Disharmonici se opět (již po třinácté) vetřeli do věhlasného pražského klubu Vagón. A protože třináctka je jak známo štastné číslo, měli jsme toho večera jen samé štěstí. Například jsme vyrazili od Spoka jen nepatrně zpožděni a Doctor byl tělesně jakž takž zdráv. Pan Spok trpěl znamenitým ujímáním, ale co mu příroda ubrala na příjmu potravy, to mu přidala na tělesné teplotě, takže vesmír zůstal v rovnováze. Já oproti tomu jsem si skvěle zahlenil hlasivky, takže jsem se zaradoval, že začínáme písní Na dně, kde by můj hlas měl v každém refrénu vyšplhat na B1. Tentokrát jsme nejeli mým šedivým korejským plyňákem, ale Spokovým germánským MPV, u kterého potřeboval ověřit, zda mu po cestě zase nespadne do servisního módu. A měli jsme kliku - nespadl.
U Spoka jsme se sešli s Doctorem, vytáhli ho od domácího krbu a dojeli pro Dému do Třemošné. Popis jsme si mlhavě pamatovali a už na druhý pokus a po dvou telefonátech i našli správnou odbočku, na jejímž konci se nacházela Mistrova hacienda. Ten se na nás přívětivě zubil a nasedl do druhé řady vedla Doctora. Celou cestu nám vyprávěl o putování po koncertech a o punkových zvyklostech Visacího zámku, jakož i o dalších částech života těžkého. S Doctorem předtím ještě doladili pár dalších zápletek chystaného bestselleru českého literárného nebe jménem Pomalé kulky, takže se gramotná část čtenářů má na co těšit!
Zásluhou Démovy oblíbené pražské zkratky jsme přes Prahu nahnali čas natolik, že asi minutu po osmé jsme přistáli u klubu zároveň s panem Vedoucím, kterému jsme takto mohli pomoci se škopíky. Při tomhle počtu nosičů jsme měli věci na pódiu, než bys řekl Speedy Bonzáles a chvíli počkal. Vedoucí překvapivě hned poté urval legální parkovací místo hned před klubem, zatímco Spokovůz dopravil Déma prakticky za roh na nějaké školní parkoviště ve vnitrobloku, kde většinou parkují svoji kapelní dodávku.
Zvučení proběhlo celkem standardně a zvuk byl slušný. Déma začal jakožto tišší jako první. Začátek bloku nenechal nikoho na pochybách, že před ním sedí hrdý patriot - plzeňák, zručák-senečák a milovník pověstí. Časem došlo i na životní příběhy a surrealismus a dadaismus, které jsou rovněž jeho doménami. Část posluchačů si na jeho výzvu donesla židličky před pódium a poslouchalo víc zblízka. Jen ten táborák nám tam scházel. Doctor a Vedoucí si dopřávali pivo, Spok a já vzhledem k chorobě jsme do sebe lili jeden čaj za druhým. Spok navíc seděl ve venkovním oblečení včetně zimní bundy uvnitř klubu a byla mu zima.
Asi bych měl zmínit také diváky. Dorazil můj kolega z basu Vlastík, který s námi seděl u stolu a mylně se domníval, že akce začíná ve 20:15 a my že startujeme. Takže z nás slyšel cca první čtvrtinu setu a odporoučel se domů. Druhý den totiž vyučoval kdesi na střední škole, takže musel být trochu vyspalý. Z Písku dorazil nezmar Venca 21, nevím odkud nějací Doctorovi a Spokovi kolegové. Z Univerzity Karlovy tři čínští kamarádi, které si možná pamatujete z minulého Hifáče, a dalších asi dvacet posluchačů, což na nedělní večer není až tak špatné skóre.
