Sousedi ze Lhoty počtvrté (27.5.2017)

Disharmonici se stali nejoblíbenější kapelou Mezinárodního dne sousedů ve Lhotě již počtvrté. Docílili toho jednoduchým způsobem - byli tam jediní. Oproti loňsku dost vyšlo i počasí, takže jsme mohli slušně vynikat. Dokonce nám dorazili plzeňští fanouškové Pepa, Láďa a Jirka, všichni včetně rodin, a také místní Jirka se starším synem, pan Doctor zde měl rovněž celou rodinu, přičemž děti rovnou nahnal na pódium a donutil pudit četné zvuky z kovových nástrojů, za kteroužto projevenou odvahu se jim dostalo přiměřených ovací. I Spok dovezl kompletní rodinu, neb naše písničky jsou jako ukolébavky pro malé děti naprosto optimální.
Někteří z vás si říkají, co to asi je, ten Mezinárodní den sousedů. To je taková akce jednou za rok, kdy se sejde pár místních, ve Lhotě ještě dorazí maník s plechovým kontejnérem, předělaným na udírnu prasete. A protože uzené prase časem záhadně zmizí, diváci tam mají aspoň nás, abychom je obveselili svým zjevem a neumětelstvím. A aby to dobře slyšeli, pozveme si i dobrého zvukaře Standu, díky němuž je slyšet všechny naše chyby naprosto věrně tak, jak je děláme, což je velký přínos.
Naše vystoupení vypadalo tak, že jsme se sešli v průměru hodinu před vystoupením, nanosili spoustu věcí na pódium, pak jsme to celé nazvučili, pochválili panu Vedoucímu nové hybridní vozidlo, ochutnali konejnérového vepře a Doctorovu plzeňskou dvanáctku (čili dalo by se říci, že jsme tam byli pečení-vaření) a hned poté, co pan Vedoucí s Evou dali kouřový signál, zahájili jsme krátce po páté odpolední produkci.
Zhruba uprostřed prvního setu prase došlo, takže pan Vedoucí musel přeparkovat, aby opékači měli kudy opustit areál. Možná je to jen můj dojem, ale jak odešlo prase, i my jsme o něco méně prasili. Ale začátek jsme měli nějaký takový rozpačitější. Konec prvního setu už proběhl o něco líp a druhá půle po pauze vyšla už skoro normálně. Ani nevím, čím to, že jsme pletli texty, akordy, přehazovali sloky, začátky i konce - zvuk byl výborný, počasí taky, diváci v pohodě, ale my se pořád ne a ne strefit... Možná to bylo tím, že jsme asi měsíc pořádně nesvičili, možná tím, že jsem ráno po dlouhé době kosil kosou a udělal si při tom na levačce znamenité puchýře. Ale většina diváků bez zřetelné psychické újmy vydržela celý náš repertoár, čítající 55 odehraných skladeb (z toho jednu dvakrát plus zvukovou zkoušku, kde zazněly Kozolupy a Smích), takže přes jisté technické komplikace bych akci viděl jako úspěch. Dokonce jsme i přidávali, na což se při tvorbě playlistu trochu zapomnělo. Takže za mě dobrý!

Hifáč s P.P.L.P. (20.5.2017)

