Carpe Destaktor (17.9.2016)

Carpe Diem je v poslední době asi jediná štace v Praze, kam nás pravidelně zvou. Bohužel se nám nějak nevede tam natáhnout obecenstvo. Tedy pár kvalitních fanoušků zpravidla dorazí, ale kvalita nějak ne a ne přerůst ve větší kvantitu. A tak tomu bylo i tentokrát, když jsme pozvali jakožto přespolní místní hosty - kapelu Destraktor.
Na místě jsme se dohodli, že začneme my. To bylo asi dobré rozhodnutí, protože vzduch byl na místě dost vydýchaný a kdybych tam seděl další hodinu, asi bych už moc nezazpíval. Na místo všichni dorazili včas celkem optimisticky naladěni, což trošku zkazila nižší divácká kulisa, ale zase zlepšilo místní celkem slušné pivo. Dali jsme se do kabeláže, stavby bicích, zvučení a ladění.
Před osmou jsme koncert odstartovali. Dali jsme přibližně totéž co včera. Spokovi se tišejší zvuk celkem zalíbil, takže jsme se nastavili na přiměřeně tichý zvuk. Tolik jako včera sice ne, ale celkem decentní to bylo. To jsme kompenzovali playlistem, který Doctor vystavěl hodně do rychla. Kluci z Destraktoru pochvalně mručeli zejména na výkon Vedoucího za bicí soupravou. Já jsem byl ze včerejška dost vyřvaný, takže jsem předvedl pěvecky jeden z historicky nejhorších výkonů (spíš než výkon to připomínalo skon - mého vokálu). Hlavně ve vyšších polohách (Na dně, Kyselina) jsem prohrával s hudbou skoro K.O. Ale diváctvo, byť nepočetné, laskavě a vytrvale tleskalo po každé skladbě a vytleskalo si i dva přídavky.
Před devátou jsme předali pódium Destraktorům. Ti prodělali klasický vývoj kapely - takže oproti době, kdy jsme je slyšeli naposled, získali hodně na čitelnosti zvuku kytary. Ta vůbec představovala proti nám tzv. rozdílový nástroj - chlapec na ni hrál opravdu dobře - akordy mu krásně plynule přecházely do sól, která zněla tak, jak měla. Měl viditelně slušně najeto. Ti ostatní taky, ale to Vedoucí se Spokem mají taky. Hráli lehce hlasitěji než my, ale ne výrazně. Zpěvy řešil kromě zpěváka ještě basák. Vzhledem k tomu, že mikrofony už víc nahlas dát nešlo, aby nevazbily, museli upravit hlasitost podle nich. Zpěvák byl viditelně znepokojen tím, že neobvykle dost slyší svůj hlas. Skladby byly v podstatě dost podobné tomu, co jsme od nich slyšeli minule. Ale připadaly mi o dost líp zahrané. Fakt to klukům šlape.
Spok byl poté natolik laskav, že nás spící trosky dopravil do Města piva.

Ve Dvoře se krákoře potichu (16.9.2016)

Sice jsem Fazyho na Vechtru moc neslyšel, ale stihl mě pozvat na koncert v Plzni na Slovanské třídě. Tam se totiž nalézá hospůdka Ve Dvoře, kde domluvil hraní. Termín vyhovoval, takže jsme se dohodli, že si vrzneme taky. V této fázi ještě bylo vše bez problému.
Na místě jsme ještě byli taky všichni v pohodě. Pivo chutnalo jako pivo, jídlo nám donesli v požadovaném množství a dobré kvalitě, jenom si bohužel neporozuměli s Fazym. Hospůdka totiž není z největších. Bigbít se má hrát s nasazením, Fazy to ví a bigbít hraje. A do jeho nasazení patří i to, že je zřetelně slyšet kytaru, basu i bicí. Ovšem tady se představa kvalitního řízného rocku potkala s tvrdou realitou malého sálu. My jsme na zahrádce jedli a pili, a zároveň i dobře slyšeli, že se Error 55 od posledně docela sehrál. Ovšem podle představ obsluhy i štamgastů byl bigbít příliš akusticky vydatný. A protože sousedé prý v podobných případech už párkrát volali policii, a i tak lidé opouštěli lokál, dopadlo to tudíž špatně. Vrchní kluky po dvou písničkách nemilosrdně utnula.
Nám ovšem mezitím dorazila docela velká část našeho fanclubu - Láďa Vaiz s rodinou a Pepa, navíc ještě Bruno se už sešli. Nebýt toho, asi bychom byli solidární s Errorem a celou akci ukončili. Láďovi jsme hraní svým způsobem dlužili. Dorazil na nás letos do Lhoty, kde naši akci vzala voda. Takže jsme použili diplomacie a hlavně Bruna, který paní vrchní dobře znal.
Výsledkem bylo, že pan Vedoucí vybalil štětky a špejle, kterými odbubnoval i rychlé věci, za což má můj obdiv. Spok a já jsme nastavili comba nepatrně nad hranici slyšitelnosti a v této tlumené podobě odehráli celý plánovaný set. Zpěvy nám zvučil Jindříš, sice viditelně znechucený utnutím vlastní produkce, ale profesionálně situaci zvládnul. Místní osazenstvo nás celkem vlídně vyslechlo, náš fanclub se viditelně bavil, chvílemi i tančil a části ostatních jsme to snad taky zpříjemnili.
S naším druhým (a posledním) přídavkem se objevila moje dávná známá se svým novým manželem, takže jsem s nimi a s Brunem ještě chvíli poseděl a pokecal. Pak jsem se přesunul do Lampy na Znouzi a NVÚ, které jsem takto stihl prakticky celé. Druhý den jsem proto byl celkem znavený a vyřvaný, což se projevilo na mém hlasu v Carpe Diem, ale to je jiná kapitola. Ta příští.

