Zhruba po hodině produkce jsme vyhlásili pauzu. Start druhého setu byl sice skladbami trochu vlažnější, zato pak přišel blok pomalých skladeb a dorazili jsme to drtivým závěrem, kde jsem už skoro nemohl. Tehdy punková mládež ožila a důkladně obrousila parket. Zklidnili jsme je až závěrečným Kelímkem a Ódou. Vzhledem k tomu, že diváci už upadli do pochopitelné letargie, Doctor usoudil, že nastal vhodný čas na přídavky. Tak jsme ještě tři přidali.
Pak jsme začali balit. Tedy až na Spoka. Ten takové štěstí neměl. Jeden z té punkové partičky si od něj vyžádal basu a začal na ni brnkat cosi údajně od Exploited. Že prý to musí ukázat tomu druhému, kterého to asi moc nezajímalo. Zato držitel basy si radostně brnkal na kraji pódia a Spok jen bezmocně přihlížel, jestli se hlavou basy strefí do zdi nebo ne. Naštěstí to dobře dopadlo. Vypil jsem kafe a nasadil posádku do svého šedého plynovozu a krátce po půlnoci opustil lázeňské předměstí.
neděle 7. ledna 2018
Hifi globalizace (11.11.2017)
Hificlub na plzeňské hlavní návsi je k Disharmonikům tradičně laskav. Umožňuje nám hrát, byť za ta léta je už nejspíš smířen s tím, že s námi díru do světa nejspíš neudělá. Co se tentokrát stalo jinak?
Zpočátku vše vypadalo tradičně - na Disharmoniky dorazilo opravdu tvrdé jádro fanoušků - Vašík, Pepa a Láďa - tentokrát bez náhle ochořelého Milana, Fazy tentokrát neměl šichtu, něco Doctorových a Spokových kolegů se také sešlo, Vašíkův vlasatý kolega a několik dalších nahodilých hazardérů s duševním zdravím (poslech Disharmoniků způsobuje u některých nezdravou závislost). Přestože se od toho večera o moc víc čekat nedalo, nasadil Hifáč velmi kvalitního zvukaře Tomáše, který si s vokály hrál fakt precizně a udělal pro srozumitelnost textů první poslední.
Včas jsme se sešli, v pohodě nazvučili a naladili (byť já jsem se strunami zápasil víc než obvykle - asi budu muset už natáhnout nové). Na druhou stranu lepší struna než struma. Zvukovka sestávala z tradičních Kozolup. A protože už bylo půl deváté, rovnou jsme tam zůstali a zahráli první půlku dnešního programu. A asi po čtvrt hodině se to stalo - stůl vzadu se naplnil návštěvníky z daleké Číny. Kromě nich dorazila ještě polská překladatelka do angličtiny a viditelně jsme je dobře bavili. Pozoruhodné na tom je, že jsme nemluvili polsky ani anglicky, natož pak čínsky. Do rytmu se vlnili, po každé skladbě aplaudovali a byli takoví celkově slušně rozjuchaní. Takže si snad ani nevšimli, že jsem měl až do pauzy lehce rozladěné struny (ač jsem se snažil naladit stejně poctivě jako jindy) a stažené výšky (na combu bych si všiml, ale na kytaře). Jinak se mi celkem dařilo, i sóla zněla celkem dobře, jen u jednoho jsem trochu prošvihl začátek, a to ještě až ve druhé půli.
Pauza byla celkem stručná, aby neopadla atmosféra, a po nějakých dvaceti minutách jsme do nich napumpovali další hodinu (včetně přídavků), která už byla zvukově z mojí strany trochu lepší (výšky jsem už nastavil líp). Aby se ale diváci necítili frustrováni skutečností, že se můj zvuk zlepšil, jako kompenzaci jsem nedal pořádně to již avizované sólo a nesešel se s bicími v oblíbeném tradicionálu Brouk Pytlík.
Výkony kolegů z kapely byly myslím přinejmenším standardní, pan Doctor dokonce chytal dobře prakticky všechny texty, což se stává maximálně čtyřikrát za deset let, Spok basoval jako nabuzený čmelák a pan Vedoucí nás bezpečně provedl nesčetnými rytmickými úskalími našich profláklých fláků.
Jakmile po půl jedenácté dozněl poslední přídavek, dostavil se ke konzumaci hudby Milan - ale ne ten nemocný, nýbrž ten ze Znouzího kotle. Hrozně se divil, že jsme produkci (avizovaně zahájenou v půl deváté) zrovna ukončili. Holt jsme prd Plzeňácí, když začínáme včas. Ale vzhledem k našemu kmetskému věku se tohle asi už moc nezmění - staré Disharmoniky začínat pozdě nenaučíš, jak praví Konucius nebo někdo jiný.
