Čtvrtina Disharmoniků se již počtvrté exponovala na sešlosti osamělých půsničkářů a hrála tam disharmonické písničky. Letos na věc došlo již v červnu, neb Déma von Nouze si dovolil vzít čerpadlo a tím čerpat dovolenou. Tím pádem měl Caine volný víkend a spolu s námi ostatními i akci. Sešli jsme se v podobné sestavě jako vloni i předloni, ale ke drobným změnám došlo. Ale k tomu ještě dojdu.
Pro mě akce začala v poledne tím, že jsem nalodil do svého šedého korábu kompletní Caine-Mi včetně bagáže. Cestou i necestou, lesními bludnými kořeny a vysokou travou jsme dospěli až do perníkové chaloupky mistra Petra von Vechtra. Caine hned začal stavět aparaturu na zahradě a já jel pro východní sekci na západ, to jest na nádraží. Tam jsem kromě nich natlačil do vozu i Fazyho s jeho paní a všechny povozil po lese.
Cainovi jsme rozmluvili venkovní přípravy, neb už začínalo pršet. Vše jsme tedy natahali dovnitř, kde mohl Caine vesele stavět i nadále. Pavel vytáhl několik nahrávacích záznamníků, na které nás všechny nahrál, takže teď jsme nejspíš všichni nahraní. Pilný a obětavý hoch. Nevím, jestli bych se táhnul přes celou republiku, abych si nahrál, jak pár exotů hraje svoje písničky - a sám si ani nevrznout. O to víc si cením, že takoví lidé existují. My ostatní jsme se raději věnovali kecům a žrádlu, což nám jde (jako ostatně většině umělců) mnohem líp. Mezitím dorazil nový účinkující Iggy Gott s manželkou a kolií. Kolie vynikala tou skvělou vlastností, že při potlesku hlasitě štěkala, čímž byl pak ohlas všech předvedený skladeb o to větší a hlučnější. Kolem druhé odpolední Caine-Mi prolomili ticho a kecy svým vystoupením.
Majitel usedlosti Petr je uvedl, akci oficiálně zahájil a oni odehráli to svoje. Assa od minule hodně zamakala na ovládání svého Akaie, zatímco Caine udivovat svými mandolovými sóly. Písničky se nesly v duchu kazatele, kterým Caine tak trochu z podstaty svojí tvorby je. Mozaika celkového výtvoru se pořád tak lehce dobrušuje do podoby čím dál profesionálnější formy, přičemž si Caine dobře hlídá, aby neubrousil kus obsahu. A tak je to správně, protože to je cesta, kterou jde.
Druhý nastoupil básník Petr alias Iggy. Ten má krásně umělecké vyjadřování a znělou kytaru. Vystoupení měl poměrně krátké - šest písniček a jeden přídavek. Kromě jedné jsem si je pamatoval, protože už jsem ho několikrát slyšel. Podstatná jsou i u něj slova, ale ta nejsou kazatelská. Nekáže, spíš obrazně popisuje. Ne tak úplně děj, ten je na pozadí. Spíš nálady a obrazy. A tak je to taky správně, protože to je cesta, kterou jde.
Víťu Libošku z Ostravy mám rád. Ten má ohromně zajímavé obraty a myšlenková spojení. Píše rychle, texty ze sebe chrlí jako katedrální chrlič za deště. Některé vtipné (většina), jiné melancholické (jako ten závěrečný text o Slovanech na Rujáně), ale rozhodně neznám nikoho, kdo by tak důsledně dokázal rozbíjet ustálená klišé. A tak je to správně, protože to je cesta, kterou jde.
Nejspíš aby se publikum psychicky připravilo na moje disharmonické fláky, raději vyhlásili pauzu na popadnutí dechu a svačinky. Během té dorazil jediný člověk s odborným hudebním vzděláním - Jirka, absolvent a vyučující plzeňské univerzity ve strojírenské technologii, stavitel harf, majitel tří motocyklů a jednoho basetového klarinetu. Basetový klarinet nemá nic společného se psem basetem, aby si kynologové nemysleli, že se mi to tu zvrhává k jejich specializaci. Ani to však nedokázalo zabránit hlavní katastrofě večera - nástupu brutální disharmonické šou.
Nastoupil jsem a spustil na svoji elektrickou černou Cortku do publika hustit i ty hrůzy, které už ani Disharmonici v poslední dobou hrát nechtějí - různé ty Bedtimy, Challengery, Afriky a Chrobáčky jsem proložil dalšími, které si zatím odložit nedovolili. Texty jsem zapomínal, nástupy kazil, akordy netrefoval a nekompenzoval jsem to žádným extra plusem. Jako plus je možné vidět asi jen, že jsem po půlhodině skončil.
Po mně nastoupivší mistr sól a Fazy ukázal, jak sólovat na kytaru a barvitě popsal, které všechny nástroje v těch skladbách znějí, když je hraje Ultramarín. Snad ani originální provedení skladeb by nebylo tak dobré, jako to nadšení, které se zračí ve Fazyho projevu, když s vážnou soustředěnou tváří precizně přehrává kusy svých velkých vzorů a těší se, jak pošle nahrávku těm, které imituje. A na závěr dodal i píseň z vlastních zdrojů. Navíc se mi líbí ty jeho úvody, kde obšírně popisuje, jak a proč co hraje a jak z toho člověk vidí, jak přemýšlí a co všechno za tím je. A že je toho docela hodně. A tak je to správně, protože to je cesta, kterou jde.
Kytarovou část uzavřel domácí Petr von Vechtr. Ten suverénně ovládl svoje písně chval Božích, které sám napsal. Prostě takový country král adorací. Říkal, že mu to dneska tak hudebně nesedlo, ale já tam hudebně slabé místo neviděl a texty taky dával. Existují lidi, kterým bych možná tyhle texty nevěřil, ale jemu ano. On takový je a v tom je jeho síla. A tak je to správně, protože to je cesta, kterou jde.
Ovšem ani tohle nebyl úplný konec, protože po nás, co jsme všichni hráli na kytary (dobře, Caine na mandolu), přišlo něco úplně jiného. Jirka nám předvedl svůj speciální basetový klarinet, přečetl pár sonetů a porozprávěl další zajímavé historky. Předvedl akustické ukázky, pak se chvilku jamovalo, Assa předvedla zvuk marimby na svém Akai a pak už se jenom vyprávělo a trochu jedlo. Na půl devátou jsem odvezl do Plzně Víťu s Pavlem a Fazyho včetně jeho majitelky. A tím akce v podstatě skončila. Možná jsme svět nezměnili, ale troufám si tvrdit, že se nám všem akce líbila.
Žádné komentáře:
Okomentovat