Cyklolhota (4.8.2018)

Když už jsme letos nezahráli ve Lhotě na Dni sousedů, pan Doctor nelenil a domluvil nám tady jinou možnost, jak dát průchod našemu vrozenému exhibicionismu. Šlo o hraní po cyklozávodu ve Lhotě na návsi.

Cyklozávod spočíval v tom, že týmy o třech až šesti členech vesele kroužily po návsi od devíti ráno do sedmi večer. Kroužili na klasických kolech - skládačkách, populárních již za komunistů. Šlo sice nejspíš o amatéry a tak trochu srandisty, ale výkony to nebyly zanedbatelné. Když si uvědomíte, že ten půlkilometrový okruh obkroužil každý účastník zhruba stokrát až více než dvěstěkrát, a to celé za teplot přes 30 stupňů Celsia, jde o celkem pozoruhodnou akci. Já sám bych si v tom hicu dvakrát rozmyslel již samotné vsednutí na kolo, a oni hned závodili...
My jsme měli kliku. Kvečeru se trochu ochladilo a trochu foukalo, ale nepršelo. Takže hrát se celkem dalo, zejména když navíc tradičně výborně nazvučil Standa Lid. Na místo jsme dojeli před sedmou skoro všichni současně. Tedy kromě Doctora, který tu už delší dobu pobíhal a fotil vše, co se hýbalo. Krátce po sedmé závod skončil, čehož pan Vedoucí ihned využil a nacouval svým hybridem hned ke stanu. Transport bicích tím pádem byl asi na nejkratší vzdálenost, jakou jsem zatím zažil (cca 5 metrů).
Zvukař Standa si přivezl spoustu vybavení, které určitě nechtěl vozit zbytečně, takže další nejméně půlhodinu měl co propojovat a drátovat. My jsme mezitím měli spoustu času přeparkovat, okusit místní klobásku, pokecat a vychutnat skutečnost, že stromy na návsi dávají příjemný stín. Těsně před osmou jsme začali zvučit a s celkem minimálním zpožděním cca 10 minut zahájili ostré hraní zkušebními Kozolupy.
Hned jsme začali vršit různé přešlapy akordové i textové. Zkrácení o sloku jsme třeba dali v Estetické (které dle mého nová délka necelé dvě minuty docela slušela), a nejhůř jsem se asi popasoval s akordy ve Džbánku, kde jsem zahájil akordy jako Na Dně - a pak nám spadl řemen. Jednou jsme už ani nevím kde nasadili zpěv až s nějakým zpožděním, a bylo tam toho ještě víc. Zkrátka tři vypuštěné zkoušky byly znát víc, než jsme si možná ochotni přiznat. První půlku (ta byla celkem za světla) jsme ukončili Chřipkou asi 10 minut po deváté.
Do druhé půle jsme nastoupili již s rozsvícenou žárovkou, abychom viděli na playlist. A bylo to zapotřebí, byť jsme nakonec z plánovaných 58 skladeb zahráli jen 52. Po padesáté odehrané písni nás přišel pořadatel upozornit, že penzisti už volají starostce a vyhrožují, že zavolají i chlupaté policisty, případně Městapo. Do té doby echo od posluchačů lehce vzrůstalo. Sice jsme je potmě neviděli, ale mezi skladbami bylo povzbuzování slyšitelnější, než zpočátku. Při oznámení konce akce ovšem šli i pogovat, takže jsme nasadili aspoň klasické přídavkové pogovačky Foto a Monarchy. Ovšem tušit to dřív, zkrátili bychom o více pomalých kusů. Závěr totiž měl být drtivý - blok našich pěti našláplých songů, a o ten jsme právě přišli. Škoda, čtvrthodinka navíc by stačila.
I přes uvedené problémy patří koncert ke zdařilým, protože ohlas byl slušný. Lidí bylo celkem dost. Těžko říci, kolik z nich nás poslouchalo a kdo zůstal jen kvůli partě a aby zapil závod. Ale dost si jich nás i chválilo, takže za mě dobrý.

Potřetí na Vechtru (23.6.2018)