Disharmonici si domluvili hraní v Hifáči, ale protože jsem to domlouval já, skoro to nevyšlo. Vybrali jsme si jeden z květnových sobotních termínů, potvrdili, domluvili předkapelu, nahlásili, plakáty vyrobili a dodali, takže vše bylo v pořádku. Jenomže jen do chvíle, kdy jsme se objevili na místě. Nikdo o koncertu nevěděl, plakáty nikde a personál viditelně překvapený informací, že tam dnes hrajeme. Po chvíli vyjasňování jsme zjistili zdroj problému - klubový organizátor si náš koncert sice napsal, ale na 20. červen, což nám v tuto chvíli moc platné nebylo. Takže jsme zatím postavili nástroje a pak následovalo čekání na spasitele, tedy na zvukaře. A dočkali jsme se. Už kolem půl deváté se zvučilo, před devátou už i hrálo.
My ovšem zatím ještě ne. Před námi předvedl svůj repertoár náš dobrý známý Ondra Pellar se svým bandem P.P.L.P. Jelikož basový umělec má kontrabas v servisu, vzal zavděk baskytarou a i díky tomu se celkem pohodlně naskládal na pódium i s našimi bicími v zádech. Děvčata tolik místa nezabrala, ale slyšet je bylo dobře. Ač byla kapela taková víc naturelem sedící do této lokality - tedy folková - bavila dobře všechny příchozí jednak nápaditým uváděním jetnotlivých kusů, druhak i písněmi samotnými. Ondra je holt takový hitmaker.
Nás potěšilo, že jsme mezi příchozími identifikovali i svoje dva známé Václavy (Píseckého i Nýřanského) a dvě Emy (malou a velkou) a další povědomé tváře. Díky jim moc, že dorazili a poslechli si Ondrův band i nás.
Odehráli svůj set tak rychle, že před desátou jsme už byli nazvučeni a hrnuli zbylým posluchačům do uší nefalšovaný disharmonický punk, což byl u některých důvod k příchodu na místo, pro jiné zase možná k odchodu. Tak už to chodí - pomíjivé je vše pozemské, a tohle byla pozemská až podzemní (vzhledem k poloze klubu) akce. Aby to nebyl takový šok, volili jsme spíš pomalejší playlist, a také zařadili pár novinek - třeba Šílence nebo Lamu. V rámci možností a vzhledem k nižší četnosti zkoušek v květnu (rovná nula) to zase nedopadlo tak zle. Odehráli jsme, poklábosili s fanoušky, pokynuli jejich zbytkům a odebrali se ke svým příbytkům.

Kdo by se bálu bál? (17.3.2017)

Banjovi se vyplatilo, že se loni v listopadu vypravil do Lampy na Petra Macha. To je takové tajemství loňského podzimu, jak se to seběhlo, že ho tam oslovila organizátorka maškarního plesu jedné ošklivé státní instituce, pro kterou shodou okolností pracuju... Celé to proběhlo v Saloonu Roudná, ve velkém sálu. No, zkrátka a dobře z toho vyšlo, že kromě Semtexu, který maškarní rozjede, tam pak nastoupí Disharmonici a celou akci dorazí.
Všechno šlo podle plánu až do určitýho bodu. A pak vlastně taky. První drobnost, která nebyla tak úplně plánovaná, že byl uzavřen Saský most a navazující ulice kolem Kauflandu, a pro sichr ještě ta vedle. Takže jsme se s nástroji lehce prošli, což nám při našem sedavém zaměstnání udělalo jedině dobře a sami bychom se k tomu nedokopali. Něco mezi půl desátou a půl jedenáctou jsme dorazili a natahali dozadu spoustu různých vesměs těžkých a neskladných propriet, jak už je dobrým zvykem nás rockerů. A pak jsme nějakou hodinku čekali, až jsme se dočkali.
Tím nechci říkat, ba ani naznačovat, že bychom se nudili. Měli jsme co sledovat, co poslouchat, co pít (Plzeň 12°jasná volba - desítku Gambáč fakt neriskuju), rej masek taky byl celkem zajímavý, návštěva přiměřená, Semtex taky hraje pořád zručně. Pravda, Doctor by tam byl hned po Röhrichovi největší hároš, ale to holt je ten přirozený odsun vlasů na mladší hlavy... Až tak moc zajímavého k jejich několika setům nenapíšu, protože prostě hrajou od těch devadesátek pořád stejné kusy. A protože hrát uměli už tehdy, těžko tam může nastat nějaký výrazný posun. Šou taky zvládají konstantně více než obstojně, takže vydrželi hrát až do půlnoci. Pravda, Doctor na jejich předělávku Should I stay koukal skoro jako Korál na Meydlo, ale publikum viditelně bavili a hráli, až se nad sálem zavěšené formuláře zelenaly (aspoň ty světle zelené rozhodně ano).
My jsme vpadli na pódium celkem rychle a po úvodních zvučicích Kozolupech stihli odehrát skoro třičtvrtě hodiny. Končili jsme 1:00 přesně, protože za další načatou hodinu by bylo třeba zaplatit příplatek. Hráli jsme snad celkem standardně, jen já jsem byl v některých skladbách zpočátku rychlý a ke konci ještě rychlejší, ale tak už to na našich koncertech zatím ještě pořád prostě chodí. Bylo celkem zábavné sledovat například rej maskovaných státních úředníků při naší Byrokracii. Jak tam tancovali piráti, Sněhurka s trpaslíky, Batman a další úřední masky. A tak Disharmonici naučili úřad tančit tak, jak jim pískali. To nás docela bavilo. Takže pokud nás příště pozvou zase, klidně zase něco podobného odehrajeme.

