Nízká úroveň medvědů (28.10.2016)

Státní svátek Disharmonici oslavili hrou a Doctor i tancem. Domníváme se totiž, že je správné řádně slavit. Pan Doctor k oslavě vybral prostor Pubu u Medvěda, který se znovu rozjíždí pod jiným majitelem. Takže jsme se tam vetřeli tak nenápadně, že jsme delší dobu ani netušili, jestli fakt hrajeme nebo ne. Podobně se vedlo i našim spoluhráčům - rokycanské Nízké úrovni. Jak jsem posléze zjistil, jejich kytarista hraje na kytaru i v Easy Riders, kteří s námi už jednou hráli v Husovce. Vlastní vystoupení mělo proti Husovce tu nespornou výhodu, že zde byl přítomen zvukař, který poslouchal a celkem často korigoval zvuky, linoucí se z pódia.
Ale zpět na začátek akce - dorazil jsem v takovém předstihu, že ještě neskončil hokej. To bylo pro parkování dost klíčové. Dovnitř jsme se dobouchali asi 10 minut po sedmé, nanosili přístroje, zkonstatovali naprostou absenci plakátů nejen ve městě, ale i u vchodu do klubu. Organizátoři však hrdě hlásili, že plakát (mnou splácaný) přece vyvěsili na facebooku. Po nějaké době přivezli na místo i bombu s CO2, díky čemuž začali čepovat aspoň ten Gambáč, když už pivo nebylo...
Před koncertem jsme skoukli místo činu - průmyslový prostor, prý bývalá dílna OPBH nebo něčeho podobného. Vyhřívání zajistily dva výkonné sálavé zdroje, poháněné bombou pro pána Bhútána. Místa by tam bylo tak pro stovku lidí, ale i ta třicítka diváků byla celkem slušnou kulisou našeho řádění. Touto cestou děkuji Evě, Láďovi a Pepovi, Vašíkovi a zejména Vencovi Jednadvacítce, neb ten nás poctil z jihočeské písečné dálavy.

První hráli hoši z Rokycan se svojí Nízkou úrovní. Sestavu měli podobnou jako my - tedy kytara, basa, bic zpěv. Ovšem ještě něco navíc - trubka. Bubeník si místo druhého přechodu přihodil ještě jeden činel, takže plechová kavalerie mohla začít mašírovat. Kytarista byl takový mohutný medvěd (čímž se do klubu dobře hodil), akorát že on byl na rozdíl ode mě mohutnější na hrudníku než na břiše a nakrátko střižený. Basák byl zase takový vytáhlejší a hubený. Zpěvák - umělecký kovář - byl zapamatovatelný svým mírně špičatým plnovousem. Trumpeťák byl takový menší típek, kterého jsem si vizuálně moc nezapamatoval. Ale troubil dobře. Všichni vlastně hráli dobře, akorát toho zvuku bylo u nás "na parketu" trochu víc. Znělo to tak lehce přebuzeně a z textů jsme pochytali tak akorát výrazné refrény. Zpěv sice nebyl bez drobných chybiček, leč my nejsme těmi, kdo by měli gebír zrovna tohle kritizovat... Jejich jeden fanoušek se vytrvale pokoušel vytvořit pogokotel, ale jeden nadšenec kotel nedělá. Nicméně to skoro dokázal. Publika na ně dorazilo lehce víc než na nás - a že jsme propagovali docela dost. Jedna z prvních divaček se na místo dobelhala dokonce s nohou v sádře a o berlích. Ale třicítka lidí nebyla zase tak špatný výsledek na neplakátovanou akci dvou ne zrovna profláklých kapel. Hráli chlapci podle dohody - maličko později začali, ale včas skončili, takže na desátou byla prkna, která znamenají jeviště, naše.

Hustili jsme do nich skladby podle výborného playlistu (ten jsem dělal já). Pravda, ne vše bylo zahráno zcela brilantně, zpěvu prý tak moc rozumět nebylo, ale nikomu to náladu nepokazilo. Kdo věděl, ten věděl, a ostatním to nejspíš bylo jedno, hlavně že to odsejpá. Kolem jedenácté jsme dohráli, přidali jeden přídavek, dopili a odjeli domů. A to přesto, že nás Venca 21 ještě lanařil na Totáče do Lampy. Ani nevím, jestli je ještě stihl. Ještě jsem navázal lehkou družbu a pokecal s Nízkou úrovní, takže pak už by stejně bylo zbytečné jezdit kamkoliv jinam, než domů (jako ET).

