Neodehraná Lhota (28.5.2016)

Den sousedů v Lhotě je akce, kterou Disharmonici odehráli v obou dosavadních případech ke všestranné spokojenosti. I letos by tomu tak bylo, kdyby nezasáhla vyšší moc.
Ještě když jsem přijel na místo, vypadalo vše skvěle. Teplota lehce přes 20°C, zvukař a většina kapely už na místě včetně krásného nového loga kapely od anonymního sponzora (díky moc i jemu, i Goldovi za grafický návrh). Skvěle připraveno, spolu s mým příchodem pan Doctor hlásil dohotovení prasete, opékaného v upravenm kontejnéru s pohonem. Prasátko jsem pojedl, Vedoucímu s bubny pomohl, když zničehonic jako když utne. Káplo z oblohy, jednou, dvakrát, tisíckrát, a pak už jsem kapky přestal počítat a hrnul naši i zvukařovu techniku ke prostředku stanu. Ten jsem pak ještě přidržoval, aby ho vítr nevzal, elektriku nám vyhodil jistič nebo proudový chránič (čerti vědí, který z nich).
A pak už se jen čekalo, kdy průtrž přejde do prostého deště. Když se tak asi po hodině stalo, nezbylo na louce moc posluchačů. Takže byť si přítomnosti těch dorazivších velmi vážíme, bohužel jsme jim tentokrát nezahráli. Jen jsme si sbalili fidlátka, vyinkasovali sumu, dali si pivko a další porci prasátka, a rozjeli se do svých doupat.
Smutný konec, zejména uvážíme-li, že mělo zaznít nejvíce skladeb v historii Disharmonických koncertů - měli jsme na playlistu rovných 52 kusů. Ale i tak děkujeme pořadatelům za snahu, za pozvání i za peníze, ale co je to všechno platné, když jsme si nezahráli.

Carpe Diem s písničkářem (10.5.2016)

O klubu Carpe Diem v Praze na Vinohradech by se dalo napsat ledacos. Předně si tu nemůžeme stěžovat na zvukaře, protože si zvučíme sami. Přes den je to klub pro matky s dětmi, k večeru se promění v rockový klub. Jediný problém je, že o tom skoro nikdo neví. Sice má Doctor v Praze nějaké bývalé kolegy a všichni obesíláme e-mailem značné množství osob, jenomže i tak málokdo má současně odvahu vypravit se mimo zavedené kluby a ještě k tomu večer čas...
Rozhodli jsme se pozvat písničkáře, vystupujícího pod pseudonymem Iggy Gott. Je to takový šikovný kulturní hoch, zaměstnaný v plzeňském divadle a po večerech pějící svoje poetické songy. V rukou svírá lehce výše laděnou elektroakustickou kytaru (cca o tón). A aby to nebylo málo, ještě to v některých písních zvyšuje za pomoci kapodastru.Na místo jsme všichni dorazili dost včas na to, abychom před začátkem vystoupení stihli ještě nazvučit, pojíst, popít, pohovořit a vzájemně se pochválit. Po nějaké chvíli nastoupil Iggy na pódium a nechal rozeznít decentní zvuk svojí kytary i hlasu. Zvuk byl až překvapivě čistý a srozumitelný. Ač nejsem znalec mistrovy tvorby, rozuměl jsem prakticky každé slovo. Přemýšlivé poetické texty zněly něco přes půlhodinku, kdy ustal a zatím bez přídavku produkci nekompromisně ukončil. My jsme si taky dali lehce na čas a nastoupili v pohodovém tempu a uvolněné atmosféře. Kromě doctorových kolegů a Iggyho s manželkou a dcerou nás ke konci vyslechli i dva anglicky hovořící turisté. Ukončili jsme Těžkým životem, kde poprvé koncertně zazněla doplněná druhá dvojsloka. Občas se v sálu objevila nějaká ta matka nebo dítě z odpoledne. Dětičky vesele pogovaly a celkově to bylo takové pohodové. Slečna barmanka si nás i párkrát vyfotila a chvíli i usedla do publika a poslouchala. Poté, co jsme si vzali sekeru, a tou vystoupení uťali, se ještě Iggy slušně dovolil a spolu s jedním divákem-bubeníkem přihodil ještě Černého pasažéra a Lháře. A tak jsme si řekli, že taky něco přihodíme, aby se neřeklo. A tak jsme se vnutili na pódium a nahustili tam ještě čtyři přídavkové kusy. Pak jsme ještě chvíli pohovořili, pak naložili, usedli na své bujné oře a odfrčeli domů.