Takže jsme poděkovali Tomášovi za hezký zvuk (a věru bylo za co) a vyfotili se s Číňany. Doctor jim na památku rozdal něco málo placek, aby i v Číně zahájil Disharmománii. Pak jim ukázal, kudy na náš profil Ksichtové knihy a srdečně s nimi porozprávěl.
Zkrátka kdyby z toho náhodou něco bylo a hráli jsme v Pekingu nebo v Šanghaji, nedivte se. :-)
Zpočátku vše vypadalo tradičně - na Disharmoniky dorazilo opravdu tvrdé jádro fanoušků - Vašík, Pepa a Láďa - tentokrát bez náhle ochořelého Milana, Fazy tentokrát neměl šichtu, něco Doctorových a Spokových kolegů se také sešlo, Vašíkův vlasatý kolega a několik dalších nahodilých hazardérů s duševním zdravím (poslech Disharmoniků způsobuje u některých nezdravou závislost). Přestože se od toho večera o moc víc čekat nedalo, nasadil Hifáč velmi kvalitního zvukaře Tomáše, který si s vokály hrál fakt precizně a udělal pro srozumitelnost textů první poslední.
Včas jsme se sešli, v pohodě nazvučili a naladili (byť já jsem se strunami zápasil víc než obvykle - asi budu muset už natáhnout nové). Na druhou stranu lepší struna než struma. Zvukovka sestávala z tradičních Kozolup. A protože už bylo půl deváté, rovnou jsme tam zůstali a zahráli první půlku dnešního programu. A asi po čtvrt hodině se to stalo - stůl vzadu se naplnil návštěvníky z daleké Číny. Kromě nich dorazila ještě polská překladatelka do angličtiny a viditelně jsme je dobře bavili. Pozoruhodné na tom je, že jsme nemluvili polsky ani anglicky, natož pak čínsky. Do rytmu se vlnili, po každé skladbě aplaudovali a byli takoví celkově slušně rozjuchaní. Takže si snad ani nevšimli, že jsem měl až do pauzy lehce rozladěné struny (ač jsem se snažil naladit stejně poctivě jako jindy) a stažené výšky (na combu bych si všiml, ale na kytaře). Jinak se mi celkem dařilo, i sóla zněla celkem dobře, jen u jednoho jsem trochu prošvihl začátek, a to ještě až ve druhé půli.
Pauza byla celkem stručná, aby neopadla atmosféra, a po nějakých dvaceti minutách jsme do nich napumpovali další hodinu (včetně přídavků), která už byla zvukově z mojí strany trochu lepší (výšky jsem už nastavil líp). Aby se ale diváci necítili frustrováni skutečností, že se můj zvuk zlepšil, jako kompenzaci jsem nedal pořádně to již avizované sólo a nesešel se s bicími v oblíbeném tradicionálu Brouk Pytlík.
Výkony kolegů z kapely byly myslím přinejmenším standardní, pan Doctor dokonce chytal dobře prakticky všechny texty, což se stává maximálně čtyřikrát za deset let, Spok basoval jako nabuzený čmelák a pan Vedoucí nás bezpečně provedl nesčetnými rytmickými úskalími našich profláklých fláků.
Jakmile po půl jedenácté dozněl poslední přídavek, dostavil se ke konzumaci hudby Milan - ale ne ten nemocný, nýbrž ten ze Znouzího kotle. Hrozně se divil, že jsme produkci (avizovaně zahájenou v půl deváté) zrovna ukončili. Holt jsme prd Plzeňácí, když začínáme včas. Ale vzhledem k našemu kmetskému věku se tohle asi už moc nezmění - staré Disharmoniky začínat pozdě nenaučíš, jak praví Konucius nebo někdo jiný.
Takže jsme poděkovali Tomášovi za hezký zvuk (a věru bylo za co) a vyfotili se s Číňany. Doctor jim na památku rozdal něco málo placek, aby i v Číně zahájil Disharmománii. Pak jim ukázal, kudy na náš profil Ksichtové knihy a srdečně s nimi porozprávěl.
Zkrátka kdyby z toho náhodou něco bylo a hráli jsme v Pekingu nebo v Šanghaji, nedivte se. :-)
sobota 4. listopadu 2017
Vechtr volume II (12.8.2017)
12.8.1999 se mi stala taková věc. Jednak jsem zrovna přežil prognózovaný konec světa předchozího dne - to kvůli zatmění slunce. Ale hlavně mi moje milovaná manželka porodila dvojčata. 12.8.2017 se z mých dvojčat stali aspoň papírově dospělí chlapi, což mi trochu zkomplikovalo si tu hudební akci užít celou.
