Disharmonici si cestu na koncert prodloužili o zkrácenou zkoušku těsně před akcí. Co jsme taky jiného moli dělat, když jediná plánovaná zkouška před akcí byla zrušena pro Spokovu zvýšenou teplotu... Kromě klasické sestavy jsme uvítali ještě Karla von Vedoucí, který se ujal druhé kytary v přídavcích. My jsme stručně přejeli problematičtější kusy a přesunuli se do Hifidoupěte. Přijeli jsme včas, nicméně většina Lenthilia včetně aparátů již byla na pódiu. Po donesení naší části nástrojovky to v klubu vypadalo, jako by se tu chystal zahrát bigband, podpořený symfonickým orchestrem. Všude nástroje, bedny, bicí jejich, naše i erární, a mezi tím se s vrozenou elegancí proplétal zvukař a jeho kabely. Tak jsme se raději usadili, pozdravili se s dorazivší částí našich fanoušků, dali si první pivo a poslední utopence (došly) a hodili se do klidu. Touto cestou děkujeme za podporu Vašíkovi, Aničce s Petrem, Evě s malou Emou a v neposlední řadě s Lenthiliem.
Tito hoši nazvučili a prakticky přesně podle plánu v půl deváté zahájili produkci. Hrnuli to do nás zase o něco přesněji než posledně, textům bylo rozumět, což bylo výborné, a i když připouštím, že z části je to i tím, že ty věci má už trochu líp najeté, zvuk byl prostě fajn. Zpěvák v některých skladbách obsluhoval i klávesy, a to tu a tam i netradičním způsobem - glisanda jel malířským válečkem. Texty jsou stejně dobré jako vždy, což je patrně hodně podobným playlistem. Ale tak je to správně. Texty na pomezí mezi obyčejností, poezií a undergroundovou hrubostí jsou přesně tou parketou, kde jsou kluci doma a kde jim to jde. A ta muzika k tomu perfektně sedí. Prostě přinejmenším my jsme si to fakt užili.
Tito hoši nazvučili a prakticky přesně podle plánu v půl deváté zahájili produkci. Hrnuli to do nás zase o něco přesněji než posledně, textům bylo rozumět, což bylo výborné, a i když připouštím, že z části je to i tím, že ty věci má už trochu líp najeté, zvuk byl prostě fajn. Zpěvák v některých skladbách obsluhoval i klávesy, a to tu a tam i netradičním způsobem - glisanda jel malířským válečkem. Texty jsou stejně dobré jako vždy, což je patrně hodně podobným playlistem. Ale tak je to správně. Texty na pomezí mezi obyčejností, poezií a undergroundovou hrubostí jsou přesně tou parketou, kde jsou kluci doma a kde jim to jde. A ta muzika k tomu perfektně sedí. Prostě přinejmenším my jsme si to fakt užili.
Pak ovšem nastalo to, co nastat muselo. Do arény jsme se vřítili my a asi 15 minut jsme zvučili. Poté jsme začali pálit ostrými. Na textové výpadky jsem dnes porazil Doctora v poměru 3 nebo 4 moje ku dvěma jeho. To je poměrně vysoké skóre, ovšem s přihlédnutím ke dlouhé absenci řádných zkoušek se to tak trochu dalo čekat. Hudebně to celkem šlo. Snad jen nově zařazená sóla ve Smíchu mi trochu trvala, než jsem na ně opravdu přešel. Pan Spok podával pozoruhodný výkon na to, že se viditelně cítil po nemoci trochu nesvůj a taky hladov. Pizzu mu přivezli až těsně před vystoupením a jedl ji průběžně mezi skladbami, což mu vydrželo skoro až do přídavků. Na ty nás podpořil Karel druhou kytarou, a to už jsme měli celkem dost. Hlavně čerstvě nasycený Spok byl již zcela vyřízen, takže na neplánované další přídavky už nedošlo, ač jsme byli pozůstalými diváky celkem mohutně povzbuzováni.
Večer se zkrátka celkově povedl.
