Hifi s Lenthiliem potřetí (14.1.2017)

Disharmonici se již nějakou dobu neukázali ve svém oblíbeném Hifáči. Nakonec se tam ovšem drzý Banjo dokázal vnutit. Jako spolujhráče jsme zvolili Lenthilium, kteří kromě drobné výhody, že jsem mohl použít plakát od minule, skýtali ještě tu velkou výhodu, že jsou to dobří parťáci, se kterými se nám dobře hraje. Navíc mi připadají čím dál sehranější. Samozřejmě zvuk z Lampy, kde předskakovali Znouzi, to úplně nebyl, ale i tak se podařilo docílit slušné srozumitelnosti a čitelnosti vokálů i nástrojů. Ale k vlastní produkci se vyjádřím až níže.

Disharmonici si cestu na koncert prodloužili o zkrácenou zkoušku těsně před akcí. Co jsme taky jiného moli dělat, když jediná plánovaná zkouška před akcí byla zrušena pro Spokovu zvýšenou teplotu... Kromě klasické sestavy jsme uvítali ještě Karla von Vedoucí, který se ujal druhé kytary v přídavcích. My jsme stručně přejeli problematičtější kusy a přesunuli se do Hifidoupěte. Přijeli jsme včas, nicméně většina Lenthilia včetně aparátů již byla na pódiu. Po donesení naší části nástrojovky to v klubu vypadalo, jako by se tu chystal zahrát bigband, podpořený symfonickým orchestrem. Všude nástroje, bedny, bicí jejich, naše i erární, a mezi tím se s vrozenou elegancí proplétal zvukař a jeho kabely. Tak jsme se raději usadili, pozdravili se s dorazivší částí našich fanoušků, dali si první pivo a poslední utopence (došly) a hodili se do klidu. Touto cestou děkujeme za podporu Vašíkovi, Aničce s Petrem, Evě s malou Emou a v neposlední řadě s Lenthiliem.

Tito hoši nazvučili a prakticky přesně podle plánu v půl deváté zahájili produkci. Hrnuli to do nás zase o něco přesněji než posledně, textům bylo rozumět, což bylo výborné, a i když připouštím, že z části je to i tím, že ty věci má už trochu líp najeté, zvuk byl prostě fajn. Zpěvák v některých skladbách obsluhoval i klávesy, a to tu a tam i netradičním způsobem - glisanda jel malířským válečkem. Texty jsou stejně dobré jako vždy, což je patrně hodně podobným playlistem. Ale tak je to správně. Texty na pomezí mezi obyčejností, poezií a undergroundovou hrubostí jsou přesně tou parketou, kde jsou kluci doma a kde jim to jde. A ta muzika k tomu perfektně sedí. Prostě přinejmenším my jsme si to fakt užili.

Pak ovšem nastalo to, co nastat muselo. Do arény jsme se vřítili my a asi 15 minut jsme zvučili. Poté jsme začali pálit ostrými. Na textové výpadky jsem dnes porazil Doctora v poměru 3 nebo 4 moje ku dvěma jeho. To je poměrně vysoké skóre, ovšem s přihlédnutím ke dlouhé absenci řádných zkoušek se to tak trochu dalo čekat. Hudebně to celkem šlo. Snad jen nově zařazená sóla ve Smíchu mi trochu trvala, než jsem na ně opravdu přešel. Pan Spok podával pozoruhodný výkon na to, že se viditelně cítil po nemoci trochu nesvůj a taky hladov. Pizzu mu přivezli až těsně před vystoupením a jedl ji průběžně mezi skladbami, což mu vydrželo skoro až do přídavků. Na ty nás podpořil Karel druhou kytarou, a to už jsme měli celkem dost. Hlavně čerstvě nasycený Spok byl již zcela vyřízen, takže na neplánované další přídavky už nedošlo, ač jsme byli pozůstalými diváky celkem mohutně povzbuzováni.
Večer se zkrátka celkově povedl.

