Disharmonici v Medvědu

Disharmonikům bylo po předloňském relativním úspěchu zdejšího hraní nabídnuto opakování akce. Ale nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Koncert uprostřed prázdnin je přece jenom něco trochu jiného, než ve školním roce. Jednak bylo o dost větší teplo, druhak méně diváků. Jinak jsme ovšem mohli být spokojeni - kvalitní zkušený zvukař se k tomu postavil zodpovědně, pivo točili dobré, majitelé se chovali přátelsky. Taky bylo hezké, že se hrálo v takovém atriu, tedy sice pod střechou, ale taky na čerstvém vzduchu. Pravda, počasí bylo teplé, takže lákalo spíš k vodě, než na Disharmoniky, a taky jsem byl o něco víc orosen, ale nic z toho mě nemohlo rozhodit.
Na místě jsme byli všichni včas a v pohodě, přípravy proběhly celkem hladce, nazvučeno bylo přiměřeně, začalo se celkem včas. A že jsme hráli sami, dali jsme skoro celý nacvičený repertoár a dva sety. První začal někdy kolem třičtvrtě na devět, druhý pak něco po desáté. Hráli a zpívali jsme celkem slušně s přihlédnutím k tomu, že jsme po kralovickém koncertu měli už jen jednu zkoušku a pak tohle. Takže tu a tam nějaký ten textík vypadl, nějaké sólo znělo divně, basa tu a tam nenašla lajnu a co se týká ladění - taky jsme to občas nedali stoprocentně - tak jak jsou naši posluchači už od nás zvyklí... Časem se to zlepšovalo - sehranost lepší, chybek méně, jen únavy trochu víc.
Přišlí ale vypadali, že se bavili dobře, ať už Emy, Petr s Aničkou nebo Venca z Písku. Ema si dokonce i zazpívala refrény písně Na dně - a v tu chvíli jsem se musel zastydět za svůj způsob vokálu, který jí to přece jenom docela kazil. Ale jinak nádhera! Prostě přišla, zazpívala a zvítězila.
Někdy tu rozhodně ještě musíme zahrát. Ale taky musíme na ten termín sehnat víc posluchačů, aby na nás moc netratili.

S chutí a bez Doctora v Kralovicích (8.7.2017)

Tak se Disharmonici dostali někam, kam by to vlastním přičiněním nejspíš nedotáhli. Stalo se to tak, že si nás na spoluhraní vybrala skupina Chuť. Kapela je to v mnohém jiná než my. Celkem významným plusem je, že přinejmenším některé jejich členy naše hraní snad i baví. Mínusem naopak bylo, že pan Doctor byl v době akci v zahraničí, s čímž nešlo hnout. Prostě to byla taková akce, kde jsme přišli k hotovému, a to na poslední chvíli. Pan Vedoucí, mistr Spok i já jsme ale mohli, takže jsme přihlédli ke skutečnosti, že v červenci stejně jako kapela nic dalšího nemáme, takže jsme to bez Doctora riskli. Stinnou stránkou je, že takto byla naše pověstná skokanská show zredukována přibližně na nulu, což není mnoho.
Jinak si ovšem nemůžeme stěžovat, protože zvoucí soubor se ukázal být vzorným hostitelem - zapůjčili basový aparát, půjčili by i bicí a kytarové combo, ale pan Vedoucí preferuje vlastní škopky a já svoji dřevotřísku. Celou akci připravili, oplakátovali, nazvučili (a dle mého dost dobře) a z větší části i odehráli.

Pan Vedoucí dorazil obklopen dvěma ženami - Evou a Emou (jr.). Já jsem s jedním Spokem nemohl konkurovat, nemluvě o tom, že jsem přijel v době, kdy jeho bicí už stály na pódiu. Napadá mě, že jsem čtenáře našich dobrodružství ochudil o popis místa činu. Stalo se to v Kralovicích (to už možná ti bystřejší vědí z nadpisu) v místním Sportcampu. Šlo o open air akci, což bylo vzhledem k ročnímu období pochopitelné a díky počasí i šťastné rozhodnutí. Všude kolem se hemžili rekreanti, návštěvníci a kapely, takže společenský ruch tu už od pohledu nějaký byl. U vědomí, že zvukař si svoje kabely nejlíp natáhne sám, jsme pojedli a popili. Pak i nazvučili a usadili kameru do koruny nízkého jehličnatého keře.
Hru jsme zahájili úderem deváté a sázeli tam jednu za druhou. Poměrně slabší ohlas od publika nám umožňoval to celé dát ještě těsněji za sebou než obvykle a přídavky vypustit zcela, takže již před desátou jsme měli odehráno a sklizeno. Musím pochválit zvoucí kapelu, která nás povzbuzovala o to více a i po koncertu nás ujišťovali, že to byl v podstatě sukces a lidem se to líbilo. Přinejmenším těm, se kterými mluvili. 