Jamovaný Déma (30.9.2016)

Disharmonici opět zahráli v Plzni. Tentokrát jsem domluvil hraní v Jamu, který se nám v lednu osvědčil. Zvuk je zde takový decentní, distinguovaný, zvukař šikovný, obsluha milá, klub útulný, pivo chutné. Tentokrát se k tomu přidružil dobrý parťák Déma a kvalitní vážené publikum. Ne, dělám si srandu, nevážil jsem je, ostatně jsem neměl k dispozici žádnou váhu. Ostatně co taky s váhou, když mám nadváhu, ale obecenstvo bylo každopádně fajn. Namátkou Jindra Marek se synem, Fazy s partnerkou a kámošem, spolužáci Láďa s Tondou z CI-5, spolužák Milan s manželkou a dalším Láďou, další Milan seděl přímo u našeho stolu a litoval, že je vozmo, Bruno bral dopravu tradičně zlehka a mnozí další tam byli. Omlouvám se všem nejmenovaným za opomenutí a všem jmenovaným za narušení soukromí napráskáním jejich účasti tady na webovkách...
K průběhu příprav akce moc nenapíšu - Dému jsme po nějaké dost dlouhé době zkusili zase pozvat a on přijal. Termínů jsme dostali na výběr tolik, že jsme se potkali s široko daleko jediným pátkem, kdy Znouze nehrála. Tím bylo prakticky hotovo.
Déma hrál sám, takže jsme ho poslali na pódium hned na devátou. A Déma hrál ty svoje pověsti o Plzni a okolí, surrealismus a dadaismus mu kráčely v patách, staré známé povědomé popěvky z devadesátek se mísily s novinkami, toužícími vrýt se na chystaný hudební nosič a publikum kvalifikovaně naslouchalo, tleskalo, pobrukovalo, podupávalo si a popíjelo. Déma popojel, až dojel k přídavku, po kterém dojel zcela.
Pódium ovládl disharmonický řev a rachot. Tentokrát jsme sice volili na naše poměry folkovější kusy, aspoň v míře větší než u nás obvyklé. V ještě větší míře se mi dařilo. Dařilo se mi zejména kazit. Třeba Tmu jsem ošidil o třetí sloku, takže to bylo spíš jen takové setmění, jen co by zkušený telefonista dvě až tři zrychlená Tlačítka stiskout stačil. Evě jsme zahráli píseň potulného fotografa a všem ostatním vše ostatní. Ti nás odměňovali potleskem, mě jednou dokonce frťanem léku od pana lékárníka z Karlsbadu. Jeden vlasatý fanoušek se jal dokonce i pogovat. Věru pěkná atmosféra, byť z mojí strany trochu oslabená ne právě virtuózním výkonem... Ale zdárně jsme se prořvali k závěru, zahalekali navíc Strejdu z Rokycan a závěrečný táhlý Kelímek. A večera byl konec. Ještě jsme se rozloučili s nejvytrvalejšími fanoušky a rozjeli se do svých doupat. Věru hezký vlahý večer to byl...

Carpe Destaktor (17.9.2016)