Masopustní Vagón s kabaretem (26.2.2017)

Pan Doctor zabodoval. Povedlo se mu získat pro Disharmoniky termín do věhlasného pražského klubu Vagón. Termín to byl - řekněme ne právě exkluzivní, neb po neděl večer musí většina potenciálních návštěvníků hákovat v rachotě nebo vstřebávat znalosti ve školách, což citlivým duším většiny z nich moc chuti na výlet za kulturou nepřidává.
Spolupachatelství se zhostila pražská kabaretní formace FM. Může vám to připadat divné, takový žánr v kombinaci s námi, ale na druhou stranu byla masopustní neděle, kdy se pod maskami nás - hudebních maškar - může skrývat všelicos.
Oni i my jsme na místo konání dorazili včas, kytarista FMka dokonce dřív než my - přespolňáci. Mimochodem příjemně mě překvapila průjezdnost dálnice i Prahy, kde jsem očekával návrat lufťáků z chalup. Zřejmě chalupářská sezóna ještě úplně neodstartovala, což bylo pro nás výrazné plus.
Před koncertem jsme s nimi lehce pohovořili a já jsem podlehl svojí stařecké žvanivosti a absenci odporu ze strany posluchačů (z čehož je patrné, že byli slušně vychovaní), abych je seznámil s historií našeho pochybného spolku (viz tato kronika o hodně výše).
Sestava mladých (v průměru asi tak o 30 let mladších než my) talentovaných umělců odstartovala vystoupení jako první a zhostila se performance poněkud po svém. Trochu se to vymyká všemu, co spolu s námi dosud hrálo, nicméně bylo to celkem zábavné. Pořad byl v podstatě komponovaný. Sestava byla v základu dvoje klávesy, basa a kytara. Občas se nějak prostřídali, takže se tam ozval cajon, metalofon a možná ještě něco dalšího. A abych nezapomněl, ještě několikrát vystoupila tanečnice - hosteska - roznašečka dortíků a mnohé další v jedné osobě. Nástroje zvládali bez viditelných problémů a bylo to celé takové celkem živé a samozřejmě ne moc hudebně drsné. Jo a docela slušně zpívali, což bývá u některých ansámblů spíš problém - tak tady ne. Většinu toho odzpívaly holky, ale ani pánové si ostudu neudělali, pokud se do toho pustili. Kromě hudby tam byly de facto hrané scénky, které to celé spojovaly dohromady. Působilo to celkem přirozeně, jako improvizované předěly mezi skladbami. Jejich pásmo bylo dlouhé tak akorát - tedy i s přdavkem asi třičtvrtě hodiny. Diváci se i decentně zapojovali a bylo to takové milé.
Po nich jsme naběhli my. Bicí už byly nazvučené, takže nám zvukař už jen dokorigoval komba a zpěvy a po testovacích Kozolupech jsme do lidí napumpovali ty svoje klasicky disharmonické kusy jeden za druhým a pak ještě několik dalších. Pravda, tu a tam ujelo nějaké slovíčko mimo text, první sólo ve Smíchu bylo spíč k pláči a nějaká ta intonace mimo by se jista taky nahledala. Ale zvuk byl super - z nahrávky je znát, že tohle je slušná liga, většina diváků zůstala i na nás a vypadá to, že je to i celkem bavilo, většina FM se nějakou chvíli i pokoušela o něco mezi choreem a pogem, takže to nakonec byla dost zábavná a v součtu myslí i vydařená akce. Čili Vagón po dvanácté vyšel slušně.