Jak jsme reálně hráli, to si ještě poslechnu z nahrávky. Zpočátku jsem trochu víc kazil a trochu se srovnával se skutečností, že tu nemáme Doctora. Tak asi po pěti skladbách mě to přešlo, takže až na některé lehce uhnanější písně už to snad dál tak zlé nebylo.

Zvoucí hoši hráli v podstatě ve dvou sestavách - buď základní - kytara, basa, bicí, zpěv+synth, nebo rozšířená s dechovou sekcí - sax, a dva další nástroje, nečekaně u dechové sekce rovněž dechové. Rozjeli celkem parádní šou, aspoň co jsem schopen posoudit. Z kapel, které občas zaslechnu, to bylo něco mezi Petrem Machem a Prodigy. Na ty nástroje uměli, zpěvákovi to zpívalo a celá ta mohutná masa zvuku byla tak nějak precizněji obdělaná, než by se kdy povedlo nám.
Já to celé z povzdálí sledoval, a v pravou chvíli jsem se do věci vložil. Moc vkládat jsem se nemohl, neb jsme se Spokem hlídali kasu a případné další návštěvníky. A propos, návštěvníci se tak něco před půlkou vystoupení těchto bardů začali i víc bavit a pohybovat. Ke konci to byla už docela slušná party i v tomto směru. Hudební kvalita tam přitom nastala nejpozději od jejich začátku. Holt reakce někdy má trochu zpoždění. Akce se nakonec celkem vydařila, počasí bylo krásné, spolukapela milá a Kralovice jsou hezké městečko.

S Krutou bídou opět v Lampě (23.6.2017)

Disharmonici se po delší době probojovali do Lampy. Byli jsme rádi, protože taková věc se kapele jako je ta naše nepodaří každý měsíc. Sice trochu jsme se děsili, že na konci sezóny moc lidí nepřijde, ale tyto obavy se ukázaly nedělitelnými dvěma (lichými). V podstatě ani jedno z toho vlastně nebyla naše zásluha. Všechno to padá na vrub Kruté bídy. Hoši se rozpomněli, že jsme tam s nimi vloni v lednu už hráli a že to byla celkem prča. Tak nás pozvali a my přijali. My jsme dodali bicí, oni comba, oni divačky, my nějaké diváky - zkrátka taková správná dělba práce. 

Krutě bídní pánové naběhli na pódium dokonce nějakou tu chvíli před devátou. To už byla naše rytmická a basová sekce po večeři a Doctor v pilné konverzaci se dvěma bývalými kolegy, které tímto zdravím! Dorazili jeden se synem, druhý s partnerkou - a tak se nám to líbí, protože každý posluchač se počítá.
Bídníci to do posluchačů prali hutně, taky na to měli o kytaru víc než my. Tím docílili větší zvukové mohutnosti a prý i o něco horší srozumitelnosti textů (ale nebylo to tak zlé, většinu jsem pochytal). Jedou úderně, moc se s tím neserou, čímž jsou nám blízcí. Mají tam i hezké vtipné šoumenské momenty - tentokrát například zpěváka zakrytého bílou plachtou na skladby, kde nezpíval (ani neobsluhoval akordeon). Nezáviděl jsem mu to, i bez zakrytí mi bylo celkem teplo, a co teprve na jevišti, kam svítily reflektory! Ale statečně tam hrnul svoje zpěvy, ba zazářil i v cizojazyčné skladbě Geburtstag :-) 