My jsme naběhli na věc krátce po desáté a folkový zvuk akustické kytary byl nahrazen drsnějšími zvuky elektrických nástrojů a poctivých klasických bicích. Hrnuli jsme do nich ty naše pecky lehce přes hodinu, tři kousky jsme přidávali a ohlas byl velmi sympatický. Došlo krátce před závěrem i na tři recyklované kousky od Zastávky Mileč, na které jsme povolali na pomoc Dému. Byl to věru zajímavý pohled, vidět tohoto prapankáče, jak seděl u španělky a dával ty kousky jako zamlada, jen v divočejším disharmonickém tempu. Být zdrávi, bylo by to úplně super. Ale musím připustit, že na Spokově hře jsem nepostřehl žádný velký dopad - jen ten hlas měl zastřenější - skoro jako já... Po koncertu od nás Číňané a dokonce barman koupili nějaká CD, čehož si vážíme zejména teď - v době, kdy tyhle nosiče už spoustu lidí ani nezajímají. Personál se shodl na tom, že se jim koncert líbil. Nám samozřejmě taky - proto ostatně taky hrajeme, že?
A aby nebylo bonusů málo, Déma se ještě vrátil na pódium a dobrou čtvrthodinu přidával ty svoje. My jsme mezitím trochu vychladli, pokecali se zbylými posluchači, a připravili se k odjezdu. Zpátky jsme se trochu přeskupili - Dému odvezl Vedoucí a my si do auta nasadili dva posluchače. Domů jsem se dostal v půl druhé, a čtyři a půl hodiny poté jsem vstával.
A na závěr šťastná zpráva - Česká pošta je výborný podnik. V pondělí jsme jejich prostřednictvím klubu poslali šest velkých plakátů na sobotní koncert. A již následující pondělí od nich Doctor obdržel šťastnou zprávu, že zásilka je doručena. To je věru služba za všechny peníze! A to je taková pěkná tečka za tím naším koncertem.
sobota 24. března 2018
Hifáč Hromnicový (3.2.2018)
Hifáč a Disharmonici, to už je taková klasika. Původně jsme si k sobě sháněli další kapelu, ale nějak se vždycky trochu míjelo možné se chtěným. Lenthilium s námi chtělo zahrát, ale pak to vypadalo, že jeden z nich bude potřebovat chirurgický zákrok. Ten nakonec i potřeboval, akorát že mu ho odsunuli na později. Nakonec by Lenthilium i mohlo, jenomže to jsme zjistili až asi tři dny před koncertem. A to už se nám zase nechtělo měnit plakáty a playlist takhle na poslední chvíli. Doufám, že se na nás kluci kvůli tomu nezlobí, ale už jsme to nechali takhle.
Vedoucí a já jsme dorazili brzy, Doctora "vzbudil" až Spokův telefonát kolem osmé večerní, ale pořád jsme dorazili včas. Při příchodu mě uvítaly plakáty, které Hifáčové vyvěsili dle mého e-mailem zaslaného návrhu. Fajn, že to funguje. Chválím!
Co se diváků týká, absenci jsme zaznamenali u některých štamgastů, ale vesměs omluvenou. Dorazilo mi několik omluvných SMSek, za něž děkuji. Ještě větší dík ovšem patří těm, kteří dorazili. A bylo jich rozhodně příjemné množství. Namátkou Láďa s rodinou a Pepa, Anička a Petr, Fazy a Jindříš s dívkami a až z Jižních Čech Venca 21. Písecký.
Vlastní hraní jsme rozdělili do dvou bloků. Děláváme to tak většinou, když hrajeme sami. Playlist celkem rozumně střídal rychlejší skladby s pomalejšími, ale já jsem byl tentokrát o něco víc z formy. Občas mi vypadávaly nejen texty, ale i akordy a rytmy. Kdesi za půlkou prvního bloku jsem zpěv musel dokonce přerušit, abych udržel uvnitř organismu stravu, která se zřejmě chtěla podívat na pódium, proč to tak mrším. Zvuk byl myslím velmi dobrý, ale nějaké ty rušivé zvuky se nám tentokrát taky nevyhnuly. Ovšem diváci byli velmi vstřícní - Pepa s Láďou a dětmi i tančili, ostatní zase ochotně naslouchali, a to včetně občas do sálu nahlédnuvšího velikého ovčáckého psa. Naštěstí nešlo o obávaného prezidentského ovčáčka, ale o nějakou čistokrevnější a méně štěkavou rasu.