O co šlo? Znouzectnost měla z rodinných důvodů jistého člena (víc už o tom nenapíšu - znalci vědí a neználci ať si zjistí jinde, já tu nebudu dělat bigbítový bulvár) co se týká hraní volnou sobotu. Oproti tomu já jsem měl den plný popojíždění. Nejprve ráno nějaké to nebigbítové hraní, nákup zákusků k oslavě narozenin, přívoz techniky a odvoz některých účastníků na místo činu, odjezd na oslavu, s dětmi od babičky domů, pak na vlastní akci a nakonec s jinými účastníky Vechtru a stejnou technikou zpátky. Takže sami vidíte, že toho bylo docela dost.
Jo a Víťovi moc děkuju za dovezený tekutý zázrak Beskyd - pivo černé jako Ostrava a hořké jako pracovní den. A při tom všem přirovnávání k tak ošklivým věcem jako práce šlo o velmi kvalitní produkt. To jsou ty paradoxy, jak říkával pan předminulý prezident. Původně jsem chtěl děkovat až na závěr, jenomže tam mi to myšlenkově přišlo moc daleko od té poezie, ve kterou se mi ten report tak trochu zvrhnul. Takže varuji drsoně, kterým lyrika nedělá dobře - konec nečtěte!
Nicméně k vlastní akci - byla myslím o něco málo mohutnější než vloni, o hodně dokumentovanější, a hlavně pocitově se to tam potkalo velmi zajímavě a podnětně. Můj první vstup do děje nastal před poledním - to jsem přijel na Plešnické nádraží, v kufru svého šedivého plecháčka Spokův úžasný rytmičák, Vedoucího kotel, moje malé baterkové combo od Fenderů a Disharmonické zkušebnové mikrofony se stojánky. Tam jsem plánovaně naložil Caina, Assu a neplánovaně i Fazyho, který přijel stejným vlakem. Dojel jsem s nimi k Vechtrovně a odjel na tak dlouhou dobu, že jsem je již bohužel naživo neslyšel. Navrch jsem prošvihl i celého Víťu a asi půlku Káji. Celého jsem slyšel akorát domácího pána Petra Vechtra a sebe - jenomže sebe si člověk taky naživo tak neužije, protože to člověk slyší úplně jinak, než jako posluchač. Touto cestou musím pochválit také jediného neúčinkujícího účastníka - Pavla z Ostravska z webu punkuj.com, Víťova kamaráda. Představte si - ten dorazil z Ostravy vlakem, zainvestoval 7 stovek za vlakové jízdenky, spoustu času, a to všechno kvůli tomu, aby zachytil slezinu nás - pár amatérů-excentriků, stylově se na takový web hodící jen částečně a s výhradami. To byl první div celé akce.
Druhým divem bylo, že se to celé odehrálo na dvě malá baterková comba, přičemž zvuk nebyl vůbec špatný. Tím pádem mohla vyniknout osobitost a lidskost našich vystoupení, v mém případě pak i chyby zazněly krystalicky čistě, jak se v lůně neelektrifikované přírody sluší a patří.
Další divy by člověk objevil i na místě, kdyby tam byl od začátku. Já tam vlastně byl taky, ale jen myšlenkami na dálku. Tajemství na dálku někdy možná stačí, ale i tak jsem uvítal, že mi právě zmíněný zázračný Pavel poslal svoje nahrávky z akce, které mám už skoro naposlouchané. Čili moje dojmy z celé akce jsou takovéhle - jako první nastoupili Caine-mi a šli do toho s takovou vervou, že Caine přetrhl během vystoupení dvě struny. Prostě ty struny byly pravým opakem lenochů, kteří se při práci nepřetrhnou. Co k nim napsat dalšího? Mají na výběr hodně skladeb, hrají po celé republice a kde nestačí sama sehranost, tam jí jde naproti kazatelské nadšení a nejen promyšlená, ale hlavně prožitá slova, stále cizelovaná a upřesňovaná na míru jejich aktuálním životním názorům. Odehráli a odžili tam svůj set, takže kdo tam byl, mohl slyšet písně vážné i rozverné, kontroverzní i jednoznačné - kdo chce vědět, ví. Kdo nechce, tomu je zbytečné popisovat.