Šly panenky Akropolí (30.4.2016)

Někteří lidé se toho večera scházejí pálit čarodějnice, další hledají dívku k políbení a jiným akcím pod rozkvetlou jabloní, jiní si chytají transparent do průvodu, zatímco my staří pankáčí jedeme ku Praze na ještě starší pankáče z úplně nejstarší dobré Anglie - ostatně je to hezká tradice a ti kluci do toho buší už 35 let. Jak už někomu možná nadpis napověděl, jde o legendární Toy dolls.  Přijeli jsme na místo ve slušném předstihu, takže jsme nejprve ocenili prvorepublikový přepych paláce Akropolis s tehdy moderně řešenými štukaturami, balkónem pro přihlížející a celkem zajímavě intarzovanými parketami. To vše po prvním zahřívacím (leč slušně chlazeném) pivu v přilehlém lokále. Jak se ukázalo, v tomto směru jsme nepochybili. Napili jsme se totiž ze skla, a ještě k tomu levněji než posléze v sálu.  Zabrali jsme místa hned pod pódiem, což se ukázalo být velmi praktickým. Bohužel pan Vedoucí s námi nejel, takže s Disharmoniků se v těch místech zachovalo pouze historické jádro Doctor-Spok-Banjo. Vhodně nás doplnili další plzeňácí - Jindra Marek se synem.  Program zahájila česká předkapela s krásně česky znělým názvem Vision Days. Předvedli takový krásně prvoplánový punkový nářez. Nářez hezky zařezával, všichni to hrnuli jako o život a odstartovali dokonce deset minut před plánovaným začátkem. Dredatý sólový kytarista se chvílemi otáčel k publiku zády a jal se obsluhovat klávesy. Hlavní kytarista byl - spolu se zpěvákem - i napůl hlavním vokalistou. Bubeník byl takový dredatý brejlatý hubeňour - skoro zaměnitelný se sólovým kytaristou. Zato basák vypadal jako správný holohlavý bouchač. A dunělo to, jak pálili ostrými od začátku. Bylo docela znát, že hoši dohromady hrajou nějaký ten pátek a už jsou slušně sehraní. Parket byl celkem slušně zaplněn, několik příznivců této party si spolu s nimi prozpěvovalo, někteří zkusili i pogo. Přesně po čtyřiceti minutách to uťali, popřáli nám hezkou zábavu s hvězdami večera a dalších asi pět minut jsme byli svědky rychlé přestavby včetně odnosu předkapelních bicích a přesunu odposlechů. Následovala skoro půlhodina postupného dohušťování parketu posluchačstvem, občas proložená vzýváním kapely, aby už naběhla. Nakonec s úderem půl deváté jsme se dočkali basáka s kulatou ježatou hlavou, krásně senilně vyhlížejícího bubeníka a zejména božského "Olgy", proslulého famózního kytaristy. A už to tu bylo. Publikum si s nimi prozpěvovalo, pogovalo, na stage diving taky došlo. Pánové (nebo snad dle názvu panenky?) předváděli, že tak jako oni to zahraje fakt málokdo. Hit střídal hit, choreo kytaristy s basákem bylo prostě okouzlující, publikum k mému mírnému překvapení celkem dobře znalo texty a sál byl velmi solidně naplněn. Až jsem se začal obávat, že při téhle hustotě lidu nebude možné zapogovat. Opak byl pravdou. Pogovalo se výborně, jen občas (během koncertu dvakrát) jsem neustál aktuální tlak a nahrnul se na vedle stojícího vozíčkáře. Toho a na mobil točícího Spoka jsem se jinak celkem úspěšně snažil spíš chránit před "nájezdy" rozjuchanější části kotle. Ale bylo to fakt jenom takové dovádivé, žádná agresivita. To by při těchhle rozverných punkových hymnech ostatně bylo velmi nemístné, takže je dobře, že tak. Publikum bylo celkem dle očekávání namixováno z punkerů (některých výrazně připravených a vystrojených na akci, jak se sluší a patří), nějakých těch mániček nebo naopak skinů (ale spíš těch sharps, takže pohoda). Zejména si vybavuji tetovaného "Hellboye" (včetně růžků) kousek od nás a jednu barevně zvláště vyvedenou punkerku.  Z kapely se mi nejvíc ve formě jevil basák. Olga jel výborně, ale občas trochu "pěnil" u úst a zadýchával se, zatímco bubeník - na rozdíl od spoluhráčů již holohlavý - ke konci měl krásně mrtvolnou barvu. U něj musím kromě přesnosti ocenit i houslovou sekvenci ke konci skladby "The Ashbrooke Launderette". Ale oba strunatci vepředu hráli, až se hory zelenali, poskakovali jako zamlada a občas hodili nějaký ten jevištní narozeninový vtípek. Vlastně to jsem dosud nezmínil, že borci zavítali do Prahy v rámci svojí tour ke 35. výročí založení kapely. Takže asi nepřekvapí, že zazněly i megahity typu "Glenda and the test tube baby", "My girlfriends dad is a Vicar", "Harry Cross" i moje oblíbená "Dig that Groove" a mnohé další. A rozhodně nesmím opomenout Bachovu Toccatu D-moll...  Během hodiny a půl - a to včetně dvou přídavkových bloků - toho hoši stihli odehrát dost a publikum si to neskutečně užívalo. Po koncertě Spok vyplenil CDčkový stánek a s dvojciferným počtem nahrávek v náručí opouštěl předsálí. My s Doctorem jakožto nešoféři jsme si dali každý pivo a opustili tuto středočeskou vesničku metrem a posléze Spokovozem. Co dodat? Snad jen, že tato akce byla velmi zdařilá.