Festival na mýtince - 25% Disharmoniků (14.8.2016)

Tohle byla taková celkem zvláštní akce. Něco jako underground, jenom úplně jinak. Akce byla zvláštní už tím, že proběhla na místě, kde není elektřina. Cainův kamarád Petr von Vechtr a Caine-mi uspořádali akci, na které se podíleli vesměs známí a známí známých, skoro všech ovšem skoro neznámých. Petrovi se říká Petr von Vechtr hlavně proto, že bydlí na vechtrovně (drážním domku pro dozorčího) při trati Plzeň-Cheb. Já se na seznam dostal tak, že se mi o akci zmínil Caine v týdnu před akcí na Znouzím vystoupení v rámci festivalu Na ulici.

Vlastní hraní začínalo asi ve tři odpoledne. Na místo jsem dojel díky svým pátračským instinktům, které jsem odkoukal od kmene Komančů, kteří tu za mých mladých let docela dlouho vládli. Rozhodně asi o 41 let déle, než měli. Leč zanechme politiky a věnujme se múzám.

Jedna už tam v době mého příjezdu seděla, celá v zeleném. Vedle ní (na topole podle skal) seděl vousatý zelený mužík Caine a od chaloupky zářila zarostlá tvář hostitele. Ten nám ukázal svoji chaloupku, kterou má zařízenou vším, co potřebuje - tedy kuchyňkou, dílnou a kanapem. Příčky vyboural, kamna na dřevo tam má, a v dílně ze dřeva vyrábí všechny možné předměty od praktických po ty ryze estetické. Krásná záležitost na vyčištění hlavy. Taková kombinace praktického řemesla a romanticky prostého stylu života v přírodě - vše v jednom. To je asi dobré vědět, než si člověk poslechne Petrovu tvorbu - on takhle žije. Dnes jsem ho ovšem hrát neslyšel, ale na to ještě dojde. 

Z dalšího vozidla se vynořil Rosťa Čurda z rozdomlého historického městečka, jež slove Úštěk, ze zelené džungle místního lesa pak Fazy s Jindříšem, mámou a dívkou, a to už bylo pro začátek skoro vše. Nastalo drobné nazvučení Cainova comba a mého minicomba, obou baterkových.

První šlo na scénu ostřílené duo Caine-mi. Je na nich znát, že už spolu hrají delší dobu. Sehranost maximální, texty vycizelované a promyšlené, prožité to mají taky, přitom to však zůstává v patřičných místech hravé - a přitom sdílné, duchovní dimenze - však kdo je zná, může potvrdit, že to tam prostě je. 

Pak jsem tam vlezl já sám, bez rytmiky a bez rytmu, bez duchovního přesahu (snad možná s výjimkou Challengeru) a bez kytarového umění. Prostě disharmonické dlouho nehrané skladby, které jsem tam hrnul v krátkém, cca půlhodinovém setu. Ani nevím, jestli jsem set vyhrál. Spíš až tak moc ne, protože pokud vezmu zahrádku před Vechtrem jako kurt, stáli na druhé straně lepší kytaristé, brilantnější textaři, umělci i naturščici. Přesto mi tihle lidé i tleskali. Někdy ke konci mého setu se na místo dostavil pan nadlesní a nějaká rodinka s předškolním dítětem a další ratolestí v kočárku. Tím se už zahrádka slušně zaplnila. 