Šviháci lázeňští (12.11.2016)

Ač je to k nevíře, Disharmonici dosud jako kapela nehráli v Mariánských Lázních, pomineme-li naše nekulturní vstupy, narušující sezení Pipe clubu v 90. letech minulého století. Nicméně nyní jsme obdrželi pozvání na regulérní vystoupení ve zdejším jediném, a tudíž logicky nejlepším klubu Morrison. Nabídku jsme rádi přijali a přijeli.
Na místě jsme zjistili, že klub je fakt dost fajn. Separované boxíky po jedné straně, bar na druhé, na třetí vchod, na čtvrté pódium. Celková atmosféra mi evokovala devadesátky, tedy zlatou éru českých rockáčů. Pivo sice jen jednoho druhu, ale chuťově naprosto v pořádku, takže jiné nepotřebujete. Kluci z místní skupiny The Covers, už nám postavili bicí a basové combo. V okamžiku našeho příjezdu už na místě seděl Vedoucí s Evou a my ostatní jsme taky jeli nalehko, protože jsme vezli jen kytaru, basu, kytarové combo a z bicích malé šití.
Jakožto dojíždějící jsme hráli první my. Zvukovka proběhla celkem hladce, nepočítám-li vyměněný zpěvový mikrofon u pana Vedoucího. Zvuk ovšem byl výborný, takže si posluchači mohli vychutnat všechny naše chyby přesně tak, jak jsme je dělali. A to se vyplatí.

Co mě ale zaskočilo, byla nižší tuhost pódia. Při skokanských orgiích Doctora H jsem zvolna chytal mořskou nemoc a mikrofon mi osciloval o decimetry. Akordy jsem tím pádem sice většinou chytal, ale občas mi něco uteklo. Největší lapsus z mojí strany nastal při poměrně nové skladbě Blázen. Začal jsem ji tak pomalu, že jsem se rytmicky rozhodil natolik, že už to kluci přes zřetelnou snahu neudrželi. Příliš krátký poločas rozpadu zapříčinil, že přes pomalé tempo jsme ji dohráli dřív, než bylo žádoucí. Ale většinu kusů jsme dohráli víceméně tak, jak autoři zamýšleli.

Publikum bylo jednak skvělé, jednak poměrně početné. Díky pořadatelům! Všechno se to sešlo - diváci, zvuk (mimochodem zvučil majitel klubu, sám aktivní muzikant), pozorní a už od pohledu spokojení posluchači ve slušném množství, klub s atmosférou, velmi vstřícná a přátelská spolukapela a třeba i šikovný fotograf. Hráli jsme skoro hodinu a půl. Diváci nás celou dobu povzbuzovali, tleskali, podupávali a občas se odvážili i na parket. Naplno se rozjeli při přídavcích, a to už bylo regulérní pogo se vším všudy.
Po nás se pódia ujali místní borci s přespolními songy, většinou anglické nebo americké provenience. Nejvíc kusů prvního setu bylo od Ramones - tři. Všechno jim to slušně zařezávalo. Frontman v tričku již zmíněných Ramoňáků střídal basu s elektroakustickou kytarou, sólák byl hubený, druhý kytarista s Telecasterem už tak štíhlý nebyl. Bubeníka už si moc nepamatuju, ale zařezávalo mu to a poskakovalo se na ně dobře a šlapalo to, takže určitě práci odvedl dobře. První jejich set posádka našeho vozu vyslechla, Doctor a já jsme si i vesele zaskákali, zatímco Spok mohl ocenit kvality místního nakládaného hermelínu. Člověk by tam klidně vydržel i déle, ale čas bohužel příliš pokročil, takže jsme se s místními srdečně rozloučili a vyrazili k domovu.
Velmi dobrá akce, v poslední době srovnatelná snad jedině s loňskou, rovněž velmi zdařilou Březnicí.

Nízká úroveň medvědů (28.10.2016)