Čtvrtina Disharmoniků se již počtvrté exponovala na sešlosti osamělých půsničkářů a hrála tam disharmonické písničky. Letos na věc došlo již v červnu, neb Déma von Nouze si dovolil vzít čerpadlo a tím čerpat dovolenou. Tím pádem měl Caine volný víkend a spolu s námi ostatními i akci. Sešli jsme se v podobné sestavě jako vloni i předloni, ale ke drobným změnám došlo. Ale k tomu ještě dojdu.
Pro mě akce začala v poledne tím, že jsem nalodil do svého šedého korábu kompletní Caine-Mi včetně bagáže. Cestou i necestou, lesními bludnými kořeny a vysokou travou jsme dospěli až do perníkové chaloupky mistra Petra von Vechtra. Caine hned začal stavět aparaturu na zahradě a já jel pro východní sekci na západ, to jest na nádraží. Tam jsem kromě nich natlačil do vozu i Fazyho s jeho paní a všechny povozil po lese.
Cainovi jsme rozmluvili venkovní přípravy, neb už začínalo pršet. Vše jsme tedy natahali dovnitř, kde mohl Caine vesele stavět i nadále. Pavel vytáhl několik nahrávacích záznamníků, na které nás všechny nahrál, takže teď jsme nejspíš všichni nahraní. Pilný a obětavý hoch. Nevím, jestli bych se táhnul přes celou republiku, abych si nahrál, jak pár exotů hraje svoje písničky - a sám si ani nevrznout. O to víc si cením, že takoví lidé existují. My ostatní jsme se raději věnovali kecům a žrádlu, což nám jde (jako ostatně většině umělců) mnohem líp. Mezitím dorazil nový účinkující Iggy Gott s manželkou a kolií. Kolie vynikala tou skvělou vlastností, že při potlesku hlasitě štěkala, čímž byl pak ohlas všech předvedený skladeb o to větší a hlučnější. Kolem druhé odpolední Caine-Mi prolomili ticho a kecy svým vystoupením.
Majitel usedlosti Petr je uvedl, akci oficiálně zahájil a oni odehráli to svoje. Assa od minule hodně zamakala na ovládání svého Akaie, zatímco Caine udivovat svými mandolovými sóly. Písničky se nesly v duchu kazatele, kterým Caine tak trochu z podstaty svojí tvorby je. Mozaika celkového výtvoru se pořád tak lehce dobrušuje do podoby čím dál profesionálnější formy, přičemž si Caine dobře hlídá, aby neubrousil kus obsahu. A tak je to správně, protože to je cesta, kterou jde.
Druhý nastoupil básník Petr alias Iggy. Ten má krásně umělecké vyjadřování a znělou kytaru. Vystoupení měl poměrně krátké - šest písniček a jeden přídavek. Kromě jedné jsem si je pamatoval, protože už jsem ho několikrát slyšel. Podstatná jsou i u něj slova, ale ta nejsou kazatelská. Nekáže, spíš obrazně popisuje. Ne tak úplně děj, ten je na pozadí. Spíš nálady a obrazy. A tak je to taky správně, protože to je cesta, kterou jde.
Víťu Libošku z Ostravy mám rád. Ten má ohromně zajímavé obraty a myšlenková spojení. Píše rychle, texty ze sebe chrlí jako katedrální chrlič za deště. Některé vtipné (většina), jiné melancholické (jako ten závěrečný text o Slovanech na Rujáně), ale rozhodně neznám nikoho, kdo by tak důsledně dokázal rozbíjet ustálená klišé. A tak je to správně, protože to je cesta, kterou jde.
Nejspíš aby se publikum psychicky připravilo na moje disharmonické fláky, raději vyhlásili pauzu na popadnutí dechu a svačinky. Během té dorazil jediný člověk s odborným hudebním vzděláním - Jirka, absolvent a vyučující plzeňské univerzity ve strojírenské technologii, stavitel harf, majitel tří motocyklů a jednoho basetového klarinetu. Basetový klarinet nemá nic společného se psem basetem, aby si kynologové nemysleli, že se mi to tu zvrhává k jejich specializaci. Ani to však nedokázalo zabránit hlavní katastrofě večera - nástupu brutální disharmonické šou.
Nastoupil jsem a spustil na svoji elektrickou černou Cortku do publika hustit i ty hrůzy, které už ani Disharmonici v poslední dobou hrát nechtějí - různé ty Bedtimy, Challengery, Afriky a Chrobáčky jsem proložil dalšími, které si zatím odložit nedovolili. Texty jsem zapomínal, nástupy kazil, akordy netrefoval a nekompenzoval jsem to žádným extra plusem. Jako plus je možné vidět asi jen, že jsem po půlhodině skončil.
Po mně nastoupivší mistr sól a Fazy ukázal, jak sólovat na kytaru a barvitě popsal, které všechny nástroje v těch skladbách znějí, když je hraje Ultramarín. Snad ani originální provedení skladeb by nebylo tak dobré, jako to nadšení, které se zračí ve Fazyho projevu, když s vážnou soustředěnou tváří precizně přehrává kusy svých velkých vzorů a těší se, jak pošle nahrávku těm, které imituje. A na závěr dodal i píseň z vlastních zdrojů. Navíc se mi líbí ty jeho úvody, kde obšírně popisuje, jak a proč co hraje a jak z toho člověk vidí, jak přemýšlí a co všechno za tím je. A že je toho docela hodně. A tak je to správně, protože to je cesta, kterou jde.
Kytarovou část uzavřel domácí Petr von Vechtr. Ten suverénně ovládl svoje písně chval Božích, které sám napsal. Prostě takový country král adorací. Říkal, že mu to dneska tak hudebně nesedlo, ale já tam hudebně slabé místo neviděl a texty taky dával. Existují lidi, kterým bych možná tyhle texty nevěřil, ale jemu ano. On takový je a v tom je jeho síla. A tak je to správně, protože to je cesta, kterou jde.
Ovšem ani tohle nebyl úplný konec, protože po nás, co jsme všichni hráli na kytary (dobře, Caine na mandolu), přišlo něco úplně jiného. Jirka nám předvedl svůj speciální basetový klarinet, přečetl pár sonetů a porozprávěl další zajímavé historky. Předvedl akustické ukázky, pak se chvilku jamovalo, Assa předvedla zvuk marimby na svém Akai a pak už se jenom vyprávělo a trochu jedlo. Na půl devátou jsem odvezl do Plzně Víťu s Pavlem a Fazyho včetně jeho majitelky. A tím akce v podstatě skončila. Možná jsme svět nezměnili, ale troufám si tvrdit, že se nám všem akce líbila.