Po mně byl na oběžnou dráhu vyslán Rosťa Čurda - velmi zručný kytarista. Oproti Caine-mi ovšem nebyl tak duchovně zaměřen. Jak sám správně uvedl, jeho písně byly z jeho života. Celkem stylově k místu konání se dost z nich týkalo vlaků, které kolem skutečně tu a tam projížděly, něco o vztazích a milostné touze tam bylo taky - prostě takové ty běžné problémy, které život přináší, ovšem naservírované tak, jako by chlapík byl někde na finále Porty nebo něčeho podobného. 

Po této demonstraci, že na kytaru se dá hrát jako starý zkušený folkáč, se hry ujali pánové David Fazy s Jindříšem. Fazy hrál na akustickou kytaru a Jindříš si nalezl rovný plácek na svůj cajon (taková bedna, co zní při vhodném bušení jako trochu tišší bicí souprava). Bohužel jsem slyšel jenom první písničku - něco se středověkou tématikou, myslím že tam figuroval nějaký hrad a rytíři. Neznělo to věru špatně, jenomže já měl namířeno na zkoušku Disharmoniků. 

Tím pádem už nemohu patřičně ohodnotit ani je, ani zcela neslyšené vystoupení domácího pána Petra, ani další set Caine-mi. Ale věřím, že v rámci svých intencí, naturelů a dalších mantinelů předvedli, co se od nich očekávalo. A tak to má být, tak je to správné. Nevím sice, jestli by tohle trochu hudebně nesourodé odpolední vystoupení mohlo aspirovat na komerční úspěch, spíš asi ne. Ale přinejmenším to bylo příjemné posezení. A to myslím stačí, aspoň mně to stačilo určitě.

Na Lampárně bez Machů (18.6.2016)

Divadlo pod Lampou v Plzni je takovou regionální Mekkou místních muzikantů, jen bez muslimů a bez Kaaby. Proto jsme byli velmi rádi, že se nám podařilo získat termín právě sem (během naší kariéry již po jednadvacáté), a ještě k tomu s příslibem spoluúčinkování od věhlasné novovlnné formace Petr Mach. Vše probíhalo až podezřele hladce, plakáty se mi celkem vydařily, s klubem vše vyřešeno jasně a včas, kamarády jsme obeslali, včas jsme přišli, bicí postavili, lehce nazvučili, dokonce i Michal Röhrich dorazil, zkrátka co chtít víc? Snad mít nad hlavou zavěšen velký nápis s názvem kapely. I to se nám splnilo díky daru od jednoho fanouška, kterému tímto děkujeme a přejeme brzké uzdravení.
První problém se objevil kolem deváté ráno. Projevil se tak, že se neobjevilo víc diváků, než asi tři platící. Personál nám tedy vydal pokyn odehrát a pokud možno zkrátit náš set, když už tam jsme, ale pak to zabalit. Auto Elina - principála Machů a náčelníka Ofty, to nejspíš zaslechlo a zaleklo se natolik, že se neodvážilo dojet do Plzně, nýbrž si hrálo na mrtvého brouka kdesi v severních Čechách. Tím nastal druhý problém.
O tom ovšem Disharmonici včetně mě neměli zatím ani tuchy. Ti pouze sledovali, jak diváků pozvolna přibývá až ke konečným možná třiceti. Pravda, většina z nich situaci sledovala z balkónku, bezpečně daleko od hluku a bezpečně blízko k baru. Plzeňácí se zkrátka vyznají. Z Machů ale dorazili jen Pavel (ještě před naším začátkem), pak Michal s Liborem. Leoše stihli varovat včas, ať ani nejezdí - ono by to bez Elina stejně moc nešlo.
Po prvním přídavku, který jsem odehrál bídně kvůli přetržené struně D, jsme stejně museli z pódia. Vzhledem k vývoji situace - už bylo pro koho hrát, ale kromě nás tam nebyla jiná kapela - jsem se rozhodl vyměnit strunu a pokračovat. To mi nevyšlo tak úplně, protože jenom jsem natáhl a naladil déčko, prasklo mi éčko (to nejtlustší). Takže jsem urychleně doladil druhou kytaru a kluci si zatím vypsali songy, které jsme toho večera ještě nedávali. Ještě jedenáct kousků jsme jim nahustili do hlav. Diváci vzhledem ke svému počtu nadšeně aplaudovali, dva mi tam dole i pogovali, jak jsou navyklí i ze Znouze.
Za vzornou docházku děkuji i Vašíkovi, Pavlovi, kytaristovi, jehož jméno jsem bohužel zapomněl, děvčatům v mém věku a Přémově dceři s doprovodem, jakož i klukům z Petra Macha za snahu, výčepním z baru a zvukaři za vzorně odvedené služby, jakož i celému realizačnímu týmu. Jenom škoda, že to s Machy nevyšlo, těšili jsme se na ně. Jejich basák Pavel z toho byl nějaký smutný - ale doporučuji mu nic si z toho nedělat, protože je zase někdy pozveme.
Pěkně jsem se tam ještě zakecal na baru a lehce po půlnoci opustil jako poslední z účinkujících místo činu.