Na desátou pánové dohráli nějaký ten přídavek a už jsme se na jejich místo hrnuli my. Zatím jsem si neposlechl záznam, takže si stále mohu myslet, že jsme to dali v podstatě dobře. Každopádně jsme ze svého výkonu měli dobrý pocit, což se počítá. Zajímavé bylo, že diváctvo v sálu početně dost kolísalo. Na začátku jich tam bylo asi jako na Krutou bídu, pak se to tam skoro vylidnilo a někde za půlkou vystoupení "chytily saze" a dosud relativně statické posdtavy zahájily taneční kreace na pomezí poga a něčeho jiného, také pohybového. A tak to vydrželo až do zaslouženého konce, korunovaného třemi přídavky (z toho jedním plánovaným). Ale co s nimi má člověk dělat, když tu Monarchii prostě vyfotit chtějí...
Celkově to byla akce odehraná v takovém divočejším stylu a myslím, že se velmi vydařila. Pravda, orosen jsem byl po produkci o něco víc, než můj půllitr Prazdroje... Takže jsme ještě vychladli, vyslechli si nějaké ty pochvaly, pomohli Vedoucímu s bicími do jeho bílého hybridního Kojota, zamávali Doctorovi a Spoka s pádlem jsem dovezl domů, do Čech, do lékárny, do Podolí...

Sousedi ze Lhoty počtvrté (27.5.2017)

Disharmonici se stali nejoblíbenější kapelou Mezinárodního dne sousedů ve Lhotě již počtvrté. Docílili toho jednoduchým způsobem - byli tam jediní. Oproti loňsku dost vyšlo i počasí, takže jsme mohli slušně vynikat. Dokonce nám dorazili plzeňští fanouškové Pepa, Láďa a Jirka, všichni včetně rodin, a také místní Jirka se starším synem, pan Doctor zde měl rovněž celou rodinu, přičemž děti rovnou nahnal na pódium a donutil pudit četné zvuky z kovových nástrojů, za kteroužto projevenou odvahu se jim dostalo přiměřených ovací. I Spok dovezl kompletní rodinu, neb naše písničky jsou jako ukolébavky pro malé děti naprosto optimální.
Někteří z vás si říkají, co to asi je, ten Mezinárodní den sousedů. To je taková akce jednou za rok, kdy se sejde pár místních, ve Lhotě ještě dorazí maník s plechovým kontejnérem, předělaným na udírnu prasete. A protože uzené prase časem záhadně zmizí, diváci tam mají aspoň nás, abychom je obveselili svým zjevem a neumětelstvím. A aby to dobře slyšeli, pozveme si i dobrého zvukaře Standu, díky němuž je slyšet všechny naše chyby naprosto věrně tak, jak je děláme, což je velký přínos.
Naše vystoupení vypadalo tak, že jsme se sešli v průměru hodinu před vystoupením, nanosili spoustu věcí na pódium, pak jsme to celé nazvučili, pochválili panu Vedoucímu nové hybridní vozidlo, ochutnali konejnérového vepře a Doctorovu plzeňskou dvanáctku (čili dalo by se říci, že jsme tam byli pečení-vaření) a hned poté, co pan Vedoucí s Evou dali kouřový signál, zahájili jsme krátce po páté odpolední produkci.
Zhruba uprostřed prvního setu prase došlo, takže pan Vedoucí musel přeparkovat, aby opékači měli kudy opustit areál. Možná je to jen můj dojem, ale jak odešlo prase, i my jsme o něco méně prasili. Ale začátek jsme měli nějaký takový rozpačitější. Konec prvního setu už proběhl o něco líp a druhá půle po pauze vyšla už skoro normálně. Ani nevím, čím to, že jsme pletli texty, akordy, přehazovali sloky, začátky i konce - zvuk byl výborný, počasí taky, diváci v pohodě, ale my se pořád ne a ne strefit... Možná to bylo tím, že jsme asi měsíc pořádně nesvičili, možná tím, že jsem ráno po dlouhé době kosil kosou a udělal si při tom na levačce znamenité puchýře. Ale většina diváků bez zřetelné psychické újmy vydržela celý náš repertoár, čítající 55 odehraných skladeb (z toho jednu dvakrát plus zvukovou zkoušku, kde zazněly Kozolupy a Smích), takže přes jisté technické komplikace bych akci viděl jako úspěch. Dokonce jsme i přidávali, na což se při tvorbě playlistu trochu zapomnělo. Takže za mě dobrý!