Po pravdě jsem byl dnes velmi rád, když jsme produkci ukončili. Dorazivší byli milí a koncert chválili, ale já byl nějak na doraz.
Vedoucí a já jsme dorazili brzy, Doctora "vzbudil" až Spokův telefonát kolem osmé večerní, ale pořád jsme dorazili včas. Při příchodu mě uvítaly plakáty, které Hifáčové vyvěsili dle mého e-mailem zaslaného návrhu. Fajn, že to funguje. Chválím!
Co se diváků týká, absenci jsme zaznamenali u některých štamgastů, ale vesměs omluvenou. Dorazilo mi několik omluvných SMSek, za něž děkuji. Ještě větší dík ovšem patří těm, kteří dorazili. A bylo jich rozhodně příjemné množství. Namátkou Láďa s rodinou a Pepa, Anička a Petr, Fazy a Jindříš s dívkami a až z Jižních Čech Venca 21. Písecký.
Vlastní hraní jsme rozdělili do dvou bloků. Děláváme to tak většinou, když hrajeme sami. Playlist celkem rozumně střídal rychlejší skladby s pomalejšími, ale já jsem byl tentokrát o něco víc z formy. Občas mi vypadávaly nejen texty, ale i akordy a rytmy. Kdesi za půlkou prvního bloku jsem zpěv musel dokonce přerušit, abych udržel uvnitř organismu stravu, která se zřejmě chtěla podívat na pódium, proč to tak mrším. Zvuk byl myslím velmi dobrý, ale nějaké ty rušivé zvuky se nám tentokrát taky nevyhnuly. Ovšem diváci byli velmi vstřícní - Pepa s Láďou a dětmi i tančili, ostatní zase ochotně naslouchali, a to včetně občas do sálu nahlédnuvšího velikého ovčáckého psa. Naštěstí nešlo o obávaného prezidentského ovčáčka, ale o nějakou čistokrevnější a méně štěkavou rasu.
Po pravdě jsem byl dnes velmi rád, když jsme produkci ukončili. Dorazivší byli milí a koncert chválili, ale já byl nějak na doraz.
Pražská kavárna (17.1.2018)
V létě se Banjo setkal v lese s různými excentrickými písničkáři na festivalu Vechtr. A protože se nám všem akce líbila, Víťa Liboška si řekl, že nemusíme čekat až na léto. A že zná trochu podobnou samotu skoro v lese. Nevím, jestli jste o ní už slyšeli, ale jmenuje se Praha (pokud si to dobře pamatuju). V této lokalitě pro nás zamluvil Café na půl cesty, takže jsem poprvé v životě stanul uvnitř pražské kavárny. Nevím přesně, co na tom pan prezident vidí, že o tom musí pořád mlít. V podstatě se to od putyky až tolik neliší. Pil jsem tam pivo a kafe, jedl pizzu a někteří další ochutnali zázvorový čaj. Ale nejspíš by z toho byl chlapec dost zklamaný, protože tu nikdo žádné pikle proti němu nekul. A já se ve svojí prostotě zrovna na tohle tak těšil.
Geograficky jsme se sjeli ze západu, z východu a ze severu. Já jsem vezl západní frakci, tedy Fazyho a Petra von Vechtr. Oba přišli včas k mojí práci, po dálnici i přes Prahu se nám jelo celkem dobře, takže něco před čtvrtou odpolední jsme už přistáli u parku, v němž se kavárna nacházela. Současně s námi dorazila východní sekce. Kavárnu jsme vzali šturmem, takže padla první piva a první čaje. Za družného hovoru jsme se postupně dočkali zvukaře a severní sekce. Rosťa nenechal nic náhodě a kromě Caina s Assou přivezl i dvě divačky, které vydržely všechna vystoupení toho večera.
První nabšhli Caine s Assou. Caine suverénně doprovodil celou akci na svoji mandolu. Tedy pokud se ten nástroj nejmenuje nějak jinak. Assa se viditelně cítila méně komfortně, neboť svůj nástroj obdržela nedávno a teprve objevuje některé jeho zvukové možnosti. Ale pokud se člověk zaposlouchal, ani si takových detailů nevšiml. Písničky tradičně textově vycizelované a promyšlené. Kazatel se svým poselstvím.