Kalikovská kalba (17.6.2016)

Pan Doctor je na tom tak zle, že pro svoji obživu občas musí i pracovat. A ti, pro které tak činí, se usnesli, že v zahradě u Kalikovského mlýna v Plzni uspořádají firemní žranici, na které budou mimo jiné hrát Disharmonici, aby byla i kultura, neb jídlem nasycený člověk začíná uvažovat i o vyšších zájmech, jako je muzika nebo chlast.
Původní záměr ohledně zahrady vzala voda. Tedy nikoliv evropský veletok Mže, který mlýn těsně míjí, ta byla v normě. Ale oblaka se otevřela a vydala vláhu, jak po tom volal starověký pouštní žalmista. A když už bylo vláhy moc, firma se usnesla akci přemístit do interiéru. Mistr zvuku byl lehce překvapen tím, jak nevelký je klubový prostor a omlouval se nám, že v tomhle prostoru se zvukem tak moc neudělá. Celkem zbytečně, protože zvuk byl z mého pohledu a hlavně poslechu naprosto v pohodě.
Na místo jsem dorazil tramvají právě v okamžiku, kdy Spok zaparkoval a Vedoucí s Doctorem nosili bicí na místo určení. Nenápadně jsem se vmísil do dění, pomohl, dal si první pivo a první svačinku. Akce byla navštívena tak celkem přiměřeně - dvojciferný počet diváků v salónku, občas někdo nakoukl a poslechl si naše kvílení. Na scénu jsme naběhli poprvě v sedm večer. Celkem jsme toho večera odehráli tři sety a 53 skladeb, což je zatím náš rekord.

První set proběhl celkem neproblematicky, na prostředí jsme si zvykli a moc nekazili. Druhá třetina už byla o něco horší. O pauze jsme si totiž dali další svačinku (steaky byly výborné) a další pivo, což se na nás projevilo takzvanou gastrodemencí. Spok to přičítal dalšímu pivu, já přemíře jídla. Faktem ovšem zůstává, že u mě a Doctora se zvýšená kazivost projevila spíš u textů, u Spoka spíš na base. Tedy aspoň to tvrdil, já si ani moc nevšiml. Ale možná je to tím, že jsme měl co dělat sám se sebou. Zvukař se již s prostředím sžil natolik, že už si hrál i s haly a dalšími efekty. Zkrátka viditelný profík.

Třetí sada už se zase dostala do normálu, jen byla o cca čtvrt hodiny delší než ty předchozí, a také dorazilo víc lidí, kteří během prvních setů víc sledovali fotbal. Dohráli jsme chvíli po desáté.
Můžu konstatovat, že potraviny byly chutné, zvuk dobrý, až tak moc jsme to zase nezkazili a pohled z předzahrádky na Mži je fakt moc hezký. Zejména s Doctorem, ale i s námi ostatními se jeho kolegové dávali do řeči a někteří chválili, jiní doporučovali, co bychom měli ještě zahrát, jako třeba "Highway to Heaven", čímž dotyčný mínil (jak jste jistě uhodli) Sympathy for the Devil... No, nezahráli jsme mu ji, ačkoliv prý přijel až ze Španělska. Doctora všichni včetně německého šéfa velmi chválili, některým z nich se to možná i opravdu líbilo...
Teprve při odchodu jsem plně ocenil výhodnost tramvajové dopravy. Odjezdová cesta byla totiž ucpaná motorizovanými fanoušky skupiny Lucie, kterých se soudě dle té dopravní zácpy sešlo na Locháčském amfiteátru docela dost. Pěšky jsem se na tramvajku oproti tomu dostal co by dup (což je takový překladatelský oříšek).