Krutobídní Disharmonici v Lampě (22.6.2018)

Již potřetí v řadě Disharmoniky do Lampy doprovodili jejich zdejší osudoví spoluhráči - Krutá bída. Banjo se toho dne ráno místo do práce vydal na Moravu, kde strávil čas kolem oběda pod průhlednou záminkou funusu v rodině. Takto nemusel vůbec pracovat, takže svěží díky nově vybudovaným dálnicím vstoupil do věhlasného doupěte Pod Lampou, kam Disharmonici vždy rádi zavítají, neb máme rádi bigbítová doupata. Naši krutě bídní spoluhráči se zde již nalézali všichni, zatímco od nás se objevil jen pan Vedoucí s Evou. Spok s Doctorem a basovým aparátem dorazili chvíli po deváté, což také v pohodě stačilo. Hráli jsme totiž až druzí. Kromě té bych rád poděkoval Iggymu, že dorazil, protože rádi vidíme naše známé tváře. A také chceme poděkovat všem dalším příchozím, jelikož na naše vystoupení s Krutou bídou vždy dorazí značné množství publika, zejména děvčat, což nás vetché kmety vždy potěší, zvlášť když vidíme ten čilý ruch pod pódiem.
Kluci z Krutobídné formace odstartovali jako první. Musím je pochválit, že začali fakt včas. Šou to byla drtivě zemitá, přesně jak jsme od téhle formace zvyklí a jak si jejich diváctvo žádá. Mohutný zpěvák/akordeonista do toho vstupoval občas, a bylo toho tak akorát. Asi nejlepší zpěvový projev předvedl bubeník hned v úvodu a dál se do vokálů nemontoval. Zato to vystoupení bylo takové brutálně šoumenské. Nástroje kluci ovládají slušně, jenomže toho zvuku na mě bylo dneska nějak moc. Nejspíš je to tím, že jsem měl předtím dost únavný den, nebo už trochu stárnu. Holky pod pódiem se viditelně dobře bavily, takže účelu bylo dosaženo mírou plnou až vrchovatou. Zahráli v poklidu celý set a skončili tak akorát, abychom odehráli v plánovaném čase.
Vedoucí si přivezl vlastní bicí, takže přestavba s nazvučením nám trvalo lehce přes čtvrt hodiny. Playlist jsme měli ten nejlepší myslitelný, protože jsem ho tentokrát sestavoval já. To musí každý včetně mě uznat :-) Předvedli jsme jen občas slýchaný mix věcí novějších i starších, všech věak řádně disharmonických. Publikum rozhodně nezklamalo a povzbuzovalo. A přidali se k nim i hostící umělci - naši spolupachatelé, kteří co chvíli křepčili pod i nad pódiem a občas si s sebou přivedli i nějakou tu kočku. Bylo to celkově takové živější a rozvernější, i když já osobně jsem byl zase o dost chcíplejší. Některým skladbám sedlo rychlejší tempo (třeba u Jezdců mi to připadalo dobré), jinde to bylo s jazykem na vestě (Brouk) a ještě jinde jsem si naopak užil pomalejšího tempa (do Chřipky jsem se celkem pohodlně položil). Prostě jak v jedné písničce zpíváme - nic není stejné.
Co nás ovšem dostalo, že po prvním přídavku to sice nevypadalo, ale kromě tří připravených přídavků jsme přihodili ještě dva navíc, a to mohutně vytleskané.A dalo by se hrát i dál, nebýt už tak pozdě. Pořád po nás chtěli další. Jo, myslím, že slušnej sukces.

Narození Medvěda (26.5.2018)