Státní svátek Disharmonici oslavili hrou a Doctor i tancem. Domníváme se totiž, že je správné řádně slavit. Pan Doctor k oslavě vybral prostor Pubu u Medvěda, který se znovu rozjíždí pod jiným majitelem. Takže jsme se tam vetřeli tak nenápadně, že jsme delší dobu ani netušili, jestli fakt hrajeme nebo ne. Podobně se vedlo i našim spoluhráčům - rokycanské Nízké úrovni. Jak jsem posléze zjistil, jejich kytarista hraje na kytaru i v Easy Riders, kteří s námi už jednou hráli v Husovce. Vlastní vystoupení mělo proti Husovce tu nespornou výhodu, že zde byl přítomen zvukař, který poslouchal a celkem často korigoval zvuky, linoucí se z pódia.
Ale zpět na začátek akce - dorazil jsem v takovém předstihu, že ještě neskončil hokej. To bylo pro parkování dost klíčové. Dovnitř jsme se dobouchali asi 10 minut po sedmé, nanosili přístroje, zkonstatovali naprostou absenci plakátů nejen ve městě, ale i u vchodu do klubu. Organizátoři však hrdě hlásili, že plakát (mnou splácaný) přece vyvěsili na facebooku. Po nějaké době přivezli na místo i bombu s CO2, díky čemuž začali čepovat aspoň ten Gambáč, když už pivo nebylo...
Před koncertem jsme skoukli místo činu - průmyslový prostor, prý bývalá dílna OPBH nebo něčeho podobného. Vyhřívání zajistily dva výkonné sálavé zdroje, poháněné bombou pro pána Bhútána. Místa by tam bylo tak pro stovku lidí, ale i ta třicítka diváků byla celkem slušnou kulisou našeho řádění. Touto cestou děkuji Evě, Láďovi a Pepovi, Vašíkovi a zejména Vencovi Jednadvacítce, neb ten nás poctil z jihočeské písečné dálavy.

První hráli hoši z Rokycan se svojí Nízkou úrovní. Sestavu měli podobnou jako my - tedy kytara, basa, bic zpěv. Ovšem ještě něco navíc - trubka. Bubeník si místo druhého přechodu přihodil ještě jeden činel, takže plechová kavalerie mohla začít mašírovat. Kytarista byl takový mohutný medvěd (čímž se do klubu dobře hodil), akorát že on byl na rozdíl ode mě mohutnější na hrudníku než na břiše a nakrátko střižený. Basák byl zase takový vytáhlejší a hubený. Zpěvák - umělecký kovář - byl zapamatovatelný svým mírně špičatým plnovousem. Trumpeťák byl takový menší típek, kterého jsem si vizuálně moc nezapamatoval. Ale troubil dobře. Všichni vlastně hráli dobře, akorát toho zvuku bylo u nás "na parketu" trochu víc. Znělo to tak lehce přebuzeně a z textů jsme pochytali tak akorát výrazné refrény. Zpěv sice nebyl bez drobných chybiček, leč my nejsme těmi, kdo by měli gebír zrovna tohle kritizovat... Jejich jeden fanoušek se vytrvale pokoušel vytvořit pogokotel, ale jeden nadšenec kotel nedělá. Nicméně to skoro dokázal. Publika na ně dorazilo lehce víc než na nás - a že jsme propagovali docela dost. Jedna z prvních divaček se na místo dobelhala dokonce s nohou v sádře a o berlích. Ale třicítka lidí nebyla zase tak špatný výsledek na neplakátovanou akci dvou ne zrovna profláklých kapel. Hráli chlapci podle dohody - maličko později začali, ale včas skončili, takže na desátou byla prkna, která znamenají jeviště, naše.

Hustili jsme do nich skladby podle výborného playlistu (ten jsem dělal já). Pravda, ne vše bylo zahráno zcela brilantně, zpěvu prý tak moc rozumět nebylo, ale nikomu to náladu nepokazilo. Kdo věděl, ten věděl, a ostatním to nejspíš bylo jedno, hlavně že to odsejpá. Kolem jedenácté jsme dohráli, přidali jeden přídavek, dopili a odjeli domů. A to přesto, že nás Venca 21 ještě lanařil na Totáče do Lampy. Ani nevím, jestli je ještě stihl. Ještě jsem navázal lehkou družbu a pokecal s Nízkou úrovní, takže pak už by stejně bylo zbytečné jezdit kamkoliv jinam, než domů (jako ET).

Jamovaný Déma (30.9.2016)