Carpe Diem je v poslední době asi jediná štace v Praze, kam nás pravidelně zvou. Bohužel se nám nějak nevede tam natáhnout obecenstvo. Tedy pár kvalitních fanoušků zpravidla dorazí, ale kvalita nějak ne a ne přerůst ve větší kvantitu. A tak tomu bylo i tentokrát, když jsme pozvali jakožto přespolní místní hosty - kapelu Destraktor.
Na místě jsme se dohodli, že začneme my. To bylo asi dobré rozhodnutí, protože vzduch byl na místě dost vydýchaný a kdybych tam seděl další hodinu, asi bych už moc nezazpíval. Na místo všichni dorazili včas celkem optimisticky naladěni, což trošku zkazila nižší divácká kulisa, ale zase zlepšilo místní celkem slušné pivo. Dali jsme se do kabeláže, stavby bicích, zvučení a ladění.
Před osmou jsme koncert odstartovali. Dali jsme přibližně totéž co včera. Spokovi se tišejší zvuk celkem zalíbil, takže jsme se nastavili na přiměřeně tichý zvuk. Tolik jako včera sice ne, ale celkem decentní to bylo. To jsme kompenzovali playlistem, který Doctor vystavěl hodně do rychla. Kluci z Destraktoru pochvalně mručeli zejména na výkon Vedoucího za bicí soupravou. Já jsem byl ze včerejška dost vyřvaný, takže jsem předvedl pěvecky jeden z historicky nejhorších výkonů (spíš než výkon to připomínalo skon - mého vokálu). Hlavně ve vyšších polohách (Na dně, Kyselina) jsem prohrával s hudbou skoro K.O. Ale diváctvo, byť nepočetné, laskavě a vytrvale tleskalo po každé skladbě a vytleskalo si i dva přídavky.
Před devátou jsme předali pódium Destraktorům. Ti prodělali klasický vývoj kapely - takže oproti době, kdy jsme je slyšeli naposled, získali hodně na čitelnosti zvuku kytary. Ta vůbec představovala proti nám tzv. rozdílový nástroj - chlapec na ni hrál opravdu dobře - akordy mu krásně plynule přecházely do sól, která zněla tak, jak měla. Měl viditelně slušně najeto. Ti ostatní taky, ale to Vedoucí se Spokem mají taky. Hráli lehce hlasitěji než my, ale ne výrazně. Zpěvy řešil kromě zpěváka ještě basák. Vzhledem k tomu, že mikrofony už víc nahlas dát nešlo, aby nevazbily, museli upravit hlasitost podle nich. Zpěvák byl viditelně znepokojen tím, že neobvykle dost slyší svůj hlas. Skladby byly v podstatě dost podobné tomu, co jsme od nich slyšeli minule. Ale připadaly mi o dost líp zahrané. Fakt to klukům šlape.
Spok byl poté natolik laskav, že nás spící trosky dopravil do Města piva.

Ve Dvoře se krákoře potichu (16.9.2016)

Sice jsem Fazyho na Vechtru moc neslyšel, ale stihl mě pozvat na koncert v Plzni na Slovanské třídě. Tam se totiž nalézá hospůdka Ve Dvoře, kde domluvil hraní. Termín vyhovoval, takže jsme se dohodli, že si vrzneme taky. V této fázi ještě bylo vše bez problému.
Na místě jsme ještě byli taky všichni v pohodě. Pivo chutnalo jako pivo, jídlo nám donesli v požadovaném množství a dobré kvalitě, jenom si bohužel neporozuměli s Fazym. Hospůdka totiž není z největších. Bigbít se má hrát s nasazením, Fazy to ví a bigbít hraje. A do jeho nasazení patří i to, že je zřetelně slyšet kytaru, basu i bicí. Ovšem tady se představa kvalitního řízného rocku potkala s tvrdou realitou malého sálu. My jsme na zahrádce jedli a pili, a zároveň i dobře slyšeli, že se Error 55 od posledně docela sehrál. Ovšem podle představ obsluhy i štamgastů byl bigbít příliš akusticky vydatný. A protože sousedé prý v podobných případech už párkrát volali policii, a i tak lidé opouštěli lokál, dopadlo to tudíž špatně. Vrchní kluky po dvou písničkách nemilosrdně utnula.
Nám ovšem mezitím dorazila docela velká část našeho fanclubu - Láďa Vaiz s rodinou a Pepa, navíc ještě Bruno se už sešli. Nebýt toho, asi bychom byli solidární s Errorem a celou akci ukončili. Láďovi jsme hraní svým způsobem dlužili. Dorazil na nás letos do Lhoty, kde naši akci vzala voda. Takže jsme použili diplomacie a hlavně Bruna, který paní vrchní dobře znal.
Výsledkem bylo, že pan Vedoucí vybalil štětky a špejle, kterými odbubnoval i rychlé věci, za což má můj obdiv. Spok a já jsme nastavili comba nepatrně nad hranici slyšitelnosti a v této tlumené podobě odehráli celý plánovaný set. Zpěvy nám zvučil Jindříš, sice viditelně znechucený utnutím vlastní produkce, ale profesionálně situaci zvládnul. Místní osazenstvo nás celkem vlídně vyslechlo, náš fanclub se viditelně bavil, chvílemi i tančil a části ostatních jsme to snad taky zpříjemnili.
S naším druhým (a posledním) přídavkem se objevila moje dávná známá se svým novým manželem, takže jsem s nimi a s Brunem ještě chvíli poseděl a pokecal. Pak jsem se přesunul do Lampy na Znouzi a NVÚ, které jsem takto stihl prakticky celé. Druhý den jsem proto byl celkem znavený a vyřvaný, což se projevilo na mém hlasu v Carpe Diem, ale to je jiná kapitola. Ta příští.