Jam s Laiky (11.2.2017)

Laici jsou naši kamarádi. Hrají s námi příležitostně už od roku 1997. Jejich basák Pýt býval na přelomu tisíciletí po několik let naším basákem. Hoši se zlepšují a jejich projev je sice převážně bigbítový, leč umírněný. Takže pozvat je do Jamu byl dobrý nápad.
Na místě jsme byli prakticky všichni do půl osmé. Pan Vedoucí dorazil pak velmi krátce poté. Bicí se použily naše, basový aparát Laiků, kytarový půl na půl. Mělo to tu výhodu, že přestavby o pauze se tímto dost minimalizovaly. Zvukař se sice jevil jako lehce bručivý, leč zvuk mu z aparátu šel dobrý, decentní a srozumitelný, což je v Jamu taky milá tradice. Vedoucí postavil základ bicích, Bavr si ho lehce uzpůsobil a Laici nazvučili. Mezitím už přicházeli diváci - Venca "21" z Písku, pět Touškováků plus Láďa s Pepou, Dana a Anička s Petrem, Karel ze Semtexu a další osobnosti celkem obstojně naplnily prostor u stolků a barových židliček.
Co říci k produkci Laiků? Prostě jsou sehraní. Lokajíček to jistil zezadu pravidelnými bicími, Pýt u basy dodal harmonickou jistotu, Frančesko kytaru uměl výborně i sólovat už v době svého působení v Tunelu a Fík je prostě klasik a tvář skupiny, její frontman a showman. Dávají to už rutinně, takže jejich folkrock až folkpunk zněl jako z nahrávky. Asi třičtvrtě hodiny se linuly z pódia jejich většinou nám již dobře známé popěvky. Ve druhé půli se dokonce pustili do pár kusů mně dosud neznámých, nicméně stylově příliš nevybočujících z mantinelů starší tvorby. Tak to má být, prostě tam zapadly a seděly. Kluci to dohráli tradičním nejrychlejším hitem "Záhada zabijáka z pískoviště" a přišel čas na přestavbu a na nás. Diváci celkem ukázněně seděli a tleskali, s výjimkou Pepy, který stál. A s druhou výjimkou Jednadvacítky, který ještě fotil a pogoval.
Je pravda, že Doctor ani já jsme nezačali úplně bezchybně. Mně se nevedla sóla (nejvíc to schytal Smích) a asi dvakrát jsem i blbě nastoupil se zpěvem (např. Hasiči), ale postupem času se to spíš zlepšovalo a posléze to bylo úplně nejlepší - hvězdička značí úspěch. Ale jeví se mi to tak, že pokud jsme i s těmito dílčími komplikacemi odehráli koncert s celkem slušným ohlasem. Asi jsme to dokázali přebít nasazením a úderností. Kromě naší obvyklé sestavy s námi na závěr odehrál čtyři písničky na basu Pýt, z toho poslední Vliv odbubnoval Spok. Tomu jsem jeho situaci za bicími věru nezáviděl, neb musel tuhle dost rychlo věc dát bez rozcvičení. Celou akci jsme takříkajíc dorazili přidanou Ódou na radost a tradiční Monarchy.
Diváci si zážitek pochvalovali, dokonce snad ani žádný neodešel před koncem, čemuž jsme byli rádi. Celkově akci hodnotím jako velmi zdařilou.