Rosťa v srpnu absentoval, ale tady zahrál tak, jak jsem si ho pamatoval z prvního Vechtru. Tedy kytara zvládnutá technicky dokonale, znělá byla, až to zvonilo, zpěv čistý, písničkám by slušelo finále Porty. Texty oproti Cainovi o dost světštější, ale to snad ani jinak nejde...
Pak naběhl Víťa. Na něm je mi sympatické, že hraje na kytaru skoro tak jednoduše jako já. Ovšem on vyniká jinak. Víťa je prostě bořitel klišé. Skoro každý autor to zná, že libozvučná klišé a ploské floskule jsou velkým pokušením. U Víti prostě nejsou. On nepoužívá silácké výrazy ani rádobychytrá slova, ale nečekaně poskládanými obyčejnými slovy dokáže docílit až překvapivě silné výpovědi. A taky často skvělého humoru, jako v té písničce o plynových maskách a dalších prostředcích IPCHO (improvizované protichemické ochrany). A v tu chvíli je člověk prostě odzbrojen a musí poslouchat, i kdyby nechtěl. A já jsem chtěl, takže jsem slyšel.
Po něm se zjevil další z řady brilantních kytaristů - Petr Vechtrový nás přenesl na jakousi putovní rytmickou křesťanskou adoraci, ke které by jeho technicky namakaná a dle všeho i prožitá výpověď tak skvěle hodila, že to člověka nenechalo stát stranou, ale skoro vtáhlo dovnitř děje. Pravda, chvílemi to bylo na hraně naivity, ale krásné. A v těch chvílích tam zase byla ta výborně zkrocená kytara.
Poté jsem zahájil blok elektrifikovaných kytaristů. Zapnul jsem svoje malé kombíčko a předvedl, že kytara ani hlas neposlouchají úplně každého, kdo veřejně vystoupí. Výšky jsem nedotahoval, rytmus mi utíkal, texty nenaskakovaly... Snad jen díky pozornému publiku a slušnému zvuku jsem tu svoji půlhodinku dotáhl do závěru.
Fazy celou akci uzavřel. Musím přiznat, že mu to s elektrickou kytarou zní o dost líp, než s akustickou. Nejspíš je to repertoárem, který vybírá dle svého naturelu a světonázoru přímý a s drajvem, tedy rockový. Úžasná záplava sól a naposlouchaných kapel z různých rockových žánrů to hraní krásně uzavřela. Pravda, místy by ta sóla mohla být podpořena dalšími nástroji, ale kde brát, když nikdo jiný z jeho ansámblu toho dne nemohl. Ale i tak byl jeho výkon působivý.
Ještě jsme lehce poklábosili, já si dal kafe na cestu a mohli jsme se vydat zpátky na Plzeň.
Geograficky jsme se sjeli ze západu, z východu a ze severu. Já jsem vezl západní frakci, tedy Fazyho a Petra von Vechtr. Oba přišli včas k mojí práci, po dálnici i přes Prahu se nám jelo celkem dobře, takže něco před čtvrtou odpolední jsme už přistáli u parku, v němž se kavárna nacházela. Současně s námi dorazila východní sekce. Kavárnu jsme vzali šturmem, takže padla první piva a první čaje. Za družného hovoru jsme se postupně dočkali zvukaře a severní sekce. Rosťa nenechal nic náhodě a kromě Caina s Assou přivezl i dvě divačky, které vydržely všechna vystoupení toho večera.
První nabšhli Caine s Assou. Caine suverénně doprovodil celou akci na svoji mandolu. Tedy pokud se ten nástroj nejmenuje nějak jinak. Assa se viditelně cítila méně komfortně, neboť svůj nástroj obdržela nedávno a teprve objevuje některé jeho zvukové možnosti. Ale pokud se člověk zaposlouchal, ani si takových detailů nevšiml. Písničky tradičně textově vycizelované a promyšlené. Kazatel se svým poselstvím.