Festival na mýtince - 25% Disharmoniků (14.8.2016)

Tohle byla taková celkem zvláštní akce. Něco jako underground, jenom úplně jinak. Akce byla zvláštní už tím, že proběhla na místě, kde není elektřina. Cainův kamarád Petr von Vechtr a Caine-mi uspořádali akci, na které se podíleli vesměs známí a známí známých, skoro všech ovšem skoro neznámých. Petrovi se říká Petr von Vechtr hlavně proto, že bydlí na vechtrovně (drážním domku pro dozorčího) při trati Plzeň-Cheb. Já se na seznam dostal tak, že se mi o akci zmínil Caine v týdnu před akcí na Znouzím vystoupení v rámci festivalu Na ulici.

Vlastní hraní začínalo asi ve tři odpoledne. Na místo jsem dojel díky svým pátračským instinktům, které jsem odkoukal od kmene Komančů, kteří tu za mých mladých let docela dlouho vládli. Rozhodně asi o 41 let déle, než měli. Leč zanechme politiky a věnujme se múzám.

Jedna už tam v době mého příjezdu seděla, celá v zeleném. Vedle ní (na topole podle skal) seděl vousatý zelený mužík Caine a od chaloupky zářila zarostlá tvář hostitele. Ten nám ukázal svoji chaloupku, kterou má zařízenou vším, co potřebuje - tedy kuchyňkou, dílnou a kanapem. Příčky vyboural, kamna na dřevo tam má, a v dílně ze dřeva vyrábí všechny možné předměty od praktických po ty ryze estetické. Krásná záležitost na vyčištění hlavy. Taková kombinace praktického řemesla a romanticky prostého stylu života v přírodě - vše v jednom. To je asi dobré vědět, než si člověk poslechne Petrovu tvorbu - on takhle žije. Dnes jsem ho ovšem hrát neslyšel, ale na to ještě dojde. 

Z dalšího vozidla se vynořil Rosťa Čurda z rozdomlého historického městečka, jež slove Úštěk, ze zelené džungle místního lesa pak Fazy s Jindříšem, mámou a dívkou, a to už bylo pro začátek skoro vše. Nastalo drobné nazvučení Cainova comba a mého minicomba, obou baterkových.

První šlo na scénu ostřílené duo Caine-mi. Je na nich znát, že už spolu hrají delší dobu. Sehranost maximální, texty vycizelované a promyšlené, prožité to mají taky, přitom to však zůstává v patřičných místech hravé - a přitom sdílné, duchovní dimenze - však kdo je zná, může potvrdit, že to tam prostě je. 

Pak jsem tam vlezl já sám, bez rytmiky a bez rytmu, bez duchovního přesahu (snad možná s výjimkou Challengeru) a bez kytarového umění. Prostě disharmonické dlouho nehrané skladby, které jsem tam hrnul v krátkém, cca půlhodinovém setu. Ani nevím, jestli jsem set vyhrál. Spíš až tak moc ne, protože pokud vezmu zahrádku před Vechtrem jako kurt, stáli na druhé straně lepší kytaristé, brilantnější textaři, umělci i naturščici. Přesto mi tihle lidé i tleskali. Někdy ke konci mého setu se na místo dostavil pan nadlesní a nějaká rodinka s předškolním dítětem a další ratolestí v kočárku. Tím se už zahrádka slušně zaplnila. 

Po mně byl na oběžnou dráhu vyslán Rosťa Čurda - velmi zručný kytarista. Oproti Caine-mi ovšem nebyl tak duchovně zaměřen. Jak sám správně uvedl, jeho písně byly z jeho života. Celkem stylově k místu konání se dost z nich týkalo vlaků, které kolem skutečně tu a tam projížděly, něco o vztazích a milostné touze tam bylo taky - prostě takové ty běžné problémy, které život přináší, ovšem naservírované tak, jako by chlapík byl někde na finále Porty nebo něčeho podobného. 