Hifáč s P.P.L.P. (20.5.2017)

Disharmonici si domluvili hraní v Hifáči, ale protože jsem to domlouval já, skoro to nevyšlo. Vybrali jsme si jeden z květnových sobotních termínů, potvrdili, domluvili předkapelu, nahlásili, plakáty vyrobili a dodali, takže vše bylo v pořádku. Jenomže jen do chvíle, kdy jsme se objevili na místě. Nikdo o koncertu nevěděl, plakáty nikde a personál viditelně překvapený informací, že tam dnes hrajeme. Po chvíli vyjasňování jsme zjistili zdroj problému - klubový organizátor si náš koncert sice napsal, ale na 20. červen, což nám v tuto chvíli moc platné nebylo. Takže jsme zatím postavili nástroje a pak následovalo čekání na spasitele, tedy na zvukaře. A dočkali jsme se. Už kolem půl deváté se zvučilo, před devátou už i hrálo.
My ovšem zatím ještě ne. Před námi předvedl svůj repertoár náš dobrý známý Ondra Pellar se svým bandem P.P.L.P. Jelikož basový umělec má kontrabas v servisu, vzal zavděk baskytarou a i díky tomu se celkem pohodlně naskládal na pódium i s našimi bicími v zádech. Děvčata tolik místa nezabrala, ale slyšet je bylo dobře. Ač byla kapela taková víc naturelem sedící do této lokality - tedy folková - bavila dobře všechny příchozí jednak nápaditým uváděním jetnotlivých kusů, druhak i písněmi samotnými. Ondra je holt takový hitmaker.
Nás potěšilo, že jsme mezi příchozími identifikovali i svoje dva známé Václavy (Píseckého i Nýřanského) a dvě Emy (malou a velkou) a další povědomé tváře. Díky jim moc, že dorazili a poslechli si Ondrův band i nás.
Odehráli svůj set tak rychle, že před desátou jsme už byli nazvučeni a hrnuli zbylým posluchačům do uší nefalšovaný disharmonický punk, což byl u některých důvod k příchodu na místo, pro jiné zase možná k odchodu. Tak už to chodí - pomíjivé je vše pozemské, a tohle byla pozemská až podzemní (vzhledem k poloze klubu) akce. Aby to nebyl takový šok, volili jsme spíš pomalejší playlist, a také zařadili pár novinek - třeba Šílence nebo Lamu. V rámci možností a vzhledem k nižší četnosti zkoušek v květnu (rovná nula) to zase nedopadlo tak zle. Odehráli jsme, poklábosili s fanoušky, pokynuli jejich zbytkům a odebrali se ke svým příbytkům.

Kdo by se bálu bál? (17.3.2017)

Banjovi se vyplatilo, že se loni v listopadu vypravil do Lampy na Petra Macha. To je takové tajemství loňského podzimu, jak se to seběhlo, že ho tam oslovila organizátorka maškarního plesu jedné ošklivé státní instituce, pro kterou shodou okolností pracuju... Celé to proběhlo v Saloonu Roudná, ve velkém sálu. No, zkrátka a dobře z toho vyšlo, že kromě Semtexu, který maškarní rozjede, tam pak nastoupí Disharmonici a celou akci dorazí.
Všechno šlo podle plánu až do určitýho bodu. A pak vlastně taky. První drobnost, která nebyla tak úplně plánovaná, že byl uzavřen Saský most a navazující ulice kolem Kauflandu, a pro sichr ještě ta vedle. Takže jsme se s nástroji lehce prošli, což nám při našem sedavém zaměstnání udělalo jedině dobře a sami bychom se k tomu nedokopali. Něco mezi půl desátou a půl jedenáctou jsme dorazili a natahali dozadu spoustu různých vesměs těžkých a neskladných propriet, jak už je dobrým zvykem nás rockerů. A pak jsme nějakou hodinku čekali, až jsme se dočkali.
Tím nechci říkat, ba ani naznačovat, že bychom se nudili. Měli jsme co sledovat, co poslouchat, co pít (Plzeň 12°jasná volba - desítku Gambáč fakt neriskuju), rej masek taky byl celkem zajímavý, návštěva přiměřená, Semtex taky hraje pořád zručně. Pravda, Doctor by tam byl hned po Röhrichovi největší hároš, ale to holt je ten přirozený odsun vlasů na mladší hlavy... Až tak moc zajímavého k jejich několika setům nenapíšu, protože prostě hrajou od těch devadesátek pořád stejné kusy. A protože hrát uměli už tehdy, těžko tam může nastat nějaký výrazný posun. Šou taky zvládají konstantně více než obstojně, takže vydrželi hrát až do půlnoci. Pravda, Doctor na jejich předělávku Should I stay koukal skoro jako Korál na Meydlo, ale publikum viditelně bavili a hráli, až se nad sálem zavěšené formuláře zelenaly (aspoň ty světle zelené rozhodně ano).
My jsme vpadli na pódium celkem rychle a po úvodních zvučicích Kozolupech stihli odehrát skoro třičtvrtě hodiny. Končili jsme 1:00 přesně, protože za další načatou hodinu by bylo třeba zaplatit příplatek. Hráli jsme snad celkem standardně, jen já jsem byl v některých skladbách zpočátku rychlý a ke konci ještě rychlejší, ale tak už to na našich koncertech zatím ještě pořád prostě chodí. Bylo celkem zábavné sledovat například rej maskovaných státních úředníků při naší Byrokracii. Jak tam tancovali piráti, Sněhurka s trpaslíky, Batman a další úřední masky. A tak Disharmonici naučili úřad tančit tak, jak jim pískali. To nás docela bavilo. Takže pokud nás příště pozvou zase, klidně zase něco podobného odehrajeme.