Disharmonici opět zahráli v Plzni. Tentokrát jsem domluvil hraní v Jamu, který se nám v lednu osvědčil. Zvuk je zde takový decentní, distinguovaný, zvukař šikovný, obsluha milá, klub útulný, pivo chutné. Tentokrát se k tomu přidružil dobrý parťák Déma a kvalitní vážené publikum. Ne, dělám si srandu, nevážil jsem je, ostatně jsem neměl k dispozici žádnou váhu. Ostatně co taky s váhou, když mám nadváhu, ale obecenstvo bylo každopádně fajn. Namátkou Jindra Marek se synem, Fazy s partnerkou a kámošem, spolužáci Láďa s Tondou z CI-5, spolužák Milan s manželkou a dalším Láďou, další Milan seděl přímo u našeho stolu a litoval, že je vozmo, Bruno bral dopravu tradičně zlehka a mnozí další tam byli. Omlouvám se všem nejmenovaným za opomenutí a všem jmenovaným za narušení soukromí napráskáním jejich účasti tady na webovkách...
K průběhu příprav akce moc nenapíšu - Dému jsme po nějaké dost dlouhé době zkusili zase pozvat a on přijal. Termínů jsme dostali na výběr tolik, že jsme se potkali s široko daleko jediným pátkem, kdy Znouze nehrála. Tím bylo prakticky hotovo.
Déma hrál sám, takže jsme ho poslali na pódium hned na devátou. A Déma hrál ty svoje pověsti o Plzni a okolí, surrealismus a dadaismus mu kráčely v patách, staré známé povědomé popěvky z devadesátek se mísily s novinkami, toužícími vrýt se na chystaný hudební nosič a publikum kvalifikovaně naslouchalo, tleskalo, pobrukovalo, podupávalo si a popíjelo. Déma popojel, až dojel k přídavku, po kterém dojel zcela.
Pódium ovládl disharmonický řev a rachot. Tentokrát jsme sice volili na naše poměry folkovější kusy, aspoň v míře větší než u nás obvyklé. V ještě větší míře se mi dařilo. Dařilo se mi zejména kazit. Třeba Tmu jsem ošidil o třetí sloku, takže to bylo spíš jen takové setmění, jen co by zkušený telefonista dvě až tři zrychlená Tlačítka stiskout stačil. Evě jsme zahráli píseň potulného fotografa a všem ostatním vše ostatní. Ti nás odměňovali potleskem, mě jednou dokonce frťanem léku od pana lékárníka z Karlsbadu. Jeden vlasatý fanoušek se jal dokonce i pogovat. Věru pěkná atmosféra, byť z mojí strany trochu oslabená ne právě virtuózním výkonem... Ale zdárně jsme se prořvali k závěru, zahalekali navíc Strejdu z Rokycan a závěrečný táhlý Kelímek. A večera byl konec. Ještě jsme se rozloučili s nejvytrvalejšími fanoušky a rozjeli se do svých doupat. Věru hezký vlahý večer to byl...

Carpe Destaktor (17.9.2016)

Carpe Diem je v poslední době asi jediná štace v Praze, kam nás pravidelně zvou. Bohužel se nám nějak nevede tam natáhnout obecenstvo. Tedy pár kvalitních fanoušků zpravidla dorazí, ale kvalita nějak ne a ne přerůst ve větší kvantitu. A tak tomu bylo i tentokrát, když jsme pozvali jakožto přespolní místní hosty - kapelu Destraktor.
Na místě jsme se dohodli, že začneme my. To bylo asi dobré rozhodnutí, protože vzduch byl na místě dost vydýchaný a kdybych tam seděl další hodinu, asi bych už moc nezazpíval. Na místo všichni dorazili včas celkem optimisticky naladěni, což trošku zkazila nižší divácká kulisa, ale zase zlepšilo místní celkem slušné pivo. Dali jsme se do kabeláže, stavby bicích, zvučení a ladění.
Před osmou jsme koncert odstartovali. Dali jsme přibližně totéž co včera. Spokovi se tišejší zvuk celkem zalíbil, takže jsme se nastavili na přiměřeně tichý zvuk. Tolik jako včera sice ne, ale celkem decentní to bylo. To jsme kompenzovali playlistem, který Doctor vystavěl hodně do rychla. Kluci z Destraktoru pochvalně mručeli zejména na výkon Vedoucího za bicí soupravou. Já jsem byl ze včerejška dost vyřvaný, takže jsem předvedl pěvecky jeden z historicky nejhorších výkonů (spíš než výkon to připomínalo skon - mého vokálu). Hlavně ve vyšších polohách (Na dně, Kyselina) jsem prohrával s hudbou skoro K.O. Ale diváctvo, byť nepočetné, laskavě a vytrvale tleskalo po každé skladbě a vytleskalo si i dva přídavky.
Před devátou jsme předali pódium Destraktorům. Ti prodělali klasický vývoj kapely - takže oproti době, kdy jsme je slyšeli naposled, získali hodně na čitelnosti zvuku kytary. Ta vůbec představovala proti nám tzv. rozdílový nástroj - chlapec na ni hrál opravdu dobře - akordy mu krásně plynule přecházely do sól, která zněla tak, jak měla. Měl viditelně slušně najeto. Ti ostatní taky, ale to Vedoucí se Spokem mají taky. Hráli lehce hlasitěji než my, ale ne výrazně. Zpěvy řešil kromě zpěváka ještě basák. Vzhledem k tomu, že mikrofony už víc nahlas dát nešlo, aby nevazbily, museli upravit hlasitost podle nich. Zpěvák byl viditelně znepokojen tím, že neobvykle dost slyší svůj hlas. Skladby byly v podstatě dost podobné tomu, co jsme od nich slyšeli minule. Ale připadaly mi o dost líp zahrané. Fakt to klukům šlape.
Spok byl poté natolik laskav, že nás spící trosky dopravil do Města piva.