Další divy by člověk objevil i na místě, kdyby tam byl od začátku. Já tam vlastně byl taky, ale jen myšlenkami na dálku. Tajemství na dálku někdy možná stačí, ale i tak jsem uvítal, že mi právě zmíněný zázračný Pavel poslal svoje nahrávky z akce, které mám už skoro naposlouchané. Čili moje dojmy z celé akce jsou takovéhle - jako první nastoupili Caine-mi a šli do toho s takovou vervou, že Caine přetrhl během vystoupení dvě struny. Prostě ty struny byly pravým opakem lenochů, kteří se při práci nepřetrhnou. Co k nim napsat dalšího? Mají na výběr hodně skladeb, hrají po celé republice a kde nestačí sama sehranost, tam jí jde naproti kazatelské nadšení a nejen promyšlená, ale hlavně prožitá slova, stále cizelovaná a upřesňovaná na míru jejich aktuálním životním názorům. Odehráli a odžili tam svůj set, takže kdo tam byl, mohl slyšet písně vážné i rozverné, kontroverzní i jednoznačné - kdo chce vědět, ví. Kdo nechce, tomu je zbytečné popisovat.
Víťa po letech oprášil svoje protestní i další songy z drsného života moravskoslezského barda a čímkoliv jeho projev byl, rozhodně jsem tam neviděl žádná klišé, jenom samý život sám. Nejenom ten vnitřní, ale často i z popisu něčeho venku dostanete při troše vnímavosti i slušný popis toho, co je vevnitř. A tady vevnitř bylo naděleno dost. Každý verš mohl skončit láskou nebo vraždou, myšlenkou nebo naturalismem a dopředu prostě nevíš. Slovo má sílu a jeho poslech na mě působil dojmem, který by mohl skály lámat. Tím nemyslím patos, ten tam nebyl. Ale obsah jo.
Fazy - nevím, jestli hrál před Víťou nebo po, ale každopádně jsem je oba měl až z nahrávky. Jestli jsem ty dva prohodil, omlouvám se. Ale zpět k němu. To je prostě úžasné, jak ten kluk dává do textů a vysvětlivek poctivě to, co proklamuje. A ještě větší síla je, že o něm člověk ví, že takhle poctivě do toho jde i v životě. Cílená cesta těžším způsobem ze člověka dělá většího rockera, než umění tu kytaru čapnout a vyloudit z ní fakt hustej riff. A že Fazy umí i to druhé, tady dával hlavně to první.
Káju jsem sólově slyšel prvně. Znal jsem ho od předtím z Ondrova PPLP, ale tady předvedl, že Ondra není jediný obdařený člen toho spolku. Kája už má ledacos za sebou a tím nemyslím jen život, ale i myšlenkový svět, empatii, hudební styly a vlivy. A ta hloubka je tam prostě taky. Sice odehrál asi z nás všech nejmíň písniček, ale ač on stylově do sestavy zapadl, písně nezapadly do propadliště, ale pořád mi znějí v uších - třeba ten skoro závěrečný druhý Karel - Kryl- on k tomu nemusel moc dodat, protože ho zahrál a bylo to tam.
Káju jsem sólově slyšel prvně. Znal jsem ho od předtím z Ondrova PPLP, ale tady předvedl, že Ondra není jediný obdařený člen toho spolku. Kája už má ledacos za sebou a tím nemyslím jen život, ale i myšlenkový svět, empatii, hudební styly a vlivy. A ta hloubka je tam prostě taky. Sice odehrál asi z nás všech nejmíň písniček, ale ač on stylově do sestavy zapadl, písně nezapadly do propadliště, ale pořád mi znějí v uších - třeba ten skoro závěrečný druhý Karel - Kryl- on k tomu nemusel moc dodat, protože ho zahrál a bylo to tam.
Domácí pán - Petr von Vechtr nejenže dodal útočiště celé akci, ale najednou jsem slyšel, že tu kytaru má osahanou fakt hodně dobře. Nějak jsem si představoval, jak o dlouhých zimních večerech sáhne a trefí správnou strunu na správném místě jen tak - po hmatu. A v tichu medituje a pracuje na rozvoji osobnosti a muziky. Ty písničky měl takové krásně jásavé, aranže namakané, zvuk bohatý - kam se hrabe křesťanská mládež na všech těch možných festivalech. Bylo to tam a byl ho plný palouček před domkem. Dokázal to dát tak přímočaře, že kdybych to takhle zkusil já, nemohlo by to v životě takhle vyznít.