Po této demonstraci, že na kytaru se dá hrát jako starý zkušený folkáč, se hry ujali pánové David Fazy s Jindříšem. Fazy hrál na akustickou kytaru a Jindříš si nalezl rovný plácek na svůj cajon (taková bedna, co zní při vhodném bušení jako trochu tišší bicí souprava). Bohužel jsem slyšel jenom první písničku - něco se středověkou tématikou, myslím že tam figuroval nějaký hrad a rytíři. Neznělo to věru špatně, jenomže já měl namířeno na zkoušku Disharmoniků. 

Tím pádem už nemohu patřičně ohodnotit ani je, ani zcela neslyšené vystoupení domácího pána Petra, ani další set Caine-mi. Ale věřím, že v rámci svých intencí, naturelů a dalších mantinelů předvedli, co se od nich očekávalo. A tak to má být, tak je to správné. Nevím sice, jestli by tohle trochu hudebně nesourodé odpolední vystoupení mohlo aspirovat na komerční úspěch, spíš asi ne. Ale přinejmenším to bylo příjemné posezení. A to myslím stačí, aspoň mně to stačilo určitě.

Na Lampárně bez Machů (18.6.2016)

Divadlo pod Lampou v Plzni je takovou regionální Mekkou místních muzikantů, jen bez muslimů a bez Kaaby. Proto jsme byli velmi rádi, že se nám podařilo získat termín právě sem (během naší kariéry již po jednadvacáté), a ještě k tomu s příslibem spoluúčinkování od věhlasné novovlnné formace Petr Mach. Vše probíhalo až podezřele hladce, plakáty se mi celkem vydařily, s klubem vše vyřešeno jasně a včas, kamarády jsme obeslali, včas jsme přišli, bicí postavili, lehce nazvučili, dokonce i Michal Röhrich dorazil, zkrátka co chtít víc? Snad mít nad hlavou zavěšen velký nápis s názvem kapely. I to se nám splnilo díky daru od jednoho fanouška, kterému tímto děkujeme a přejeme brzké uzdravení.
První problém se objevil kolem deváté ráno. Projevil se tak, že se neobjevilo víc diváků, než asi tři platící. Personál nám tedy vydal pokyn odehrát a pokud možno zkrátit náš set, když už tam jsme, ale pak to zabalit. Auto Elina - principála Machů a náčelníka Ofty, to nejspíš zaslechlo a zaleklo se natolik, že se neodvážilo dojet do Plzně, nýbrž si hrálo na mrtvého brouka kdesi v severních Čechách. Tím nastal druhý problém.
O tom ovšem Disharmonici včetně mě neměli zatím ani tuchy. Ti pouze sledovali, jak diváků pozvolna přibývá až ke konečným možná třiceti. Pravda, většina z nich situaci sledovala z balkónku, bezpečně daleko od hluku a bezpečně blízko k baru. Plzeňácí se zkrátka vyznají. Z Machů ale dorazili jen Pavel (ještě před naším začátkem), pak Michal s Liborem. Leoše stihli varovat včas, ať ani nejezdí - ono by to bez Elina stejně moc nešlo.
Po prvním přídavku, který jsem odehrál bídně kvůli přetržené struně D, jsme stejně museli z pódia. Vzhledem k vývoji situace - už bylo pro koho hrát, ale kromě nás tam nebyla jiná kapela - jsem se rozhodl vyměnit strunu a pokračovat. To mi nevyšlo tak úplně, protože jenom jsem natáhl a naladil déčko, prasklo mi éčko (to nejtlustší). Takže jsem urychleně doladil druhou kytaru a kluci si zatím vypsali songy, které jsme toho večera ještě nedávali. Ještě jedenáct kousků jsme jim nahustili do hlav. Diváci vzhledem ke svému počtu nadšeně aplaudovali, dva mi tam dole i pogovali, jak jsou navyklí i ze Znouze.
Za vzornou docházku děkuji i Vašíkovi, Pavlovi, kytaristovi, jehož jméno jsem bohužel zapomněl, děvčatům v mém věku a Přémově dceři s doprovodem, jakož i klukům z Petra Macha za snahu, výčepním z baru a zvukaři za vzorně odvedené služby, jakož i celému realizačnímu týmu. Jenom škoda, že to s Machy nevyšlo, těšili jsme se na ně. Jejich basák Pavel z toho byl nějaký smutný - ale doporučuji mu nic si z toho nedělat, protože je zase někdy pozveme.
Pěkně jsem se tam ještě zakecal na baru a lehce po půlnoci opustil jako poslední z účinkujících místo činu.