Ve Dvoře se krákoře potichu (16.9.2016)

Sice jsem Fazyho na Vechtru moc neslyšel, ale stihl mě pozvat na koncert v Plzni na Slovanské třídě. Tam se totiž nalézá hospůdka Ve Dvoře, kde domluvil hraní. Termín vyhovoval, takže jsme se dohodli, že si vrzneme taky. V této fázi ještě bylo vše bez problému.
Na místě jsme ještě byli taky všichni v pohodě. Pivo chutnalo jako pivo, jídlo nám donesli v požadovaném množství a dobré kvalitě, jenom si bohužel neporozuměli s Fazym. Hospůdka totiž není z největších. Bigbít se má hrát s nasazením, Fazy to ví a bigbít hraje. A do jeho nasazení patří i to, že je zřetelně slyšet kytaru, basu i bicí. Ovšem tady se představa kvalitního řízného rocku potkala s tvrdou realitou malého sálu. My jsme na zahrádce jedli a pili, a zároveň i dobře slyšeli, že se Error 55 od posledně docela sehrál. Ovšem podle představ obsluhy i štamgastů byl bigbít příliš akusticky vydatný. A protože sousedé prý v podobných případech už párkrát volali policii, a i tak lidé opouštěli lokál, dopadlo to tudíž špatně. Vrchní kluky po dvou písničkách nemilosrdně utnula.
Nám ovšem mezitím dorazila docela velká část našeho fanclubu - Láďa Vaiz s rodinou a Pepa, navíc ještě Bruno se už sešli. Nebýt toho, asi bychom byli solidární s Errorem a celou akci ukončili. Láďovi jsme hraní svým způsobem dlužili. Dorazil na nás letos do Lhoty, kde naši akci vzala voda. Takže jsme použili diplomacie a hlavně Bruna, který paní vrchní dobře znal.
Výsledkem bylo, že pan Vedoucí vybalil štětky a špejle, kterými odbubnoval i rychlé věci, za což má můj obdiv. Spok a já jsme nastavili comba nepatrně nad hranici slyšitelnosti a v této tlumené podobě odehráli celý plánovaný set. Zpěvy nám zvučil Jindříš, sice viditelně znechucený utnutím vlastní produkce, ale profesionálně situaci zvládnul. Místní osazenstvo nás celkem vlídně vyslechlo, náš fanclub se viditelně bavil, chvílemi i tančil a části ostatních jsme to snad taky zpříjemnili.
S naším druhým (a posledním) přídavkem se objevila moje dávná známá se svým novým manželem, takže jsem s nimi a s Brunem ještě chvíli poseděl a pokecal. Pak jsem se přesunul do Lampy na Znouzi a NVÚ, které jsem takto stihl prakticky celé. Druhý den jsem proto byl celkem znavený a vyřvaný, což se projevilo na mém hlasu v Carpe Diem, ale to je jiná kapitola. Ta příští.

Festival na mýtince - 25% Disharmoniků (14.8.2016)

Tohle byla taková celkem zvláštní akce. Něco jako underground, jenom úplně jinak. Akce byla zvláštní už tím, že proběhla na místě, kde není elektřina. Cainův kamarád Petr von Vechtr a Caine-mi uspořádali akci, na které se podíleli vesměs známí a známí známých, skoro všech ovšem skoro neznámých. Petrovi se říká Petr von Vechtr hlavně proto, že bydlí na vechtrovně (drážním domku pro dozorčího) při trati Plzeň-Cheb. Já se na seznam dostal tak, že se mi o akci zmínil Caine v týdnu před akcí na Znouzím vystoupení v rámci festivalu Na ulici.