Brum, brum, brum - o čem se zdá medvědům? Disharmonici to nevědí, ale zato si zahráli na narozeninách Standy Jančíka, což je produkční v Bílém medvědu. Bílej medvěd je klub v Plzni. A vymyslel to hezky - kromě oslavy narozenin to byla ještě benefice pro tři neziskové organizace. Pravda, byla to taková poloutajená akce. Sice něco mohli zaregistrovat facebookáři a naši e-mailoví abonenti, ale běžná veřejnost by o akci nezvěděla, ani kdyby šla přímo kolem vchodu do sálu. Nicméně nebylo nám plakati, ač tam nebyli žádní plakáti. Trochu se nám také posunuly časové rozvrhy - začátek se šoupl ze 20:00 na 19:45 a konec ze 21:00 na 20:30. A nejspíš tak se stalo, že nás celkem málokdo slyšel od začátku. Přiznejme si, že i ke konci našeho vystoupení bylo diváků celkem poskrovnu, ale zato to byly významné persóny - Vašík, Anička s Petrem, Lolek s manželkou a Edito rozhodně stojí za jmenování, a ti všichni z našeho vystoupení něco zaslechli...
Zkrácení času nás vedlo k osekání playlistu. Vzali jsme si sekerky a začali sekat do skladeb, až jsme z koncertu vytvořili tak trochu fašírku. Vyházeli jsme hlavně delší písně, a tím jsme docílili dvacetipísňové sady, která seděla přesně na vymezených třičtvrtě hodiny. A to jsme ještě měli kliku (krásnou mosaznou), že jsme měli nazvučeno dopředu. Naši nástupci měli na produkci pouhých 45 minut včetně nástupu a nazvučení...
Ale zpět v čase na předkoncertní pódium. Kameru jsme připevnili zvukařovou lepicí páskou ke trámu a kabel jsem natáhl při stropě, hojně při tom využívaje svých zkušeností kdysi profesionálního elektrikáře. Díky tomu máme zadokumentováno, že jsme skutečně zahráli a dokonce i skončili, což bylo zvlášť chvályhodné.
Playlist dělal Doctor a po dlouhé době šlo o první koncert, kde nezazněla Chřipka. Zazněly však jiné kusy, místy dokonce i celé skladby. Většina pocházela z našeho neumětelského období, které trvá od založení dua Disharmonici až dosud. Výjimku tvořila Lama, kterou jsme nenapsali my a která stejně jako melodie Kankánu a Ódy na radost vznikla již dříve.
Příchozí posluchači se mohli potěšit (nebo případně poděsit) celkem svižným setem s minimem našich typických otravných keců, neb času nebylo nazbyt. Tak jsme to tam tlačili jednu za druhou, a po těch třech ještě 17 dalších. Posluchači tleskali a byli šťastni, že to mají za sebou. Zvukař si u Spoka udělal oko, neb mu při zvukovce pochválil zvuk jeho tlustohlubokostrunky. Mě nechválil, čemuž se nedivím. Zkrátka jsem mu svým drtivým stylem nedal k podobnému počinu šanci. Po tomto jednoznačném úspěchu jsme vtrhli mezi diváky a pohovořili s nimi. Beseda se trochu protáhla, takže jsme slyšeli i většinu vystoupení našeho nástupce - kytaristu Foola, který krásně hrál irské písničky. Já dokonce celé. Večer ještě pokračoval, ale to už jsme byli všichni na cestě ke svým přepychovým zemljankám.

Hifáč s Cainem (28.4.2018)

Tento koncert byl celý takový trochu normální a trochu zvláštní - podle úhlu pohledu. Disharmonici v Hifáči - co může být obvyklejšího? Celkem normálně jsem i poslal pozvánky všem známým a celkem normálně to vypadalo, že budeme hrát sami. A pak to přišlo - Doctor napřed oznámil, že asi nebude moci. Tak jsme začali řešit, co tak odehrát ve třech bez hlavního skokana, a nakonec by toho snad i bylo dost. Ale mezitím se mi ozvala Assa, že by měli čas i zájem si s námi zahrát, pokud by nám to nevadilo. Nevadilo, jasněže. Navíc nakonec Doctor volný čas získal, takže jsme i my byli kompletní. Já byl toho večera nějak lehce v útlumu - ráno jsem se probudil brzo, posekal zahradu, natankoval káru a odpoledne zdříml. Ne že bych spaní nepotřeboval, ale hned po probuzení koukám, že mi na mobilu přibyla nějaká SMS od Assy, že meškají ve vlaku kdesi u Karlova Týna, což je sice hezký hrad, leč do Plzně daleko. Ale že dorazí, možná i včas, ale kdo ví. Nakonec jsme se všichni účinkující sešli do třičtvrtě na osm, čili pohoda.
Ale zase většina očekávaných diváků měla zpoždění tak velké, že toho večera nedorazili. O to větší díky patří došedším Vašíkovi, Martinovi a Jeníčkovi. Holt jsme se co do počtu diváků minule namlsali Číňany, a dnes ani moc Čechů nepřišlo. Ale co chybělo na kvantitě, projevilo se na kvalitě fandění. I diváci, i spoluhráči z druhého uskupení mohutně povzbuzovali, takže jsme zase měli chvílemi pocit, jako by nám fandil plný stadión.
Co říci k vlastním hudebním výkonům? Caine s Assou zvučili, až nazvučili. Samozřejmě ve spolupráci se špičkovým zvukařem Tomášem. A na jejich projevu bylo znát, že jsou za ty roky sehraní a dávají do toho pořád stejné nadšení, jako když začínali. Assa se hlavně už dost sžila se svým samplovacím ťukátkem, které nyní ovládá s náramnou grácií a přesností. O Cainově mandole by se daly napsat úplné legendy, jak si ji s pověstnou Cimrmanovskou nezdolností postavil a několikrát přestavěl, aby z ní dostal očekávané zvukové výsledky. Totéž bych v podstatě mohl zopakovat i o jeho textech - také je pořád dolaďuje a aktualizuje - zkrátka poselství nade vše. A tím skladby přetékají, neb tak to má být. My jsme je vsedě povzbuzovali a poslouchali. I jeden přídavek jsme si na nich vytleskali a oni nám ho ochotně zahráli.
A protože jsme oproti nim ze svojí podstaty o něco hřmotnější, naběhli jsme až jako druzí. Nazvučili jsme na Kozolupech a už se jelo dál. Ostatně nebylo na co čekat. Diváci již byli nastoupeni a napjatě poslouchali celou dobu. Caine s Assou dokonce fandili vestoje a v pohybu. Pauzy mezi skladbami jsme měli o něco kratší, ježto co k tomu našemu hřmotu dodávat, že? Zazněly skladby historické i nové, tu a tam chybka, tu a tam zase ne, a tak nám koncert hezky uběhl. Ani jsme nenasadili žádnou novinku, ačkoliv pro některé, kteří nás slyšeli po delší době, některé skladby vlastně trochu nové nebo překvapivé byly. Dotáhli jsme to až k přídavkům, kdy se Caine tak rozvášnil, že odložil i tričko. Po koncertě následovala neorganizovaná beseda s diváky.

