Disharmonici opět zahráli v Plzni. Tentokrát jsem domluvil hraní v Jamu, který se nám v lednu osvědčil. Zvuk je zde takový decentní, distinguovaný, zvukař šikovný, obsluha milá, klub útulný, pivo chutné. Tentokrát se k tomu přidružil dobrý parťák Déma a kvalitní vážené publikum. Ne, dělám si srandu, nevážil jsem je, ostatně jsem neměl k dispozici žádnou váhu. Ostatně co taky s váhou, když mám nadváhu, ale obecenstvo bylo každopádně fajn. Namátkou Jindra Marek se synem, Fazy s partnerkou a kámošem, spolužáci Láďa s Tondou z CI-5, spolužák Milan s manželkou a dalším Láďou, další Milan seděl přímo u našeho stolu a litoval, že je vozmo, Bruno bral dopravu tradičně zlehka a mnozí další tam byli. Omlouvám se všem nejmenovaným za opomenutí a všem jmenovaným za narušení soukromí napráskáním jejich účasti tady na webovkách...
K průběhu příprav akce moc nenapíšu - Dému jsme po nějaké dost dlouhé době zkusili zase pozvat a on přijal. Termínů jsme dostali na výběr tolik, že jsme se potkali s široko daleko jediným pátkem, kdy Znouze nehrála. Tím bylo prakticky hotovo.
Déma hrál sám, takže jsme ho poslali na pódium hned na devátou. A Déma hrál ty svoje pověsti o Plzni a okolí, surrealismus a dadaismus mu kráčely v patách, staré známé povědomé popěvky z devadesátek se mísily s novinkami, toužícími vrýt se na chystaný hudební nosič a publikum kvalifikovaně naslouchalo, tleskalo, pobrukovalo, podupávalo si a popíjelo. Déma popojel, až dojel k přídavku, po kterém dojel zcela.
Pódium ovládl disharmonický řev a rachot. Tentokrát jsme sice volili na naše poměry folkovější kusy, aspoň v míře větší než u nás obvyklé. V ještě větší míře se mi dařilo. Dařilo se mi zejména kazit. Třeba Tmu jsem ošidil o třetí sloku, takže to bylo spíš jen takové setmění, jen co by zkušený telefonista dvě až tři zrychlená Tlačítka stiskout stačil. Evě jsme zahráli píseň potulného fotografa a všem ostatním vše ostatní. Ti nás odměňovali potleskem, mě jednou dokonce frťanem léku od pana lékárníka z Karlsbadu. Jeden vlasatý fanoušek se jal dokonce i pogovat. Věru pěkná atmosféra, byť z mojí strany trochu oslabená ne právě virtuózním výkonem... Ale zdárně jsme se prořvali k závěru, zahalekali navíc Strejdu z Rokycan a závěrečný táhlý Kelímek. A večera byl konec. Ještě jsme se rozloučili s nejvytrvalejšími fanoušky a rozjeli se do svých doupat. Věru hezký vlahý večer to byl...