Neodehraná Lhota (28.5.2016)

Den sousedů v Lhotě je akce, kterou Disharmonici odehráli v obou dosavadních případech ke všestranné spokojenosti. I letos by tomu tak bylo, kdyby nezasáhla vyšší moc.
Ještě když jsem přijel na místo, vypadalo vše skvěle. Teplota lehce přes 20°C, zvukař a většina kapely už na místě včetně krásného nového loga kapely od anonymního sponzora (díky moc i jemu, i Goldovi za grafický návrh). Skvěle připraveno, spolu s mým příchodem pan Doctor hlásil dohotovení prasete, opékaného v upravenm kontejnéru s pohonem. Prasátko jsem pojedl, Vedoucímu s bubny pomohl, když zničehonic jako když utne. Káplo z oblohy, jednou, dvakrát, tisíckrát, a pak už jsem kapky přestal počítat a hrnul naši i zvukařovu techniku ke prostředku stanu. Ten jsem pak ještě přidržoval, aby ho vítr nevzal, elektriku nám vyhodil jistič nebo proudový chránič (čerti vědí, který z nich).
A pak už se jen čekalo, kdy průtrž přejde do prostého deště. Když se tak asi po hodině stalo, nezbylo na louce moc posluchačů. Takže byť si přítomnosti těch dorazivších velmi vážíme, bohužel jsme jim tentokrát nezahráli. Jen jsme si sbalili fidlátka, vyinkasovali sumu, dali si pivko a další porci prasátka, a rozjeli se do svých doupat.
Smutný konec, zejména uvážíme-li, že mělo zaznít nejvíce skladeb v historii Disharmonických koncertů - měli jsme na playlistu rovných 52 kusů. Ale i tak děkujeme pořadatelům za snahu, za pozvání i za peníze, ale co je to všechno platné, když jsme si nezahráli.

Carpe Diem s písničkářem (10.5.2016)

O klubu Carpe Diem v Praze na Vinohradech by se dalo napsat ledacos. Předně si tu nemůžeme stěžovat na zvukaře, protože si zvučíme sami. Přes den je to klub pro matky s dětmi, k večeru se promění v rockový klub. Jediný problém je, že o tom skoro nikdo neví. Sice má Doctor v Praze nějaké bývalé kolegy a všichni obesíláme e-mailem značné množství osob, jenomže i tak málokdo má současně odvahu vypravit se mimo zavedené kluby a ještě k tomu večer čas...
Rozhodli jsme se pozvat písničkáře, vystupujícího pod pseudonymem Iggy Gott. Je to takový šikovný kulturní hoch, zaměstnaný v plzeňském divadle a po večerech pějící svoje poetické songy. V rukou svírá lehce výše laděnou elektroakustickou kytaru (cca o tón). A aby to nebylo málo, ještě to v některých písních zvyšuje za pomoci kapodastru.Na místo jsme všichni dorazili dost včas na to, abychom před začátkem vystoupení stihli ještě nazvučit, pojíst, popít, pohovořit a vzájemně se pochválit. Po nějaké chvíli nastoupil Iggy na pódium a nechal rozeznít decentní zvuk svojí kytary i hlasu. Zvuk byl až překvapivě čistý a srozumitelný. Ač nejsem znalec mistrovy tvorby, rozuměl jsem prakticky každé slovo. Přemýšlivé poetické texty zněly něco přes půlhodinku, kdy ustal a zatím bez přídavku produkci nekompromisně ukončil. My jsme si taky dali lehce na čas a nastoupili v pohodovém tempu a uvolněné atmosféře. Kromě doctorových kolegů a Iggyho s manželkou a dcerou nás ke konci vyslechli i dva anglicky hovořící turisté. Ukončili jsme Těžkým životem, kde poprvé koncertně zazněla doplněná druhá dvojsloka. Občas se v sálu objevila nějaká ta matka nebo dítě z odpoledne. Dětičky vesele pogovaly a celkově to bylo takové pohodové. Slečna barmanka si nás i párkrát vyfotila a chvíli i usedla do publika a poslouchala. Poté, co jsme si vzali sekeru, a tou vystoupení uťali, se ještě Iggy slušně dovolil a spolu s jedním divákem-bubeníkem přihodil ještě Černého pasažéra a Lháře. A tak jsme si řekli, že taky něco přihodíme, aby se neřeklo. A tak jsme se vnutili na pódium a nahustili tam ještě čtyři přídavkové kusy. Pak jsme ještě chvíli pohovořili, pak naložili, usedli na své bujné oře a odfrčeli domů.