Vagón s Démou (18.3.2018)

Disharmonici se opět (již po třinácté) vetřeli do věhlasného pražského klubu Vagón. A protože třináctka je jak známo štastné číslo, měli jsme toho večera jen samé štěstí. Například jsme vyrazili od Spoka jen nepatrně zpožděni a Doctor byl tělesně jakž takž zdráv. Pan Spok trpěl znamenitým ujímáním, ale co mu příroda ubrala na příjmu potravy, to mu přidala na tělesné teplotě, takže vesmír zůstal v rovnováze. Já oproti tomu jsem si skvěle zahlenil hlasivky, takže jsem se zaradoval, že začínáme písní Na dně, kde by můj hlas měl v každém refrénu vyšplhat na B1. Tentokrát jsme nejeli mým šedivým korejským plyňákem, ale Spokovým germánským MPV, u kterého potřeboval ověřit, zda mu po cestě zase nespadne do servisního módu. A měli jsme kliku - nespadl.
U Spoka jsme se sešli s Doctorem, vytáhli ho od domácího krbu a dojeli pro Dému do Třemošné. Popis jsme si mlhavě pamatovali a už na druhý pokus a po dvou telefonátech i našli správnou odbočku, na jejímž konci se nacházela Mistrova hacienda. Ten se na nás přívětivě zubil a nasedl do druhé řady vedla Doctora. Celou cestu nám vyprávěl o putování po koncertech a o punkových zvyklostech Visacího zámku, jakož i o dalších částech života těžkého. S Doctorem předtím ještě doladili pár dalších zápletek chystaného bestselleru českého literárného nebe jménem Pomalé kulky, takže se gramotná část čtenářů má na co těšit!
Zásluhou Démovy oblíbené pražské zkratky jsme přes Prahu nahnali čas natolik, že asi minutu po osmé jsme přistáli u klubu zároveň s panem Vedoucím, kterému jsme takto mohli pomoci se škopíky. Při tomhle počtu nosičů jsme měli věci na pódiu, než bys řekl Speedy Bonzáles a chvíli počkal. Vedoucí překvapivě hned poté urval legální parkovací místo hned před klubem, zatímco Spokovůz dopravil Déma prakticky za roh na nějaké školní parkoviště ve vnitrobloku, kde většinou parkují svoji kapelní dodávku.
Zvučení proběhlo celkem standardně a zvuk byl slušný. Déma začal jakožto tišší jako první. Začátek bloku nenechal nikoho na pochybách, že před ním sedí hrdý patriot - plzeňák, zručák-senečák a milovník pověstí. Časem došlo i na životní příběhy a surrealismus a dadaismus, které jsou rovněž jeho doménami. Část posluchačů si na jeho výzvu donesla židličky před pódium a poslouchalo víc zblízka. Jen ten táborák nám tam scházel. Doctor a Vedoucí si dopřávali pivo, Spok a já vzhledem k chorobě jsme do sebe lili jeden čaj za druhým. Spok navíc seděl ve venkovním oblečení včetně zimní bundy uvnitř klubu a byla mu zima.
Asi bych měl zmínit také diváky. Dorazil můj kolega z basu Vlastík, který s námi seděl u stolu a mylně se domníval, že akce začíná ve 20:15 a my že startujeme. Takže z nás slyšel cca první čtvrtinu setu a odporoučel se domů. Druhý den totiž vyučoval kdesi na střední škole, takže musel být trochu vyspalý. Z Písku dorazil nezmar Venca 21, nevím odkud nějací Doctorovi a Spokovi kolegové. Z Univerzity Karlovy tři čínští kamarádi, které si možná pamatujete z minulého Hifáče, a dalších asi dvacet posluchačů, což na nedělní večer není až tak špatné skóre.
My jsme naběhli na věc krátce po desáté a folkový zvuk akustické kytary byl nahrazen drsnějšími zvuky elektrických nástrojů a poctivých klasických bicích. Hrnuli jsme do nich ty naše pecky lehce přes hodinu, tři kousky jsme přidávali a ohlas byl velmi sympatický. Došlo krátce před závěrem i na tři recyklované kousky od Zastávky Mileč, na které jsme povolali na pomoc Dému. Byl to věru zajímavý pohled, vidět tohoto prapankáče, jak seděl u španělky a dával ty kousky jako zamlada, jen v divočejším disharmonickém tempu. Být zdrávi, bylo by to úplně super. Ale musím připustit, že na Spokově hře jsem nepostřehl žádný velký dopad - jen ten hlas měl zastřenější - skoro jako já... Po koncertu od nás Číňané a dokonce barman koupili nějaká CD, čehož si vážíme zejména teď - v době, kdy tyhle nosiče už spoustu lidí ani nezajímají. Personál se shodl na tom, že se jim koncert líbil. Nám samozřejmě taky - proto ostatně taky hrajeme, že?
A aby nebylo bonusů málo, Déma se ještě vrátil na pódium a dobrou čtvrthodinu přidával ty svoje. My jsme mezitím trochu vychladli, pokecali se zbylými posluchači, a připravili se k odjezdu. Zpátky jsme se trochu přeskupili - Dému odvezl Vedoucí a my si do auta nasadili dva posluchače. Domů jsem se dostal v půl druhé, a čtyři a půl hodiny poté jsem vstával.
A na závěr šťastná zpráva - Česká pošta je výborný podnik. V pondělí jsme jejich prostřednictvím klubu poslali šest velkých plakátů na sobotní koncert. A již následující pondělí od nich Doctor obdržel šťastnou zprávu, že zásilka je doručena. To je věru služba za všechny peníze! A to je taková pěkná tečka za tím naším koncertem.