Rosťa v srpnu absentoval, ale tady zahrál tak, jak jsem si ho pamatoval z prvního Vechtru. Tedy kytara zvládnutá technicky dokonale, znělá byla, až to zvonilo, zpěv čistý, písničkám by slušelo finále Porty. Texty oproti Cainovi o dost světštější, ale to snad ani jinak nejde...
Pak naběhl Víťa. Na něm je mi sympatické, že hraje na kytaru skoro tak jednoduše jako já. Ovšem on vyniká jinak. Víťa je prostě bořitel klišé. Skoro každý autor to zná, že libozvučná klišé a ploské floskule jsou velkým pokušením. U Víti prostě nejsou. On nepoužívá silácké výrazy ani rádobychytrá slova, ale nečekaně poskládanými obyčejnými slovy dokáže docílit až překvapivě silné výpovědi. A taky často skvělého humoru, jako v té písničce o plynových maskách a dalších prostředcích IPCHO (improvizované protichemické ochrany). A v tu chvíli je člověk prostě odzbrojen a musí poslouchat, i kdyby nechtěl. A já jsem chtěl, takže jsem slyšel.
Po něm se zjevil další z řady brilantních kytaristů - Petr Vechtrový nás přenesl na jakousi putovní rytmickou křesťanskou adoraci, ke které by jeho technicky namakaná a dle všeho i prožitá výpověď tak skvěle hodila, že to člověka nenechalo stát stranou, ale skoro vtáhlo dovnitř děje. Pravda, chvílemi to bylo na hraně naivity, ale krásné. A v těch chvílích tam zase byla ta výborně zkrocená kytara.
Poté jsem zahájil blok elektrifikovaných kytaristů. Zapnul jsem svoje malé kombíčko a předvedl, že kytara ani hlas neposlouchají úplně každého, kdo veřejně vystoupí. Výšky jsem nedotahoval, rytmus mi utíkal, texty nenaskakovaly... Snad jen díky pozornému publiku a slušnému zvuku jsem tu svoji půlhodinku dotáhl do závěru.
Fazy celou akci uzavřel. Musím přiznat, že mu to s elektrickou kytarou zní o dost líp, než s akustickou. Nejspíš je to repertoárem, který vybírá dle svého naturelu a světonázoru přímý a s drajvem, tedy rockový. Úžasná záplava sól a naposlouchaných kapel z různých rockových žánrů to hraní krásně uzavřela. Pravda, místy by ta sóla mohla být podpořena dalšími nástroji, ale kde brát, když nikdo jiný z jeho ansámblu toho dne nemohl. Ale i tak byl jeho výkon působivý.
Ještě jsme lehce poklábosili, já si dal kafe na cestu a mohli jsme se vydat zpátky na Plzeň.
Mariánky tříkrálové (5.1.2018)
Minule jsme v Mariánkách zažili super koncert s místní kapelou The Covers. Od té doby Doctor do místních hučel, až nás pozvali zase. Tentokrát jsme ovšem obstarávali celý večer sami.
Počasí bylo na leden celkem teplé (nemrzlo), leč trochu deštivé. Akce vyšla na předvečer tří králů, což se ovšem jinak nijak neprojevilo. Čili jak vidíte, rok 2018 jsme načali opravdu hned na jeho začátku. Cesta proběhla hladce, a naše část výpravy přijela zrovna ve chvíli, kdy Vedoucí začal nosit bicí. Tak jsme mu pomohli a kolem osmé bylo postaveno a naladěno.
Po půl deváté se i nazvučilo a zvuk byl nakonec dost dobrý. Místní zvukař zkrátka věděl, jak zkrotit různé ty zpětné vazby a další možné komplikace. Zatím jsme dopili první piva a sežrali první brambůrky.