Až jsem si tam připadal jako punkový barbar. Prostě zkreslený zvuk, pořádný myšlenkový přesah málokde, nebo aspoň schovaný pod třemi maskovacími sítěmi, za ty moje bláznivé popěvky by na mě taky mohli klidně hodit síť, navíc jsem začínal velmi podobnými kousky jako vloni. A všichni tihle lidi, z nichž prakticky kdokoliv hraje na tu kytaru o dost líp než já, mi tu najednou fandili a zase to tam bylo. Na papírku jsem měl napsaných šest prvních písniček, sedm dalších si vyžádali předem nebo v průběhu akce spoluúčinkující. Nemůžu napsat posluchači, i když to vlastně byli hodně moc i posluchači - poslouchali a slyšeli všechno, ale ono v tom bylo prostě i něco víc - to společenstvo, ale bez prstenu moci, o který bychom se přetahovali. A že by po něm prakticky každý z nich mohl sáhnout, jenomže oni nechtěli.
A to asi bylo ono, co tam bylo. A ono to tam asi i je a třeba příští léto zjistíme to tajemství letošního léta, jestli to tam ještě zůstalo...
A to asi bylo ono, co tam bylo. A ono to tam asi i je a třeba příští léto zjistíme to tajemství letošního léta, jestli to tam ještě zůstalo...
úterý 8. srpna 2017
Disharmonici v Medvědu
Disharmonikům bylo po předloňském relativním úspěchu zdejšího hraní nabídnuto opakování akce. Ale nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Koncert uprostřed prázdnin je přece jenom něco trochu jiného, než ve školním roce. Jednak bylo o dost větší teplo, druhak méně diváků. Jinak jsme ovšem mohli být spokojeni - kvalitní zkušený zvukař se k tomu postavil zodpovědně, pivo točili dobré, majitelé se chovali přátelsky. Taky bylo hezké, že se hrálo v takovém atriu, tedy sice pod střechou, ale taky na čerstvém vzduchu. Pravda, počasí bylo teplé, takže lákalo spíš k vodě, než na Disharmoniky, a taky jsem byl o něco víc orosen, ale nic z toho mě nemohlo rozhodit.
Na místě jsme byli všichni včas a v pohodě, přípravy proběhly celkem hladce, nazvučeno bylo přiměřeně, začalo se celkem včas. A že jsme hráli sami, dali jsme skoro celý nacvičený repertoár a dva sety. První začal někdy kolem třičtvrtě na devět, druhý pak něco po desáté. Hráli a zpívali jsme celkem slušně s přihlédnutím k tomu, že jsme po kralovickém koncertu měli už jen jednu zkoušku a pak tohle. Takže tu a tam nějaký ten textík vypadl, nějaké sólo znělo divně, basa tu a tam nenašla lajnu a co se týká ladění - taky jsme to občas nedali stoprocentně - tak jak jsou naši posluchači už od nás zvyklí... Časem se to zlepšovalo - sehranost lepší, chybek méně, jen únavy trochu víc.
Přišlí ale vypadali, že se bavili dobře, ať už Emy, Petr s Aničkou nebo Venca z Písku. Ema si dokonce i zazpívala refrény písně Na dně - a v tu chvíli jsem se musel zastydět za svůj způsob vokálu, který jí to přece jenom docela kazil. Ale jinak nádhera! Prostě přišla, zazpívala a zvítězila.
Někdy tu rozhodně ještě musíme zahrát. Ale taky musíme na ten termín sehnat víc posluchačů, aby na nás moc netratili.
Na místě jsme byli všichni včas a v pohodě, přípravy proběhly celkem hladce, nazvučeno bylo přiměřeně, začalo se celkem včas. A že jsme hráli sami, dali jsme skoro celý nacvičený repertoár a dva sety. První začal někdy kolem třičtvrtě na devět, druhý pak něco po desáté. Hráli a zpívali jsme celkem slušně s přihlédnutím k tomu, že jsme po kralovickém koncertu měli už jen jednu zkoušku a pak tohle. Takže tu a tam nějaký ten textík vypadl, nějaké sólo znělo divně, basa tu a tam nenašla lajnu a co se týká ladění - taky jsme to občas nedali stoprocentně - tak jak jsou naši posluchači už od nás zvyklí... Časem se to zlepšovalo - sehranost lepší, chybek méně, jen únavy trochu víc.
Přišlí ale vypadali, že se bavili dobře, ať už Emy, Petr s Aničkou nebo Venca z Písku. Ema si dokonce i zazpívala refrény písně Na dně - a v tu chvíli jsem se musel zastydět za svůj způsob vokálu, který jí to přece jenom docela kazil. Ale jinak nádhera! Prostě přišla, zazpívala a zvítězila.
Někdy tu rozhodně ještě musíme zahrát. Ale taky musíme na ten termín sehnat víc posluchačů, aby na nás moc netratili.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)