Hifáč Hromnicový (3.2.2018)

Hifáč a Disharmonici, to už je taková klasika. Původně jsme si k sobě sháněli další kapelu, ale nějak se vždycky trochu míjelo možné se chtěným. Lenthilium s námi chtělo zahrát, ale pak to vypadalo, že jeden z nich bude potřebovat chirurgický zákrok. Ten nakonec i potřeboval, akorát že mu ho odsunuli na později. Nakonec by Lenthilium i mohlo, jenomže to jsme zjistili až asi tři dny před koncertem. A to už se nám zase nechtělo měnit plakáty a playlist takhle na poslední chvíli. Doufám, že se na nás kluci kvůli tomu nezlobí, ale už jsme to nechali takhle.
Vedoucí a já jsme dorazili brzy, Doctora "vzbudil" až Spokův telefonát kolem osmé večerní, ale pořád jsme dorazili včas. Při příchodu mě uvítaly plakáty, které Hifáčové vyvěsili dle mého e-mailem zaslaného návrhu. Fajn, že to funguje. Chválím!
Co se diváků týká, absenci jsme zaznamenali u některých štamgastů, ale vesměs omluvenou. Dorazilo mi několik omluvných SMSek, za něž děkuji. Ještě větší dík ovšem patří těm, kteří dorazili. A bylo jich rozhodně příjemné množství. Namátkou Láďa s rodinou a Pepa, Anička a Petr, Fazy a Jindříš s dívkami a až z Jižních Čech Venca 21. Písecký.
Vlastní hraní jsme rozdělili do dvou bloků. Děláváme to tak většinou, když hrajeme sami. Playlist celkem rozumně střídal rychlejší skladby s pomalejšími, ale já jsem byl tentokrát o něco víc z formy. Občas mi vypadávaly nejen texty, ale i akordy a rytmy. Kdesi za půlkou prvního bloku jsem zpěv musel dokonce přerušit, abych udržel uvnitř organismu stravu, která se zřejmě chtěla podívat na pódium, proč to tak mrším. Zvuk byl myslím velmi dobrý, ale nějaké ty rušivé zvuky se nám tentokrát taky nevyhnuly. Ovšem diváci byli velmi vstřícní - Pepa s Láďou a dětmi i tančili, ostatní zase ochotně naslouchali, a to včetně občas do sálu nahlédnuvšího velikého ovčáckého psa. Naštěstí nešlo o obávaného prezidentského ovčáčka, ale o nějakou čistokrevnější a méně štěkavou rasu.
Po pravdě jsem byl dnes velmi rád, když jsme produkci ukončili. Dorazivší byli milí a koncert chválili, ale já byl nějak na doraz.

Pražská kavárna (17.1.2018)

