Hificlub na plzeňské hlavní návsi je k Disharmonikům tradičně laskav. Umožňuje nám hrát, byť za ta léta je už nejspíš smířen s tím, že s námi díru do světa nejspíš neudělá. Co se tentokrát stalo jinak?
Zpočátku vše vypadalo tradičně - na Disharmoniky dorazilo opravdu tvrdé jádro fanoušků - Vašík, Pepa a Láďa - tentokrát bez náhle ochořelého Milana, Fazy tentokrát neměl šichtu, něco Doctorových a Spokových kolegů se také sešlo, Vašíkův vlasatý kolega a několik dalších nahodilých hazardérů s duševním zdravím (poslech Disharmoniků způsobuje u některých nezdravou závislost). Přestože se od toho večera o moc víc čekat nedalo, nasadil Hifáč velmi kvalitního zvukaře Tomáše, který si s vokály hrál fakt precizně a udělal pro srozumitelnost textů první poslední.
Včas jsme se sešli, v pohodě nazvučili a naladili (byť já jsem se strunami zápasil víc než obvykle - asi budu muset už natáhnout nové). Na druhou stranu lepší struna než struma. Zvukovka sestávala z tradičních Kozolup. A protože už bylo půl deváté, rovnou jsme tam zůstali a zahráli první půlku dnešního programu. A asi po čtvrt hodině se to stalo - stůl vzadu se naplnil návštěvníky z daleké Číny. Kromě nich dorazila ještě polská překladatelka do angličtiny a viditelně jsme je dobře bavili. Pozoruhodné na tom je, že jsme nemluvili polsky ani anglicky, natož pak čínsky. Do rytmu se vlnili, po každé skladbě aplaudovali a byli takoví celkově slušně rozjuchaní. Takže si snad ani nevšimli, že jsem měl až do pauzy lehce rozladěné struny (ač jsem se snažil naladit stejně poctivě jako jindy) a stažené výšky (na combu bych si všiml, ale na kytaře). Jinak se mi celkem dařilo, i sóla zněla celkem dobře, jen u jednoho jsem trochu prošvihl začátek, a to ještě až ve druhé půli.
Pauza byla celkem stručná, aby neopadla atmosféra, a po nějakých dvaceti minutách jsme do nich napumpovali další hodinu (včetně přídavků), která už byla zvukově z mojí strany trochu lepší (výšky jsem už nastavil líp). Aby se ale diváci necítili frustrováni skutečností, že se můj zvuk zlepšil, jako kompenzaci jsem nedal pořádně to již avizované sólo a nesešel se s bicími v oblíbeném tradicionálu Brouk Pytlík.
Výkony kolegů z kapely byly myslím přinejmenším standardní, pan Doctor dokonce chytal dobře prakticky všechny texty, což se stává maximálně čtyřikrát za deset let, Spok basoval jako nabuzený čmelák a pan Vedoucí nás bezpečně provedl nesčetnými rytmickými úskalími našich profláklých fláků.
Jakmile po půl jedenácté dozněl poslední přídavek, dostavil se ke konzumaci hudby Milan - ale ne ten nemocný, nýbrž ten ze Znouzího kotle. Hrozně se divil, že jsme produkci (avizovaně zahájenou v půl deváté) zrovna ukončili. Holt jsme prd Plzeňácí, když začínáme včas. Ale vzhledem k našemu kmetskému věku se tohle asi už moc nezmění - staré Disharmoniky začínat pozdě nenaučíš, jak praví Konucius nebo někdo jiný.
Takže jsme poděkovali Tomášovi za hezký zvuk (a věru bylo za co) a vyfotili se s Číňany. Doctor jim na památku rozdal něco málo placek, aby i v Číně zahájil Disharmománii. Pak jim ukázal, kudy na náš profil Ksichtové knihy a srdečně s nimi porozprávěl.
Zkrátka kdyby z toho náhodou něco bylo a hráli jsme v Pekingu nebo v Šanghaji, nedivte se. :-)