Hifi s Lenthiliem potřetí (14.1.2017)

Disharmonici se již nějakou dobu neukázali ve svém oblíbeném Hifáči. Nakonec se tam ovšem drzý Banjo dokázal vnutit. Jako spolujhráče jsme zvolili Lenthilium, kteří kromě drobné výhody, že jsem mohl použít plakát od minule, skýtali ještě tu velkou výhodu, že jsou to dobří parťáci, se kterými se nám dobře hraje. Navíc mi připadají čím dál sehranější. Samozřejmě zvuk z Lampy, kde předskakovali Znouzi, to úplně nebyl, ale i tak se podařilo docílit slušné srozumitelnosti a čitelnosti vokálů i nástrojů. Ale k vlastní produkci se vyjádřím až níže.

Disharmonici si cestu na koncert prodloužili o zkrácenou zkoušku těsně před akcí. Co jsme taky jiného moli dělat, když jediná plánovaná zkouška před akcí byla zrušena pro Spokovu zvýšenou teplotu... Kromě klasické sestavy jsme uvítali ještě Karla von Vedoucí, který se ujal druhé kytary v přídavcích. My jsme stručně přejeli problematičtější kusy a přesunuli se do Hifidoupěte. Přijeli jsme včas, nicméně většina Lenthilia včetně aparátů již byla na pódiu. Po donesení naší části nástrojovky to v klubu vypadalo, jako by se tu chystal zahrát bigband, podpořený symfonickým orchestrem. Všude nástroje, bedny, bicí jejich, naše i erární, a mezi tím se s vrozenou elegancí proplétal zvukař a jeho kabely. Tak jsme se raději usadili, pozdravili se s dorazivší částí našich fanoušků, dali si první pivo a poslední utopence (došly) a hodili se do klidu. Touto cestou děkujeme za podporu Vašíkovi, Aničce s Petrem, Evě s malou Emou a v neposlední řadě s Lenthiliem.

Tito hoši nazvučili a prakticky přesně podle plánu v půl deváté zahájili produkci. Hrnuli to do nás zase o něco přesněji než posledně, textům bylo rozumět, což bylo výborné, a i když připouštím, že z části je to i tím, že ty věci má už trochu líp najeté, zvuk byl prostě fajn. Zpěvák v některých skladbách obsluhoval i klávesy, a to tu a tam i netradičním způsobem - glisanda jel malířským válečkem. Texty jsou stejně dobré jako vždy, což je patrně hodně podobným playlistem. Ale tak je to správně. Texty na pomezí mezi obyčejností, poezií a undergroundovou hrubostí jsou přesně tou parketou, kde jsou kluci doma a kde jim to jde. A ta muzika k tomu perfektně sedí. Prostě přinejmenším my jsme si to fakt užili.

Pak ovšem nastalo to, co nastat muselo. Do arény jsme se vřítili my a asi 15 minut jsme zvučili. Poté jsme začali pálit ostrými. Na textové výpadky jsem dnes porazil Doctora v poměru 3 nebo 4 moje ku dvěma jeho. To je poměrně vysoké skóre, ovšem s přihlédnutím ke dlouhé absenci řádných zkoušek se to tak trochu dalo čekat. Hudebně to celkem šlo. Snad jen nově zařazená sóla ve Smíchu mi trochu trvala, než jsem na ně opravdu přešel. Pan Spok podával pozoruhodný výkon na to, že se viditelně cítil po nemoci trochu nesvůj a taky hladov. Pizzu mu přivezli až těsně před vystoupením a jedl ji průběžně mezi skladbami, což mu vydrželo skoro až do přídavků. Na ty nás podpořil Karel druhou kytarou, a to už jsme měli celkem dost. Hlavně čerstvě nasycený Spok byl již zcela vyřízen, takže na neplánované další přídavky už nedošlo, ač jsme byli pozůstalými diváky celkem mohutně povzbuzováni.
Večer se zkrátka celkově povedl.