V létě se Banjo setkal v lese s různými excentrickými písničkáři na festivalu Vechtr. A protože se nám všem akce líbila, Víťa Liboška si řekl, že nemusíme čekat až na léto. A že zná trochu podobnou samotu skoro v lese. Nevím, jestli jste o ní už slyšeli, ale jmenuje se Praha (pokud si to dobře pamatuju). V této lokalitě pro nás zamluvil Café na půl cesty, takže jsem poprvé v životě stanul uvnitř pražské kavárny. Nevím přesně, co na tom pan prezident vidí, že o tom musí pořád mlít. V podstatě se to od putyky až tolik neliší. Pil jsem tam pivo a kafe, jedl pizzu a někteří další ochutnali zázvorový čaj. Ale nejspíš by z toho byl chlapec dost zklamaný, protože tu nikdo žádné pikle proti němu nekul. A já se ve svojí prostotě zrovna na tohle tak těšil.
Geograficky jsme se sjeli ze západu, z východu a ze severu. Já jsem vezl západní frakci, tedy Fazyho a Petra von Vechtr. Oba přišli včas k mojí práci, po dálnici i přes Prahu se nám jelo celkem dobře, takže něco před čtvrtou odpolední jsme už přistáli u parku, v němž se kavárna nacházela. Současně s námi dorazila východní sekce. Kavárnu jsme vzali šturmem, takže padla první piva a první čaje. Za družného hovoru jsme se postupně dočkali zvukaře a severní sekce. Rosťa nenechal nic náhodě a kromě Caina s Assou přivezl i dvě divačky, které vydržely všechna vystoupení toho večera.
První nabšhli Caine s Assou. Caine suverénně doprovodil celou akci na svoji mandolu. Tedy pokud se ten nástroj nejmenuje nějak jinak. Assa se viditelně cítila méně komfortně, neboť svůj nástroj obdržela nedávno a teprve objevuje některé jeho zvukové možnosti. Ale pokud se člověk zaposlouchal, ani si takových detailů nevšiml. Písničky tradičně textově vycizelované a promyšlené. Kazatel se svým poselstvím.
Rosťa v srpnu absentoval, ale tady zahrál tak, jak jsem si ho pamatoval z prvního Vechtru. Tedy kytara zvládnutá technicky dokonale, znělá byla, až to zvonilo, zpěv čistý, písničkám by slušelo finále Porty. Texty oproti Cainovi o dost světštější, ale to snad ani jinak nejde...
Pak naběhl Víťa. Na něm je mi sympatické, že hraje na kytaru skoro tak jednoduše jako já. Ovšem on vyniká jinak. Víťa je prostě bořitel klišé. Skoro každý autor to zná, že libozvučná klišé a ploské floskule jsou velkým pokušením. U Víti prostě nejsou. On nepoužívá silácké výrazy ani rádobychytrá slova, ale nečekaně poskládanými obyčejnými slovy dokáže docílit až překvapivě silné výpovědi. A taky často skvělého humoru, jako v té písničce o plynových maskách a dalších prostředcích IPCHO (improvizované protichemické ochrany). A v tu chvíli je člověk prostě odzbrojen a musí poslouchat, i kdyby nechtěl. A já jsem chtěl, takže jsem slyšel.
Po něm se zjevil další z řady brilantních kytaristů - Petr Vechtrový nás přenesl na jakousi putovní rytmickou křesťanskou adoraci, ke které by jeho technicky namakaná a dle všeho i prožitá výpověď tak skvěle hodila, že to člověka nenechalo stát stranou, ale skoro vtáhlo dovnitř děje. Pravda, chvílemi to bylo na hraně naivity, ale krásné. A v těch chvílích tam zase byla ta výborně zkrocená kytara.
Poté jsem zahájil blok elektrifikovaných kytaristů. Zapnul jsem svoje malé kombíčko a předvedl, že kytara ani hlas neposlouchají úplně každého, kdo veřejně vystoupí. Výšky jsem nedotahoval, rytmus mi utíkal, texty nenaskakovaly... Snad jen díky pozornému publiku a slušnému zvuku jsem tu svoji půlhodinku dotáhl do závěru.
Fazy celou akci uzavřel. Musím přiznat, že mu to s elektrickou kytarou zní o dost líp, než s akustickou. Nejspíš je to repertoárem, který vybírá dle svého naturelu a světonázoru přímý a s drajvem, tedy rockový. Úžasná záplava sól a naposlouchaných kapel z různých rockových žánrů to hraní krásně uzavřela. Pravda, místy by ta sóla mohla být podpořena dalšími nástroji, ale kde brát, když nikdo jiný z jeho ansámblu toho dne nemohl. Ale i tak byl jeho výkon působivý.
Ještě jsme lehce poklábosili, já si dal kafe na cestu a mohli jsme se vydat zpátky na Plzeň.

Mariánky tříkrálové (5.1.2018)

Minule jsme v Mariánkách zažili super koncert s místní kapelou The Covers. Od té doby Doctor do místních hučel, až nás pozvali zase. Tentokrát jsme ovšem obstarávali celý večer sami.
Počasí bylo na leden celkem teplé (nemrzlo), leč trochu deštivé. Akce vyšla na předvečer tří králů, což se ovšem jinak nijak neprojevilo. Čili jak vidíte, rok 2018 jsme načali opravdu hned na jeho začátku. Cesta proběhla hladce, a naše část výpravy přijela zrovna ve chvíli, kdy Vedoucí začal nosit bicí. Tak jsme mu pomohli a kolem osmé bylo postaveno a naladěno.
Po půl deváté se i nazvučilo a zvuk byl nakonec dost dobrý. Místní zvukař zkrátka věděl, jak zkrotit různé ty zpětné vazby a další možné komplikace. Zatím jsme dopili první piva a sežrali první brambůrky.
Začít naostro jsme měli původně už v devět, ale jednak nám na devátou přivezli pizzu, jednak jsme dostali pokyn vyčkat na příchod více diváků. Takže se startovalo až kolem půl desáté. Místní sestava diváků zahrnovala kromě nejakých těch štamgastů a Jirky Chvala s kámošem ještě pár dalších jedinců, mimo jiné tři mladé punkery. Ti po příchodu uprostřed prvního setu jevili tendenci pogovat. Jenomže na parket naběhli zrovna ve chvíli, kdy začínal delší blok pomalých skladeb, takže toho zase brzy nechali. Tedy přesněji pokusy činili dva z nich, ten třetí ležel na břiše v boxu a nejevil mnoho známek života. Zhruba po hodině produkce jsme vyhlásili pauzu. Start druhého setu byl sice skladbami trochu vlažnější, zato pak přišel blok pomalých skladeb a dorazili jsme to drtivým závěrem, kde jsem už skoro nemohl. Tehdy punková mládež ožila a důkladně obrousila parket. Zklidnili jsme je až závěrečným Kelímkem a Ódou. Vzhledem k tomu, že diváci už upadli do pochopitelné letargie, Doctor usoudil, že nastal vhodný čas na přídavky. Tak jsme ještě tři přidali.
Pak jsme začali balit. Tedy až na Spoka. Ten takové štěstí neměl. Jeden z té punkové partičky si od něj vyžádal basu a začal na ni brnkat cosi údajně od Exploited. Že prý to musí ukázat tomu druhému, kterého to asi moc nezajímalo. Zato držitel basy si radostně brnkal na kraji pódia a Spok jen bezmocně přihlížel, jestli se hlavou basy strefí do zdi nebo ne. Naštěstí to dobře dopadlo. Vypil jsem kafe a nasadil posádku do svého šedého plynovozu a krátce po půlnoci opustil lázeňské předměstí.