Vlastní hraní začínalo asi ve tři odpoledne. Na místo jsem dojel díky svým pátračským instinktům, které jsem odkoukal od kmene Komančů, kteří tu za mých mladých let docela dlouho vládli. Rozhodně asi o 41 let déle, než měli. Leč zanechme politiky a věnujme se múzám.

Jedna už tam v době mého příjezdu seděla, celá v zeleném. Vedle ní (na topole podle skal) seděl vousatý zelený mužík Caine a od chaloupky zářila zarostlá tvář hostitele. Ten nám ukázal svoji chaloupku, kterou má zařízenou vším, co potřebuje - tedy kuchyňkou, dílnou a kanapem. Příčky vyboural, kamna na dřevo tam má, a v dílně ze dřeva vyrábí všechny možné předměty od praktických po ty ryze estetické. Krásná záležitost na vyčištění hlavy. Taková kombinace praktického řemesla a romanticky prostého stylu života v přírodě - vše v jednom. To je asi dobré vědět, než si člověk poslechne Petrovu tvorbu - on takhle žije. Dnes jsem ho ovšem hrát neslyšel, ale na to ještě dojde. 

Z dalšího vozidla se vynořil Rosťa Čurda z rozdomlého historického městečka, jež slove Úštěk, ze zelené džungle místního lesa pak Fazy s Jindříšem, mámou a dívkou, a to už bylo pro začátek skoro vše. Nastalo drobné nazvučení Cainova comba a mého minicomba, obou baterkových.

První šlo na scénu ostřílené duo Caine-mi. Je na nich znát, že už spolu hrají delší dobu. Sehranost maximální, texty vycizelované a promyšlené, prožité to mají taky, přitom to však zůstává v patřičných místech hravé - a přitom sdílné, duchovní dimenze - však kdo je zná, může potvrdit, že to tam prostě je. 

Pak jsem tam vlezl já sám, bez rytmiky a bez rytmu, bez duchovního přesahu (snad možná s výjimkou Challengeru) a bez kytarového umění. Prostě disharmonické dlouho nehrané skladby, které jsem tam hrnul v krátkém, cca půlhodinovém setu. Ani nevím, jestli jsem set vyhrál. Spíš až tak moc ne, protože pokud vezmu zahrádku před Vechtrem jako kurt, stáli na druhé straně lepší kytaristé, brilantnější textaři, umělci i naturščici. Přesto mi tihle lidé i tleskali. Někdy ke konci mého setu se na místo dostavil pan nadlesní a nějaká rodinka s předškolním dítětem a další ratolestí v kočárku. Tím se už zahrádka slušně zaplnila. 

Po mně byl na oběžnou dráhu vyslán Rosťa Čurda - velmi zručný kytarista. Oproti Caine-mi ovšem nebyl tak duchovně zaměřen. Jak sám správně uvedl, jeho písně byly z jeho života. Celkem stylově k místu konání se dost z nich týkalo vlaků, které kolem skutečně tu a tam projížděly, něco o vztazích a milostné touze tam bylo taky - prostě takové ty běžné problémy, které život přináší, ovšem naservírované tak, jako by chlapík byl někde na finále Porty nebo něčeho podobného. 

Po této demonstraci, že na kytaru se dá hrát jako starý zkušený folkáč, se hry ujali pánové David Fazy s Jindříšem. Fazy hrál na akustickou kytaru a Jindříš si nalezl rovný plácek na svůj cajon (taková bedna, co zní při vhodném bušení jako trochu tišší bicí souprava). Bohužel jsem slyšel jenom první písničku - něco se středověkou tématikou, myslím že tam figuroval nějaký hrad a rytíři. Neznělo to věru špatně, jenomže já měl namířeno na zkoušku Disharmoniků. 

Tím pádem už nemohu patřičně ohodnotit ani je, ani zcela neslyšené vystoupení domácího pána Petra, ani další set Caine-mi. Ale věřím, že v rámci svých intencí, naturelů a dalších mantinelů předvedli, co se od nich očekávalo. A tak to má být, tak je to správné. Nevím sice, jestli by tohle trochu hudebně nesourodé odpolední vystoupení mohlo aspirovat na komerční úspěch, spíš asi ne. Ale přinejmenším to bylo příjemné posezení. A to myslím stačí, aspoň mně to stačilo určitě.