Kalikovská kalba (17.6.2016)

Pan Doctor je na tom tak zle, že pro svoji obživu občas musí i pracovat. A ti, pro které tak činí, se usnesli, že v zahradě u Kalikovského mlýna v Plzni uspořádají firemní žranici, na které budou mimo jiné hrát Disharmonici, aby byla i kultura, neb jídlem nasycený člověk začíná uvažovat i o vyšších zájmech, jako je muzika nebo chlast.
Původní záměr ohledně zahrady vzala voda. Tedy nikoliv evropský veletok Mže, který mlýn těsně míjí, ta byla v normě. Ale oblaka se otevřela a vydala vláhu, jak po tom volal starověký pouštní žalmista. A když už bylo vláhy moc, firma se usnesla akci přemístit do interiéru. Mistr zvuku byl lehce překvapen tím, jak nevelký je klubový prostor a omlouval se nám, že v tomhle prostoru se zvukem tak moc neudělá. Celkem zbytečně, protože zvuk byl z mého pohledu a hlavně poslechu naprosto v pohodě.
Na místo jsem dorazil tramvají právě v okamžiku, kdy Spok zaparkoval a Vedoucí s Doctorem nosili bicí na místo určení. Nenápadně jsem se vmísil do dění, pomohl, dal si první pivo a první svačinku. Akce byla navštívena tak celkem přiměřeně - dvojciferný počet diváků v salónku, občas někdo nakoukl a poslechl si naše kvílení. Na scénu jsme naběhli poprvě v sedm večer. Celkem jsme toho večera odehráli tři sety a 53 skladeb, což je zatím náš rekord.

První set proběhl celkem neproblematicky, na prostředí jsme si zvykli a moc nekazili. Druhá třetina už byla o něco horší. O pauze jsme si totiž dali další svačinku (steaky byly výborné) a další pivo, což se na nás projevilo takzvanou gastrodemencí. Spok to přičítal dalšímu pivu, já přemíře jídla. Faktem ovšem zůstává, že u mě a Doctora se zvýšená kazivost projevila spíš u textů, u Spoka spíš na base. Tedy aspoň to tvrdil, já si ani moc nevšiml. Ale možná je to tím, že jsme měl co dělat sám se sebou. Zvukař se již s prostředím sžil natolik, že už si hrál i s haly a dalšími efekty. Zkrátka viditelný profík.

Třetí sada už se zase dostala do normálu, jen byla o cca čtvrt hodiny delší než ty předchozí, a také dorazilo víc lidí, kteří během prvních setů víc sledovali fotbal. Dohráli jsme chvíli po desáté.
Můžu konstatovat, že potraviny byly chutné, zvuk dobrý, až tak moc jsme to zase nezkazili a pohled z předzahrádky na Mži je fakt moc hezký. Zejména s Doctorem, ale i s námi ostatními se jeho kolegové dávali do řeči a někteří chválili, jiní doporučovali, co bychom měli ještě zahrát, jako třeba "Highway to Heaven", čímž dotyčný mínil (jak jste jistě uhodli) Sympathy for the Devil... No, nezahráli jsme mu ji, ačkoliv prý přijel až ze Španělska. Doctora všichni včetně německého šéfa velmi chválili, některým z nich se to možná i opravdu líbilo...
Teprve při odchodu jsem plně ocenil výhodnost tramvajové dopravy. Odjezdová cesta byla totiž ucpaná motorizovanými fanoušky skupiny Lucie, kterých se soudě dle té dopravní zácpy sešlo na Locháčském amfiteátru docela dost. Pěšky jsem se na tramvajku oproti tomu dostal co by dup (což je takový překladatelský oříšek).