Hifi globalizace (11.11.2017)

Hificlub na plzeňské hlavní návsi je k Disharmonikům tradičně laskav. Umožňuje nám hrát, byť za ta léta je už nejspíš smířen s tím, že s námi díru do světa nejspíš neudělá. Co se tentokrát stalo jinak?
Zpočátku vše vypadalo tradičně - na Disharmoniky dorazilo opravdu tvrdé jádro fanoušků - Vašík, Pepa a Láďa - tentokrát bez náhle ochořelého Milana, Fazy tentokrát neměl šichtu, něco Doctorových a Spokových kolegů se také sešlo, Vašíkův vlasatý kolega a několik dalších nahodilých hazardérů s duševním zdravím (poslech Disharmoniků způsobuje u některých nezdravou závislost). Přestože se od toho večera o moc víc čekat nedalo, nasadil Hifáč velmi kvalitního zvukaře Tomáše, který si s vokály hrál fakt precizně a udělal pro srozumitelnost textů první poslední.
Včas jsme se sešli, v pohodě nazvučili a naladili (byť já jsem se strunami zápasil víc než obvykle - asi budu muset už natáhnout nové). Na druhou stranu lepší struna než struma. Zvukovka sestávala z tradičních Kozolup. A protože už bylo půl deváté, rovnou jsme tam zůstali a zahráli první půlku dnešního programu. A asi po čtvrt hodině se to stalo - stůl vzadu se naplnil návštěvníky z daleké Číny. Kromě nich dorazila ještě polská překladatelka do angličtiny a viditelně jsme je dobře bavili. Pozoruhodné na tom je, že jsme nemluvili polsky ani anglicky, natož pak čínsky. Do rytmu se vlnili, po každé skladbě aplaudovali a byli takoví celkově slušně rozjuchaní. Takže si snad ani nevšimli, že jsem měl až do pauzy lehce rozladěné struny (ač jsem se snažil naladit stejně poctivě jako jindy) a stažené výšky (na combu bych si všiml, ale na kytaře). Jinak se mi celkem dařilo, i sóla zněla celkem dobře, jen u jednoho jsem trochu prošvihl začátek, a to ještě až ve druhé půli.
Pauza byla celkem stručná, aby neopadla atmosféra, a po nějakých dvaceti minutách jsme do nich napumpovali další hodinu (včetně přídavků), která už byla zvukově z mojí strany trochu lepší (výšky jsem už nastavil líp). Aby se ale diváci necítili frustrováni skutečností, že se můj zvuk zlepšil, jako kompenzaci jsem nedal pořádně to již avizované sólo a nesešel se s bicími v oblíbeném tradicionálu Brouk Pytlík.
Výkony kolegů z kapely byly myslím přinejmenším standardní, pan Doctor dokonce chytal dobře prakticky všechny texty, což se stává maximálně čtyřikrát za deset let, Spok basoval jako nabuzený čmelák a pan Vedoucí nás bezpečně provedl nesčetnými rytmickými úskalími našich profláklých fláků.
Jakmile po půl jedenácté dozněl poslední přídavek, dostavil se ke konzumaci hudby Milan - ale ne ten nemocný, nýbrž ten ze Znouzího kotle. Hrozně se divil, že jsme produkci (avizovaně zahájenou v půl deváté) zrovna ukončili. Holt jsme prd Plzeňácí, když začínáme včas. Ale vzhledem k našemu kmetskému věku se tohle asi už moc nezmění - staré Disharmoniky začínat pozdě nenaučíš, jak praví Konucius nebo někdo jiný.
Takže jsme poděkovali Tomášovi za hezký zvuk (a věru bylo za co) a vyfotili se s Číňany. Doctor jim na památku rozdal něco málo placek, aby i v Číně zahájil Disharmománii. Pak jim ukázal, kudy na náš profil Ksichtové knihy a srdečně s nimi porozprávěl.
Zkrátka kdyby z toho náhodou něco bylo a hráli jsme v Pekingu nebo v Šanghaji, nedivte se. :-)