Šviháci lázeňští (12.11.2016)

Ač je to k nevíře, Disharmonici dosud jako kapela nehráli v Mariánských Lázních, pomineme-li naše nekulturní vstupy, narušující sezení Pipe clubu v 90. letech minulého století. Nicméně nyní jsme obdrželi pozvání na regulérní vystoupení ve zdejším jediném, a tudíž logicky nejlepším klubu Morrison. Nabídku jsme rádi přijali a přijeli.
Na místě jsme zjistili, že klub je fakt dost fajn. Separované boxíky po jedné straně, bar na druhé, na třetí vchod, na čtvrté pódium. Celková atmosféra mi evokovala devadesátky, tedy zlatou éru českých rockáčů. Pivo sice jen jednoho druhu, ale chuťově naprosto v pořádku, takže jiné nepotřebujete. Kluci z místní skupiny The Covers, už nám postavili bicí a basové combo. V okamžiku našeho příjezdu už na místě seděl Vedoucí s Evou a my ostatní jsme taky jeli nalehko, protože jsme vezli jen kytaru, basu, kytarové combo a z bicích malé šití.
Jakožto dojíždějící jsme hráli první my. Zvukovka proběhla celkem hladce, nepočítám-li vyměněný zpěvový mikrofon u pana Vedoucího. Zvuk ovšem byl výborný, takže si posluchači mohli vychutnat všechny naše chyby přesně tak, jak jsme je dělali. A to se vyplatí.

Co mě ale zaskočilo, byla nižší tuhost pódia. Při skokanských orgiích Doctora H jsem zvolna chytal mořskou nemoc a mikrofon mi osciloval o decimetry. Akordy jsem tím pádem sice většinou chytal, ale občas mi něco uteklo. Největší lapsus z mojí strany nastal při poměrně nové skladbě Blázen. Začal jsem ji tak pomalu, že jsem se rytmicky rozhodil natolik, že už to kluci přes zřetelnou snahu neudrželi. Příliš krátký poločas rozpadu zapříčinil, že přes pomalé tempo jsme ji dohráli dřív, než bylo žádoucí. Ale většinu kusů jsme dohráli víceméně tak, jak autoři zamýšleli.

Publikum bylo jednak skvělé, jednak poměrně početné. Díky pořadatelům! Všechno se to sešlo - diváci, zvuk (mimochodem zvučil majitel klubu, sám aktivní muzikant), pozorní a už od pohledu spokojení posluchači ve slušném množství, klub s atmosférou, velmi vstřícná a přátelská spolukapela a třeba i šikovný fotograf. Hráli jsme skoro hodinu a půl. Diváci nás celou dobu povzbuzovali, tleskali, podupávali a občas se odvážili i na parket. Naplno se rozjeli při přídavcích, a to už bylo regulérní pogo se vším všudy.
Po nás se pódia ujali místní borci s přespolními songy, většinou anglické nebo americké provenience. Nejvíc kusů prvního setu bylo od Ramones - tři. Všechno jim to slušně zařezávalo. Frontman v tričku již zmíněných Ramoňáků střídal basu s elektroakustickou kytarou, sólák byl hubený, druhý kytarista s Telecasterem už tak štíhlý nebyl. Bubeníka už si moc nepamatuju, ale zařezávalo mu to a poskakovalo se na ně dobře a šlapalo to, takže určitě práci odvedl dobře. První jejich set posádka našeho vozu vyslechla, Doctor a já jsme si i vesele zaskákali, zatímco Spok mohl ocenit kvality místního nakládaného hermelínu. Člověk by tam klidně vydržel i déle, ale čas bohužel příliš pokročil, takže jsme se s místními srdečně rozloučili a vyrazili k domovu.
Velmi dobrá akce, v poslední době srovnatelná snad jedině s loňskou, rovněž velmi zdařilou Březnicí.