Začít naostro jsme měli původně už v devět, ale jednak nám na devátou přivezli pizzu, jednak jsme dostali pokyn vyčkat na příchod více diváků. Takže se startovalo až kolem půl desáté. Místní sestava diváků zahrnovala kromě nejakých těch štamgastů a Jirky Chvala s kámošem ještě pár dalších jedinců, mimo jiné tři mladé punkery. Ti po příchodu uprostřed prvního setu jevili tendenci pogovat. Jenomže na parket naběhli zrovna ve chvíli, kdy začínal delší blok pomalých skladeb, takže toho zase brzy nechali. Tedy přesněji pokusy činili dva z nich, ten třetí ležel na břiše v boxu a nejevil mnoho známek života. Zhruba po hodině produkce jsme vyhlásili pauzu. Start druhého setu byl sice skladbami trochu vlažnější, zato pak přišel blok pomalých skladeb a dorazili jsme to drtivým závěrem, kde jsem už skoro nemohl. Tehdy punková mládež ožila a důkladně obrousila parket. Zklidnili jsme je až závěrečným Kelímkem a Ódou. Vzhledem k tomu, že diváci už upadli do pochopitelné letargie, Doctor usoudil, že nastal vhodný čas na přídavky. Tak jsme ještě tři přidali.
Pak jsme začali balit. Tedy až na Spoka. Ten takové štěstí neměl. Jeden z té punkové partičky si od něj vyžádal basu a začal na ni brnkat cosi údajně od Exploited. Že prý to musí ukázat tomu druhému, kterého to asi moc nezajímalo. Zato držitel basy si radostně brnkal na kraji pódia a Spok jen bezmocně přihlížel, jestli se hlavou basy strefí do zdi nebo ne. Naštěstí to dobře dopadlo. Vypil jsem kafe a nasadil posádku do svého šedého plynovozu a krátce po půlnoci opustil lázeňské předměstí.
Počasí bylo na leden celkem teplé (nemrzlo), leč trochu deštivé. Akce vyšla na předvečer tří králů, což se ovšem jinak nijak neprojevilo. Čili jak vidíte, rok 2018 jsme načali opravdu hned na jeho začátku. Cesta proběhla hladce, a naše část výpravy přijela zrovna ve chvíli, kdy Vedoucí začal nosit bicí. Tak jsme mu pomohli a kolem osmé bylo postaveno a naladěno.
Po půl deváté se i nazvučilo a zvuk byl nakonec dost dobrý. Místní zvukař zkrátka věděl, jak zkrotit různé ty zpětné vazby a další možné komplikace. Zatím jsme dopili první piva a sežrali první brambůrky.
Začít naostro jsme měli původně už v devět, ale jednak nám na devátou přivezli pizzu, jednak jsme dostali pokyn vyčkat na příchod více diváků. Takže se startovalo až kolem půl desáté. Místní sestava diváků zahrnovala kromě nejakých těch štamgastů a Jirky Chvala s kámošem ještě pár dalších jedinců, mimo jiné tři mladé punkery. Ti po příchodu uprostřed prvního setu jevili tendenci pogovat. Jenomže na parket naběhli zrovna ve chvíli, kdy začínal delší blok pomalých skladeb, takže toho zase brzy nechali. Tedy přesněji pokusy činili dva z nich, ten třetí ležel na břiše v boxu a nejevil mnoho známek života. Zhruba po hodině produkce jsme vyhlásili pauzu. Start druhého setu byl sice skladbami trochu vlažnější, zato pak přišel blok pomalých skladeb a dorazili jsme to drtivým závěrem, kde jsem už skoro nemohl. Tehdy punková mládež ožila a důkladně obrousila parket. Zklidnili jsme je až závěrečným Kelímkem a Ódou. Vzhledem k tomu, že diváci už upadli do pochopitelné letargie, Doctor usoudil, že nastal vhodný čas na přídavky. Tak jsme ještě tři přidali.
Pak jsme začali balit. Tedy až na Spoka. Ten takové štěstí neměl. Jeden z té punkové partičky si od něj vyžádal basu a začal na ni brnkat cosi údajně od Exploited. Že prý to musí ukázat tomu druhému, kterého to asi moc nezajímalo. Zato držitel basy si radostně brnkal na kraji pódia a Spok jen bezmocně přihlížel, jestli se hlavou basy strefí do zdi nebo ne. Naštěstí to dobře dopadlo. Vypil jsem kafe a nasadil posádku do svého šedého plynovozu a krátce po půlnoci opustil lázeňské předměstí.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)