Masopustní Vagón s kabaretem (26.2.2017)

Pan Doctor zabodoval. Povedlo se mu získat pro Disharmoniky termín do věhlasného pražského klubu Vagón. Termín to byl - řekněme ne právě exkluzivní, neb po neděl večer musí většina potenciálních návštěvníků hákovat v rachotě nebo vstřebávat znalosti ve školách, což citlivým duším většiny z nich moc chuti na výlet za kulturou nepřidává.
Spolupachatelství se zhostila pražská kabaretní formace FM. Může vám to připadat divné, takový žánr v kombinaci s námi, ale na druhou stranu byla masopustní neděle, kdy se pod maskami nás - hudebních maškar - může skrývat všelicos.
Oni i my jsme na místo konání dorazili včas, kytarista FMka dokonce dřív než my - přespolňáci. Mimochodem příjemně mě překvapila průjezdnost dálnice i Prahy, kde jsem očekával návrat lufťáků z chalup. Zřejmě chalupářská sezóna ještě úplně neodstartovala, což bylo pro nás výrazné plus.
Před koncertem jsme s nimi lehce pohovořili a já jsem podlehl svojí stařecké žvanivosti a absenci odporu ze strany posluchačů (z čehož je patrné, že byli slušně vychovaní), abych je seznámil s historií našeho pochybného spolku (viz tato kronika o hodně výše).
Sestava mladých (v průměru asi tak o 30 let mladších než my) talentovaných umělců odstartovala vystoupení jako první a zhostila se performance poněkud po svém. Trochu se to vymyká všemu, co spolu s námi dosud hrálo, nicméně bylo to celkem zábavné. Pořad byl v podstatě komponovaný. Sestava byla v základu dvoje klávesy, basa a kytara. Občas se nějak prostřídali, takže se tam ozval cajon, metalofon a možná ještě něco dalšího. A abych nezapomněl, ještě několikrát vystoupila tanečnice - hosteska - roznašečka dortíků a mnohé další v jedné osobě. Nástroje zvládali bez viditelných problémů a bylo to celé takové celkem živé a samozřejmě ne moc hudebně drsné. Jo a docela slušně zpívali, což bývá u některých ansámblů spíš problém - tak tady ne. Většinu toho odzpívaly holky, ale ani pánové si ostudu neudělali, pokud se do toho pustili. Kromě hudby tam byly de facto hrané scénky, které to celé spojovaly dohromady. Působilo to celkem přirozeně, jako improvizované předěly mezi skladbami. Jejich pásmo bylo dlouhé tak akorát - tedy i s přdavkem asi třičtvrtě hodiny. Diváci se i decentně zapojovali a bylo to takové milé.
Po nich jsme naběhli my. Bicí už byly nazvučené, takže nám zvukař už jen dokorigoval komba a zpěvy a po testovacích Kozolupech jsme do lidí napumpovali ty svoje klasicky disharmonické kusy jeden za druhým a pak ještě několik dalších. Pravda, tu a tam ujelo nějaké slovíčko mimo text, první sólo ve Smíchu bylo spíč k pláči a nějaká ta intonace mimo by se jista taky nahledala. Ale zvuk byl super - z nahrávky je znát, že tohle je slušná liga, většina diváků zůstala i na nás a vypadá to, že je to i celkem bavilo, většina FM se nějakou chvíli i pokoušela o něco mezi choreem a pogem, takže to nakonec byla dost zábavná a v součtu myslí i vydařená akce. Čili Vagón po dvanácté vyšel slušně.